Na jaký film by vás muž musel pozvat, abyste s ním šla?
Na film, který nějak souvisí s dokumentem (smích).
To jste mě moc nepřekvapila. Buďte trošku konkrétní prosím.
Film, který by se dotýkal současnosti, sociálních problémů. Například Fish Tank, který režírovala Andrea Arnoldová.
Divákům přinášíte velmi emotivní příběhy svých hrdinů. Máte od nich vy sama odstup nebo je občas oplakáváte?
Určitě je občas oplakávám. Na druhou stranu ale diváci vidí ty příběhy v kuse. Já je mám rozředěné. Často dělám na více projektech, takže se od toho myšlenkově odpoutám. Nemám to tak intenzivní, jako oni. Emočně mě to ale poznamenává hrozně moc.
Jak těžce se smiřujete, že se do filmu nevejdou všechny záběry?
Těžce, velmi těžce. Dřív byly nepoužité tři záběry ze čtyř, dnes je to třeba i patnáct z šestnácti. Člověk o to více musí umět vyhodnocovat, kterou část vybrat, aby to bylo pro diváka jako celek srozumitelné a zajímavé.
Pro diváky ve vašich příbězích uteče několik let během několika minut. Vám však souvisle s natáčením běžel vlastní život. Promítnete si ho při sledování vlastních dokumentů?
To víte, že jo. Během těhotenství a dospívání mých dětí jsem musela normálně točit. Občas už to bylo na hraně a nechtělo se mi, ale musela jsem.
Občas vám vaše postavy zasahovaly do života, René vykradl byt, někdy zavolaly v době, kdy se vám to vůbec nehodilo. Neměla jste chuť to vzdát?
Komu by tyhle věci vadily, tak zkrátka sběrné dokumenty dělat nemůže. Každý si to musí srovnat v hlavě sám. Zásadní je, že u mě hlavní role nehrají herci, ale reální lidé. K nim se musíte chovat zcela normálně, oni se neschovají za žádnou masku své role. Vždy budou přirození, protože jde o jejich život.
Když vás René vykradl, nevyčetla jste si ani na chvíli, že už je to moc, že jste do toho zatáhla i svou rodinu a její soukromí?
Měla jsem v sobě velký vztek. Nějaký čas jsem to zpracovávala, ale nakonec to překonala. A jak řekl můj manžel, měla jsem další zajímavý motiv do mého filmu.
Zachycujete životní realitu. Nezdá se vám však občas až příliš krutá?
Jistě, ale rozhodně to není tak, že bych podobné příběhy vyhledávala. I já měla na jejich začátku jinou představu o jejich vývoji. Pokud je ta realita mých příběhů krutá, tak je to asi skutečně obraz života.
Ale nezaskočila ta krutost i vás samotnou?
A jak. Když si vzpomenu na Katku, která byla patnáct let závislá na drogách, pořád jsem doufala ve změnu. I ona pořád mluvila o nějakém impulzu, který by jí z toho mohl dostat. Pak otěhotněla, což byl v podstatě zázrak a největší možný impuls. Ovšem ani to nepomohlo. To pro mě byla obrovská frustrace.
Helena Třeštíková
Helena Třeštíková se narodila v Praze. Vyrůstala na Václavském náměstí, v domě zvaném Darex. Často chodila do kina a svět filmu ji stále více fascinoval. V roce 1968 se seznámila se studentem FAMU, který točil dokument o politických vězních, a toto setkání ji přivedlo na myšlenku stát se dokumentaristkou. Poté FAMU sama vystudovala a nyní je mimo jiné autorkou známých celovečerních dokumentů Marcela, René a Katka. Všechny zachycují tvrdou realitu životních osudů.
Přijdete někdy s nějakým dobrým koncem?
Cyklus Manželských etud přináší i lepší konce. Teď chystám svůj nejdelší sběrný projekt, který začal příběhem těhotné ženy. Mělo to být o tom, jak mateřství ženu změní.
