Pojďme začít trošku netradičně, Emmo, kdybyste si mohla vybrat, v jaké době byste chtěla žít?
(přemýšlí) Ráda bych se narodila jako můj táta po 2. světové válce, samozřejmě ale na druhé straně železné opony, dvacetiny oslavila v báječných 60. letech a za celý život tak nezažila v Evropě jinou než studenou válku. Naše generace bohužel už tuto jistotu nemá.
Zkusme se teď vrátit po stopách sametové revoluce, předpokládám, že vy si z ní jako malá holka nic nepamatujete…
Bohužel, vůbec nic. Ráda bych přispěla nějakými střípky, malou vzpomínkou, znám to ale jen z vyprávění.
Tak to asi dobře víte, že jste byla nejznámějším dítětem revoluce, protože vaše maminka, tisková mluvčí studentů, Monika Pajerová, vás na demonstrace nosívala v batůžku.
Vážně? Inu, těch historek je celá řada, dodnes mi vrstevníci mojí maminky vypráví všelijaké příhody, ale já vlastně často nevím, čemu se dá věřit. Mám totiž dojem, že řada aktérů sametové revoluce si různé události přetvořila v paměti tak, aby vyzněly dobrodružněji a aby tím i oni byli většími hrdiny, než ve skutečnosti byli. Nekonečně statečných lidí, jako byl Václav Havel nebo Dana Němcová, prostě nebyly tisíce, a možná ani stovky. O to víc si vážím těch, co nemají potřebu exhibovat a neustále se dojímat nad vlastními zásluhami. Tím mám na mysli třeba Šimona Pánka, současného ředitele Člověka v tísni. Ostatně, i proto jsem se rozhodla právě tuto neziskovku dlouhodobě podporovat.
Jak často se s ní vracíte k listopadovým událostem?
Maminka o tom ráda vypráví, je to pro ni velmi důležité období a já to naprosto respektuji a chápu. Ona tehdy prokázala schopnost překonat strach. Moc bych si přála, abych některé její vlastnosti podědila, a když bude potřeba, aby se projevily. A například mám hrůzu z toho, abych se nikdy nestala pasivním, lhostejným občanem. V tomto jsem tedy zcela jistě čistým produktem maminčiny výchovy.
Prý jste byla vždycky student flákač. Jak jste s touto povahou mohla vystudovat prestižní pařížskou univerzitu Science Po?
Je pravda, že jsem nikdy nebyla typ, který by vydržel celé dny nad učením. Pro mě však nebyl největší problém univerzitu dokončit, ale vůbec se na ni dostat. U pohovoru jsem se šíleně hádala s jednou z přísedících na téma vstupu Turecka do Evropské unie. Později se ukázalo, že její role byla dopředu dohodnuta, a že mě – i díky mé zarputilosti a síle argumentů – vzali. Já ale z přijímacího řízení odcházela s pocitem, že proběhl nejhorší možný scénář, a už jsem se pomalu připravovala na studium práv, kam už jsem věděla, že mě přijali.
Žila jste dlouho mezi Francouzi, mají ponětí o české revoluci z konce 80. let?
Oni znají spíše polské dějiny. Všeobecně mají k našim severním sousedům blíže. Přece jen jde o větší zemi, s výraznějšími historickými osobnostmi a z mého pohledu i úctyhodnějším národním charakterem, pokud něco takového existuje. Spolužáci ale dobře věděli, kdo je Palach nebo Havel. Bohužel na ně nikdo nedokázal reálně navázat. Chybí nám současný hrdina.
Co vůbec vědí o České republice?
Že tu máme skvělé pivo, dobré fotbalisty a krásné ženy. Bohužel se to pojí s pověstí, že se dají lehce sbalit.
V době, kdy Česko předsedalo Evropské unii, nás ale brát vážně museli. Vy jste byla dokonce asistentkou tehdejšího tiskového mluvčího. Jaké to bylo pro jednadvacetiletou studentku?
Nahlédnutí do úplně nového světa, který mě mnohé naučil, ale příliš nezaujal. Dodnes mě baví vzpomínka, kdy jsem na úvodní pohovor přišla v džínách a zlatých teniskách. Vůbec mi nedošla váha té události. Naštěstí se ale ukázalo, že tehdejší mluvčí premiéra, Jiří F. Potužník, je punkového smýšlení. Asi proto mi pak zavolal s tím, že jsem ho přesvědčila víc než ostatní, seriózněji působící kandidáti. Následovalo několik měsíců velké legrace.
Prý jste se ale setkávala se slovními útoky, že jste protekční spratek.
Tak to asi nikoho nepřekvapí... Já jsem evidentně byla v tak mladém věku příliš vysoko, lidem se to zdálo podezřelé, a tak padaly více či méně přímé otázky na to, jak jsem se tam vlastně mohla dostat, co jsem měla či neměla s tiskovým mluvčím a tak dále... Když už nebyly argumenty, připomnělo se postavení a kontakty mé maminky nebo tety Kateřiny Jacques. Tak jsem si jen znovu připomněla, jak je skvělé, že studuju venku a že tam moji rodinu nikdo nezná a mohu být na sto procent jen za sebe.
I proto jste se po skončení praxe o pokrčování v podobné pozici nepokoušela?
Svět úředníků není nic pro mě. Obávám se, že to prostředí lidi nevyhnutelně zbavuje vášně a humoru. Jednou jsem se pokusila navrhnout, že zajdeme na undergroundový koncert, a většina kolegů mě měla za šílence. O to tvrdohlavěji jsem na Úřad vlády chodila v džínách, a i na vrcholových summitech jsem odmítala striktní dress code. Bylo mi 21 a měla jsem hrůzu z toho, že se ze mě stane neurotická paní v kostýmku.
Poslední otázka, co bude dělat Emma Smetana za deset let?
Bude u sebe nosit občanku, na kterou se vyfotila nenalíčená s rozpustilým culíčkem, aby vypadala na 14. Tu si totiž nechala schválně dělat tento rok, aby jí vydržela až do 36 (smích). Ale vážně, v té době chci být maminkou, doufám, že už bude na světě aspoň jedna moje deska. V profesní rovině bych byla pyšná, kdybych se vyhoupla na novinářskou úroveň takové Daniely Drtinové nebo Martina Veselovského. A třeba už tou dobou budu mít za sebou i zkušenost stavění nějaké školy, nemocnice nebo studny v Africe, třeba přes Člověka v tísni. Myslím, že intenzivní pomoc druhým by se v určité fázi lidského života měla stát prioritou číslo jedna, a já se právě na tuhle fázi moc těším.
Kdo je Emma Smetana
Emma Smetana je česká herečka, muzikantka a moderátorka zpráv. Do dvou let vyrůstala v Praze, poté se přestěhovala se svou matkou Monikou MacDonagh-Pajerovou do Paříže za otcem Jiřím Smetanou, který tam vedl rockový klub. Žila tam do svých 10 let. Po návratu do Prahy zde absolvovala francouzské lyceum. Po maturitě se do Francie vrátila a vystudovala Sciences Po. V roce 2012 začala moderovat zprávy na TV Nova. Mluví plynně francouzsky, anglicky a německy, domluví se španělsky a částečně hebrejsky.
Text: Richard Valoušek
Foto: Kuba Feranec
