Ríšo, povídej, jak to celé začalo? Jak ses k trasérství dostal?
Přes práci. Jsem PR manažer běžeckého seriálu, v rámci nějž se obecně snažíme pomáhat, kde to jde. Dva roky jsme třeba pomáhali dětem z dětského kardiocentra v Motole. Koupili jsme jim přístroj, který nutně potřebovaly, ale víc už jsme udělat nemohli a to nám vadilo, protože jsme chtěli pomáhat dál. Ne nutně velkými finančními dary, ale nějak, aby to mělo smysl. Protože máme velmi blízko k Nadaci Leontinka, která se stará o zrakově postižené a nevidomé děti, rozhodli jsme se, že začneme podporovat je. Z každého startovného těchto našich závodů tak jde část právě k nim.
Já osobně jsem tu myšlenku hodně podporoval. Strašně se mi líbilo, že těmito akcemi dáváme naprosto obyčejným lidem možnost zkusit pomoct do cíle dostat někoho, kdo nevidí. Sdílet s ním úsilí a radost, to mě hodně motivovalo. Začal jsem proto aktivně traséry vyhledávat a odezva byla skvělá.
No a jednou jsme takhle čekali, až závod začne, a za mnou přišla výkonná ředitelka Nadace Leontinka Bára Hucková s tím, že jednomu nevidomému nepřišel trasér. Věděla, že jsem sportovně založený a že běhám, a zeptala se, jestli bych to nechtěl zkusit. Tak jsem to zkusil. A strašně mě to chytlo. Zaběhli jsme sice dobrý čas, ale co mě dostalo ještě víc, bylo, jak byl ten kluk v cíli šťastný. Úplně na mě přenesl tu obrovskou radost, hrdost, že jsem mohl přispět k tak upřímnému štěstí.
Neměl jsi poprvé strach? Trasér má přece za zrakově postiženého plnou zodpovědnost.
Musím říct, že ani ne. Dva roky jsem ty závody sledoval a věděl jsem, že se nikdy nic nestalo. Nikdy jsem nezažil pád nebo nějaký úraz, a tak mě to ani nenapadlo. Je to bezpečný běh, protože spolu hodně mluvíte. Takže strach jsem neměl, ale určitě jsem měl respekt. Ten je vždycky potřeba mít.
Běháš i s lidmi, co třeba částečně vidí, nebo jen s úplně nevidomými?
Většinou běhám s lidmi, co alespoň částečně vidí, byť velmi málo. Jednou jsem ale běžel s úplně nevidomou holčičkou. A to byl opravdu velký rozdíl. Běželi jsme pět kilometrů a skončili úplně poslední, to ale nebylo důležité. Hlavní byl zážitek ze samotného běhu, na ten nikdy nezapomenu. Běželi jsme vedle sebe a ona se mi pořád omlouvala, že mě zpomaluje. To tihle lidé většinou dělají. Jsou neuvěřitelně skromní a nechtějí být na obtíž, to mě pokaždé fascinuje. Běželi jsme pomalu, střídavě chodili. Pamatuji si, že jsme běželi mezi poli a já se jí zeptal, jak si myslí, že to kolem nás vypadá. Bylo hezké ji poslouchat.
Jak to popisovala?
Nádherně. Její představa byla tak hezká, že jsem jí vůbec nechtěl říkat, že to ve skutečnosti tak pěkně nevypadá. Radši jsem zavřel oči a představoval jsem si to s jejími slovy.
Je běh se zrakově postiženým náročný?
Určitě. Ne tedy ani tak běh sám o sobě, ale člověk musí být jako trasér neustále obezřetný, musí dávat pozor. Několikrát jsem třeba zastavoval člověka pár metrů předtím, než by narazil do stromu. Nám to totiž kolikrát vůbec nedochází - my vidíme překážku a vyhneme se jí, oni ne. To si musí trasér uvědomit, musí být duševně přítomný po celou dobu běhu. Musí se zrakově postiženým komunikovat, říkat mu, kde je překážka, kámen, brát ho za ruku do zatáček a podobně. K bezpečnosti může přispívat i gumička, kterou oba mohou být spojení. Trasér má na sobě navíc vždycky výraznou žlutou vestu, což jednak člověku, který alespoň trochu vidí, umožňuje ho lépe sledovat, a ostatní díky tomu dvojici lépe vidí a dávají jí prostor.
Během závodů je často třeba mnoho trasérů. Je ze strany zdravých lidí zájem?
Musím říct, že je, a je velký. To nás moc těší. Lidi nám pak také často píší, jak se jim to líbilo. Kolikrát se skamarádí, chodí spolu běhat i ve volném čase, vznikají různé blogy na toto téma i obrovská přátelství, ti lidé k sobě zkrátka přilnou. Je to docela zvláštní, když si vezmete, že se do té doby vůbec neznají, potkají se třeba až hodinu před startem, vyzkouší si tempo a najednou běží.
Zaučujete traséry před během, dáváte jim rady?
Lidé se samozřejmě ptají. Kolikrát mají strach, že to nezvládnou, bojí se, že se postiženému něco stane. My jim všechno trpělivě vysvětlujeme. Díky tomu, že sám trasuji, můžu jim odpovědět na spoustu věcí. Důležité třeba je, aby byl trasér rychlejší než zrakově postižený, protože na něj musí celou dobu mluvit a udýchat to.
Jak se může člověk stát trasérem?