A změnilo?
Na to si musíte počkat (smích). Všechno to začalo úžasným porodem, po kterém mi bylo líto nezaměřit se i na život jejího právě narozeného syna Honzy. A tak jsem se k nim pravidelně vracela a sledovala jeho dospívání. Dnes z něj je sedmatřicetiletý muž, který žije ve Španělsku a jeho hlavním cílem je absolutní nezávislost. Od patnácti let pěstuje marihuanu, nikdy o nic příliš neusiloval a tak myje nádobí v baru, má přítelkyni, jeho rodina žije v Liberci. Všechno je tak nějak celkem normální.
A nebude to pro vaše diváky zvyklé na drsnou životní realitu málo?
Asi máte pravdu. Po Katce, která byla hodně vyhrocená, jim možná přijde, že se nic moc neděje.
Zůstáváte životním optimistou i po všem, co jste se svými „hrdiny“ zažila?
Já jsem absolutní životní optimista ze zásady. Má životní teorie je, že když věříte v dobré řešení, tak ono skutečně přijde. Bohužel to asi nedokážu přenést na ostatní.
Vždycky jste si přála, aby vaše dokumenty odpověděly na základní životní otázky, zda život lidí je určen osudem nebo v sobě má každý sílu porazit to zlé. Dostala jste odpověď?
Věřím, že každý člověk má strašně velkou možnost ve své vlastní vůli. Že když se někdo narodí v nevhodných poměrech, tak je vlastními schopnostmi dokáže překonat, pokud o to usiluje. Jsou ale i příběhy, kdy stejně chytrý člověk zůstane někde dole a pomoct si nedokáže. Věřím tedy v sílu lidské aktivity, ale zároveň vím, že jsou věci, které nezměníte.
Ve vaší tvorbě vás hodně ovlivnilo psaní deníku. Píšete si ho stále?
Píšu, ale hodně to ovlivnil technický pokrok (smích). Dřív jsem si ho psala klasicky do deníčku, dnes na to používám počítač.
Odkdy si ho vedete?
Asi od jedenácti let. Díky němu jsem přišla na to, jak zajímavé je zachycovat životní dění v čase. To mě drží dodnes.
Prý jste ale studovala střední výtvarnou školu. Jak jste se dostala k dokumentární tvorbě?
Bylo to naprosto náhlé rozhodnutí někdy v osmnácti letech. Do té doby jsem s filmem neměla žádnou zkušenost, u nás v rodině dokonce vládla k filmu jako k profesi velká nedůvěra.
Jak se to zlomilo?
Bydlela jsem na Václavském náměstí a tehdy tam bylo asi deset kin. Každé promítalo jeden film dva týdny v kuse a tak jsem je všechny vždycky postupně obešla. Dalším důležitým zážitkem bylo, že se má kamarádka znala s klukem, co studoval režii na FAMU a seznámila mě s ním.
Osudové setkání?
Možná ano, protože on právě v tu dobu dělal dokumentární cvičení. A jak mi o tom vyprávěl, tak mi blesklo v hlavě, že je to přesně ono. Proč dělat vymyšlené příběhy, když by se dalo točit to, co se skutečně děje. To byl zlomový okamžik. Hned jsem se rozhodla hlásit na katedru dokumentu na FAMU.
A v té době se tam dostat asi nebylo úplně nejjednodušší.
Základ byl rok praxe v televizi, tak jsem do ní po maturitě nastoupila a šíleně doufala, že se do školy dostanu.
Nezlákala vás například televize natolik, abyste tam zůstala?
Vůbec, tam mě to hrozně štvalo. Děsila mě představa, že bych tam měla být ještě déle.
Takže zkoušky na FAMU se povedly?
Naštěstí ano. Nastoupila jsem na školu, kde to bylo mé první přímé setkání s dokumentem. Byl to takový zásadní nález v mém životě, který mě dodnes nepřestal bavit.
