Na předávání Českých lvů jste říkal, že krátké filmy mohou české a slovenské kinematografii přinést stejný prospěch jako filmy celovečerní. Mohl byste tuhle myšlenku rozvést?
Komerční potenciál krátkých filmů je stále velmi malý, přestože existují nějaké služby, které krátké filmy nabízejí. Jejich funkce je ale hlavně dvojí. Jednak se jedná o způsob, jak se naučit točit a postupně se dostat k celovečerním filmům. U nás jsou krátké filmy synonymem k studentským filmům, což v jiných zemích v Evropě nebo Americe není. Tam se točí krátké filmy i pro prestiž nebo třeba když si režiséři chtějí vyzkoušet jiný způsob natáčení či si mezi dvěma celovečerními filmy natočit něco menšího. Takže krátké filmy mohou sloužit také jako propagace samotných autorů.
Největším distribučním prostorem pro krátké filmy jsou festivaly, takže pokud budou krátké filmy ukazovat, že se v té zemi děje něco zajímavého, může to v důsledku pomoci i celovečerním filmům. Úspěch krátkých filmů tak proráží cestu filmům celovečerním, stále se totiž jedná o reklamu té země a festivaloví organizátoři to vědí a dál se o tvůrce zajímají. To je vlastně i hlavní důvod, proč mají festivaly sekce krátkých filmů – chtějí navázat vztah s režiséry, aby tam potom přišli i se svými celovečerními filmy.
Proč to v jiných zemích funguje jinak než u nás?
Je to hlavně kvůli penězům. U nás není moc jiných způsobů financování krátkých filmů než skrze filmové školy. Trochu se to začíná měnit, protože posledních pár let má i Státní fond kinematografie pár milionů vyhrazených pro krátké filmy. Takže žádost může napsat i někdo mimo filmovou školu, což dřív nebylo možné. V jiných zemích fungují také regionální fondy, které podporují filmy. U nás se to taky rozjíždí, třeba my jsme na Furianta dostali podporu od Jihomoravského kraje, který normálně granty pro filmy nedává, ale je dobré to zkusit. A tohle se na západě děje už delší dobu.
Slyšel jsem, že vaším hlavním plánem do budoucna je rozšířit Furianta na celovečerní film. Chcete se dál orientovat už jen na celovečerní snímky?
To ne, přijde mi zajímavé zkoušet různé formáty. Ať se jedná o film krátký či celovečerní, různé minisérie pro televizi, interaktivní obsah, propojení s videohrami, to všechno mě láká. Jako kdyby autor vážné hudby střídal operu s komorním kvartetem. Člověku to dává jiný prostor a může si zkoušet věci, které nejsou jinde možné. U krátkého filmu si člověk může dovolit trochu víc riskovat, protože tam není takový tlak na komerční úspěch. Většina peněz není od investorů, a to mi přijde skvělé. Navíc je to i prostor pro vyzkoušení postupů a témat pro případné celovečerní filmy.
Furiant má výrazný autorský rukopis. Kteří filmaři či konkrétní díla vás nejvíce inspirovali?
Hrozně mě baví zkoušet různé přístupy. Furiant je výtvarně výrazný, ale neznamená to, že bych chtěl i další filmy točit takhle. Tenhle styl se prostě hodil pro tenhle konkrétní příběh, ale jinde by to už fungovat nemuselo. Tady byl mojí největší inspirací Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka a taky Kubrickův nerealizovaný scénář k filmu Napoleon. Když jsem ho četl, začalo mi zapadat, jak by to mohlo být vyprávěné. Dalšími vlivy pak byl třeba videoherní průmysl nebo animátor David O’Reilly, který točí právě krátké filmy. A do určité míry i Lars von Trier nebo Roy Andersson.
Pro celovečerního Furianta chcete tuhle formu zachovat?
Ne, ten bude úplně jiný. Teď jsem si něco vyzkoušel a dál chci s tím žánrem pracovat, aby se nejednalo o recyklování sebe sama. Příběh bude úplně nový, některé sekvence sice budou převypravovat události z kraťasu, ale natočeny budou znova kvůli časovému odstupu od původního filmu. Možná se ukáže, že to nebude fungovat, ale mě baví zkoušet nové kombinace inspirací.
Jste sice na začátku kariéry, ale už teď jste dosáhl úspěchů, o které se jiní filmaři snaží řadu let. Potkala vás nějaká rada, člověk, výrok či metoda, kterou by podle vás mělo smysl předat dalším studentům?
Hodně mě inspirují filmy o filmu a rozhovory s režiséry. Tím, že člověk zjišťuje, jak pracují ostatní, si z toho může vzít i něco sám pro sebe. Takových materiálů je obrovská spousta. Teď si třeba vzpomínám na rozhovor s Paulem Thomasem Andersonem, který dostal podobnou otázku. Jeho rada byla: „Don’t give a fuck!“ Režisér sice musí přemýšlet, jak bude film prezentovat divákům, ale na druhou stranu když začne příliš kalkulovat s případným publikem, nedopadá to dobře. Člověk by měl mít to měřítko sám v sobě a snažit se dosáhnout úrovně, se kterou je on sám spokojený. Neposlouchat za každou cenu své okolí a dát spíš na vlastní instinkt, takhle se snažím přemýšlet. Oproti malířství nebo literatuře, kde si člověk může své dílo vytvořit sám, je film komplikovanější. Je to byznys a drahý proces, takže dosáhnout velké nezávislosti je těžké. O to víc fajn je dělat si věci podle sebe a vykašlat se na okolí. Ale rozhodně se necítím v pozici, že bych mohl někomu rozdávat rady.
A na závěr se zeptám, jestli chystáte nějaké akce či promítání?
V rámci regulérních iShorts bude projekce Furianta 4. května. Pak se bude cestovat do regionů, promítání bude třeba na Budějovickém Majálesu, to jsou v Čechách asi nejbližší příležitosti. Taky máme v plánu vyrazit do zahraničí.
Text: Mojmír Sedláček
Foto: ishorts.eu, youtube.com
