V roce 1618 za třicetileté války dobýval generál Mansfeld Plzeň, která byla v té době obehnána hradbami. Na plzeňské radnici však měli zrádce, který Mansfeldovi prozradil skulinku, kterou se do města jistě dostane. Ten zrádce pod vidinou dobytého města sám ukradl městskou pokladnici a utíkal s ní podzemím pod muzeem. Tam ho však vojáci chytli a zabili. Dodnes tam prý bloudí a nemůže najít klidu. „Někteří průvodci slyšeli plakat dítě. Na prohlídce je s vámi sice několik návštěvníků, ale průvodce musí trasu nejdříve projít sám a všude rozsvítit, a pak také pozhasínat. Často tam také vypadává proud, takže stojíte třeba 20 minut v úplné tmě,“ vysvětluje Renča, proč se zatím zdráhá provádět podzemím.
Pohovor na pozici tour guide byl obtížný. Účastníci museli skládat testy v cizích jazycích a až polovina pohovoru probíhala v angličtině. „Podmínkou je jeden cizí jazyk, většinou má ale šanci pouze účastník hovořící minimálně dvěma. Více jazyků také znamená větší výplatu, takže se vyplatí někdy se ten další jazyk i rychle přiučit,“ říká Renáta.
Hned po pohovoru je třeba naučit se sylaby. Pro Renátu to znamenalo 3 krát 40 stran, v češtině, angličtině a němčině. „Půlka textu je povinná, tu musíme umět zpaměti. Druhou polovinu musíš jen dobře znát a pak je na tobě naučit se ještě navíc nějaké zajímavosti, abys návštěvníky neunudila, ale hlavně, abys uměla zodpovědět případné dotazy.“ V učení prý pomáhá několikrát si projít muzeum s jiným průvodcem a učit se od něj.
„Je jasné, že některé části jsou zábavnější, jiné nudné. Hlavně ty, kde dlouze vyprávíme o datech. Lidi nejvíc baví, když si na něco mohou sáhnout nebo když jim ukazujeme, jak co pracuje.“ Při prohlídkách také mohou ochutnat pivo podle původní receptury z 16. století. Prý je výborné a ještě mnohem hořčí než současná Plzeň,“ říká Renča, „Musíme potom čistit trubky a někdy vyměnit sud. Stalo se mi, že jsem sud omylem přetlakovala a pivo pak cákalo jako gejzír po celé místnosti,“ vypráví.
Díky této práci ale také zjistila, co jí dokáže pořádně naštvat, a to když se lidé při prohlídce baví. „Pamatuji si, jak jsme si na školních exkurzích při nudných prohlídkách povídali, ale teď už bych to neudělala. Je to otravné a neskutečně to ruší. V takových případech se snažím trochu zvýšit hlas a hlavně hodit nějaký ten vtípek pro oživení.“ Někdy se s ní zákazníci dohadují. „Jednou se se mnou pán hádal, zda původně byly sloupy na chmel ze dřeva nebo z kovu. Křičel na mě, stál si za svým a ostatní zákazníci pak byli po zbytek prohlídky nedůvěřiví.“
Mezi další povinnosti průvodců patří dress code. Na prohlídky si musí obléct společenské kalhoty nebo sukni, černé společenské boty, polo třičko a fleecovou mikinu s logem. „Ta trička jsou silná a elastická, navíc velmi, velmi krátká. Říkáme jim lambády, protože třeba mně dosahuje jen do půlky břicha,“ směje se Renča.
Držet se sylabu a neporušit dress code je velmi důležité. Občas se totiž mezi návštěvníky připlete kontrola. Většinou se jedná o mladého kluka, který se hodně ptá a náruživě poslouchá. „Zatím jsem vždycky prošla,“ dodává s úsměvem.
Aby si práci udržela, bude brzy muset překonat strach a sestoupit do vlhkých a tmavých podzemních chodeb. „Třeba za mě někdo bude rozsvěcovat a zhasínat,“ doufá.
Text: Jana Samšuková