Byla jste od začátku průkopnicí nového stylu sběrných dokumentů?
Nejdřív jsem dělala jako ostatní běžně ukončené filmy. Sběrné přišly až později. Byla to nevyzkoušená věc, nikdo si neuměl představit, jak by to mohlo vypadat. Byli jsme za úplné šílence mezi kolegy.
Asi nikdo nedokázal pochopit, že se pouštíte do něčeho, co nebude mít v nejbližší době viditelný výsledek.
Finální podoba se ztrácela mlhavě někde v dálce, což nebylo v té době absolutně zvykem. Na druhou stranu všichni v Krátkém filmu, kde jsem byla zaměstnaná, byli rádi, že jim neubírám výrobní kapacitu, která byla omezená.
Díky svým experimentům jste se setkala s Katkou a Reném, dvěma postavami, kterým jste změnila život a které do jisté míry změnily život vám. Jak došlo k vašemu setkání?
Vždycky to byla trošku náhoda, ale z počátku oba vznikly ze sběrného cyklu. René byl z tématu „Mladí delikventi“. Tehdy jsme šli do vězení, tam nám představili pár chytrých vězňů schopných reflexe, a jedním z nich byl René. Mělo to trvat pět let, ale protože se nám zdál zajímavý, pokračovali jsme s ním dál.
A co Katka?
S ní to bylo mnohem složitější. Šlo o cyklus o ženách. Jednou z nich měla být protidrogová terapeutka, se kterou jsme chtěli zachytit zároveň i příběh jejích dvou klientek. Po čase jsme zůstali jen u její klientky Katky, která mi přišla nejzajímavější.
Svým natáčeným objektům dáváte za každý den před kamerou peníze. Je to pro ně důležitý příjem?
Určitě jsou to pro ně důležité výdělky. René díky nim posílil svou pozici ve vězení. Mohl si za to například koupit čaj a cigarety.
Jak jste k němu peníze do vězení dostala?
Oficiálně to většinou nešlo, takže tajně. Jiná cesta nebyla.
Byly peníze podle vás hlavní motivací Reného a Katky k natáčení?
Hlavní ne, ale určitě to brali tak, že se alespoň chvíli živí něčím legálním. Navíc to sloužilo pro pokrytí produkce. Každý příjem peněz mi podepsali a po letech mi tak nemohl nikdo z nich říct, že o natáčení nevěděl a že nechce, abych některé záběry nepoužila.
Autorizovali filmy?
Až na Reného, který byl v té době ve vězení, je vždy hlavní aktér viděl.
Zůstaňme ještě chvíli u těch příjmů. Nebála jste se toho, že Katce v podstatě sponzorujete fet?
Uvažovala jsem nad tím mnohokrát. Bylo mi jasné, že si Katka za ně zřejmě koupí drogy. Jenže kdybych jí je nedala, tak si tu drogu stejně pořídí. Jen si na ní sežene finance jiným způsobem. Ukradne něco v obchodě nebo bude muset obsloužit o dva zákazníky víc.
Cítíte ke svým postavám lítost nebo vztek?
Většinou lítost a to je mnohem horší než nějaké rozčílení. Lítost vás obtěžuje mnohem víc. Dneska jsme zjistili, že v přízemí našeho domu si udělali nějací feťáci doupě z odpadků a váleli se mezi nimi. Na jednu stranu jsem byla naštvaná jako nájemník domu, ale na druhou mi bylo šíleně líto, že jsou lidé, kteří žijí tak, že sami ze sebe udělají odpadek.
Jeden z vašich studentů na FAMU prý prohlásil, že se chováte jako hyena.
Skutečně. Občas se s podobnými názory setkávám, což není zrovna příjemné. Ale každý má nárok na názor. Já si zase stojím za tím, že tomu tak není. Jen doufám, že se o mně jednou v učebnicích nebude psát jako o královně českých hyen.
Richard Valoušek
Foto: Marie Bauerová