Pokaždé nové závody inzerujeme na Facebooku, kde máme velkou základnu fanoušků. A nikdy jsem nikomu nenapsal, že traséra dělat nemůže. Každý, kdo se přihlásí jako první, do toho může jít. To se mi na tom hodně líbí, dáváme totiž možnost opravdu všem. Traséry pak k handicapovaným běžcům přiřazujeme podle výkonnosti.
Docela úsměvné pak je, že my traséři si říkáme hlavně doběhnout, hlavně to zvládnout. Ale zrakově postiženým jde často o dobrý čas. Ne vždy, ale často jsou to totiž sportovci a mají obrovskou fyzičku, protože mají jiný styl běhu, který je pro ně mnohem náročnější než pro nás - musí například víc zvedat nohy. A samozřejmě jsou i opatrnější. Občas škobrtají a úkolem traséra je vést je a povzbudit.
Richard Valoušek
Richard je životní optimista, sportovec, tiskový mluvčí a taky dlouholetý redaktor Studenty (pokud jste to nevěděli :) ). Svou práci rád propojuje s volným časem, rád pomáhá těm, co to potřebují, a obklopuje se pozitivními lidmi. Kromě práce v reklamní agentuře aktivně hraje fotbal, trénuje malé fotbalisty a dělá traséra zrakově postiženým při běžeckých závodech. Jeho životním snem je napsat knihu a my mu moc držíme palce!
Zažil jsi třeba někdy situaci, kdy zrakově postižený trasérovi utekl?
To se stalo několikrát. Jednou dokonce mému kamarádovi, který doběhl do cíle s kapucí přes hlavu a styděl se jako blázen. Jeho běžecký partner se chytil rychlejšího traséra a doběhl s ním. Jsou to spíš vtipné historky, protože ostatní jsou dost ohleduplní, ale určitě to je i dost nebezpečné. Zatímco my to ale vidíme jako riziko, oni to vidí jako příležitost vyrovnat se nehendikepovaným.
Stalo se ti někdy během závodu něco negativního?
Musím říct, že nikdy, a ani jsem nikdy neslyšel, že by se něco špatného stalo někomu jinému. Už jsem ale zažil třeba to, že jsem běžel s klukem (který běhá za reprezentaci) na čas a jak to byl už profi běh, tak jsem asi v jednom momentě nebyl 100% pozorný, protože mi málem naběhl na strom. Samozřejmě jsem ho zastavil, ale zase jednou mě to přimělo si uvědomit, že je vážně nezbytně nutné být pořád v pozoru. Nejvíc jsem se bál asi během závodu v Liberci, kde se běží lesem. To jsem musel svého partnera běžce často držet kolem ramen, protože ta trasa je náročná.
Nebylo by lepší takové závody raději rovnou vynechat?
Někdo muže říct, že to je nezodpovědné. A já je chápu. Znám ale i druhou stranu barikády a vím, že tihle lidé chtějí žít stejně jako lidé zdraví, chtějí si něco dokázat a chtějí se vyrovnat. A já jim nemůžu říct: Hele, v Liberci je pár kořenů, mohl bys spadnout, to nepoběžíme. Protože by to pro ně bylo zklamání. Právě ten adrenalin je pro ně důležitý a to, že si mohou říct: "Běžel jsem fakt těžkou trasu s normálními lidmi a doběhl se skvělým časem." Jsou to sportovci, nechtějí být stranou společnosti, nechtějí se nechat limitovat.
Zažil jsi se zrakově postiženými třeba i jiné než běžecké závody?
Teď jsem byl na Jizerské padesátce s běžcem, kterého znám ze závodů. Jeli jsme třicet kilometrů volnou technikou a pak deset klasicky. Tam už to bylo těžší. Třeba ve sjezdu na běžkách má člověk problém sám se sebou, a navíc má i člověka za sebou. Logicky na něj nevidí. Vznikaly tam složité situace, přišlápnul mi hůlku, najel na lyže a podobně. Nakonec jsme dojeli v pohodě, ale ten strach tam byl.
Ruku na srdce, Ríšo. Proč to děláš? Co ti to dává?
Strašně moc. Zrakově postižení jsou neskutečně skromní lidé. Mají v životě nepředstavitelný počet překážek, a co si nevybojují, to nemají. Nestěžují si na to, jak je svět nespravedlivý, jak ošklivo venku je, nepláčou nad tím, jak je osud trestá. Každá překážka je pro ně výzva, se kterou se chtějí poprat. Je to pro ně škola života. My zdraví tohle nemůžeme pochopit. Oni nejsou jiní, jsou to obyčejní lidi jako my. Mají své nálady, své deprese, ale na rozdíl od nás se s těmi problémy umějí mnohem lépe vyrovnat.
Skoro to zní, jako že ti změnili život.
V podstatě ano. Ti lidé jsou dokonale pozitivní. Přijdu tam a oni mě hned začnou objímat, protože mě rádi vidí. Jsou nabití pozitivní energií, takovou lidskou dobrotou. Nabíjí mě to. Asi to bude znít jako klišé, ale tady fakt skvěle vidíte, že když má člověk všechno, tak si kolikrát neuvědomuje, jak důležité a krásné jsou běžné věci, detaily. Oni nemají všechno a to jim paradoxně pomáhá daleko lépe ocenit to, co mají. Jsou šťastní. A skromní. Nebojí se, že upadnou, že si ublíží. To je jim jedno. Naopak se starají, jestli vás nezdržují, jestli se vám dobře běží. Oni vědí, že my si to můžeme zaběhnout kdykoli, že nejsme limitovaní a že běžíme kvůli nim. A toho si moc váží, je to z jejich chování cítit.
Text: Markéta Paráčková, Radka Bartošová
Foto: Jindra Kodíček
