Na VŠE působíte už desítky let. Prošel jste řadou funkcí. Máte pocit, že se časem studentům vzdalujete?
Podle toho v čem. Opticky a věkově určitě, to člověk nezastaví. Ale jinak si myslím, že až tak moc ne. Dobře se mi se studenty komunikuje a mám pocit, že i jim se mnou. Možnost být s mladými lidmi prakticky denně je výborná věc.
I v pozici rektora vedete několik přednášek, jak na nich vycházíte se studenty?
Jedná se o hodně specializovaný statistický předmět, navštěvují ho magisterští studenti, kteří jsou těsně před dokončením školy. I proto tam není žádný problém. Až do poslední přednášky u mě prakticky sedí stejný počet lidí, kteří se mnou začínali na začátku semestru.
Takže žádná velká úmrtnost mezi studenty, jak to často bývá, u vás nehrozí?
Tady asi skutečně ne. Dokonce když jsem minulý semestr učil v pondělí, den před státním svátkem, nikdo nechyběl. Nejsem naivní, vím, že studenti klidně mohli zůstat doma a prodloužit si o dva dny víkend. Ale oni přišli všichni na přednášku.
prof. Ing. Richard Hindls, Csc., dr. h. c. (*1950)
Je rektorem Vysoké školy ekonomické v Praze (od roku 2006, roku 2009 byl zvolen do svého druhého funčního období), od roku 1992 je vedoucím katedry statistiky a pravděpodobnosti. V letech 2001 – 2006 byl děkanem Fakulty informatiky a statistiky. Je významným ekonomem a statistikem, publikuje doma i v zahraničí, je členem mnoha odborných grémií. K jeho odborným zájmům patří především ekonomická statistika, národní účetnictví - makroekonomické agregáty, analýza a prognóza ekonomických časových řad, analýza dat z marketingových průzkumů, statistické metody v auditingu a účetnictví. Jako klavírista nahrál spolu se Saxofonistou Ladislavem Navrátilem několik hudebních alb. Je ženatý, má dvě děti.
Sledujete občas studentská fóra a weby, jak se o vás vyjadřují?
Částečně sleduji, ale není zas tolik času. Navíc je mi jasné, že se na všechny servery stejně ani nedostanu, a tak po tom ani moc nepátrám. Zaměřuji se spíš na studentské ankety, které mi mohou mnohé napovědět. Především z toho si vytahuji i negativní věci, na kterých se dá pak pracovat a v nichž se občas člověk vidí. Hlavní ale pro mě je fakticky denní přímý kontakt se studenty, to je báječná věc, ze které se dá nejvíc získat.
Čelil jste někdy přímé konfrontaci se studenty ohledně jejich nespokojenosti?
Ne, to ne. Jasně, vždycky někdo napíše nebo řekne, ať zpomalíte ve výuce, nebo naopak zrychlíte či něco takového. Nebo někdo potřebuje látku podat trochu jinak. To je běžné a důležité. Každý má mít zpětnou vazbu. Za 40 let mého pedagogického působení nešlo však nikdy o žádnou konfrontaci vážných problémů.
Vzpomenete si na dobu, kdy jste na VŠE chodil jako student? Napadlo vás tehdy, že tu budete sedět za řadu let v křesle rektora?
Připadá mi to jako dneska, když jsem kdysi seděl tady vedle v tzv. staré budově. Jako aktivní bigbíťák jsem měl vlasy až na ramena, pomačkané džíny a s velkou obavou jsem čekal, jak mi dopadne jedna důležitá zkouška. Vždy, když jdu kolem toho místa, vidím to znovu a znovu před sebou. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že tu takhle skončím. Ale školu jsem si zamiloval už jako student a chtěl jsem tu působit. Že to skončí takhle…
Kdy se to obrátilo a začal jste přemýšlet, že i po studiu budete na VŠE pokračovat?
Na konci čtvrtého ročníku, pod profesorem Cyhelským na katedře statistiky. Do smrti si budu pamatovat, jak jsem své jméno našel na nástěnce s informací o přidělené místnosti pro nové asistenty. Moc jsem si přál na škole zůstat.
Za ta léta strávená na VŠE jste zažil několik generací studentů. Mění se podle vás?
Nemyslím si to. Podle mě jsou stále stejní, stejně draví, zvídaví, jako jsme byli my. Změnily se jim však zcela zásadně možnosti a podmínky. My téměř nesměli jezdit do zahraničí, byli jsme hůře jazykově vybaveni, nepořádali to, čemu se dnes říká „afterparty“, a podobně. Jiní jsme ale nebyli. Ani horší, ani lepší. Žili a bavili jsme po svém. Rád na to vzpomínám. Stejně jako budou jednou vzpomínat dnešní studenti. To není jiné.
Dnes se studenti účastní hokejové bitvy mezi univerzitami, pořádají plesy, zakládají kroužky. Jak vy se díváte na tyto jejich aktivity?
Velmi se mi to líbí, fandím jim. A snažím se jim konkrétně pomáhat. Pořád ale studenty upozorňuji, že není hlavní založení spolků a aktivit, ale jejich trvanlivost, tradice, zachování některých aktivit pro další generace studentů. Časem zakladatel každé akce vyjde školu a musí se najít další, který v tom bude pokračovat.
Vnímáte nějakou hranici, za kterou už se nesmí při daných akcích jít?
Nerad vytvářím nějaké hranice, limity, které studenty brzdí v jejich tvořivosti. Jasně, můžeme se bavit o určitých zásadách, které rozhodně své hranice mít musí. Ale jinak ať to studenti klidně i trochu přehánějí, baví se. Oni dobře vědí, kde je strop a co si mohou dovolit.
Vy sám jste dříve hrál na klavír. Jeden máte také ve své kanceláři na VŠE. Jak moc je využíván?
Bohužel poměrně málo. Nemám na to čas, ani doma téměř nehraji. Přijde mi, jako by mi hraní odešlo z hlavy. Je neuvěřitelné, že jsem hrál 30 let po kapelách, natáčel desky a tak. Dokonce v nejbližších dnech mám převzít zlatou desku za počet prodaných nosičů. Nechce se mi tomu všemu ani věřit. A je to vše už za mnou.
Bavili jsme se o studentech. Mění se v době ekonomické krize jejich uplatnění?
Podle toho, s čím to srovnáváme. Čistě číselně to u studentů ekonomie tak špatné není. Je pravda, že se mění možnosti, ale obecně je pořád ekonomie tahák. Otázka je, jak dlouho to bude ještě trvat.
Jak se stavíte k soukromým školám, které jsou z drtivé většiny zaměřeny na ekonomické obory?
Ano, skoro všechny jsou orientované na ekonomii, nikde žádná soukromá technika, medicína nebo tak nějak. To VŠE staví do velmi složité role. Někteří naši učitelé sami sobě vytvářejí konkurenci, protože tam ve velkém rozsahu chodí učit, a to někdy i na úkor plnění svých povinností tady. Své by vám o tom určitě řekli děkani našich fakult. A pak – máme 47 soukromých škol a jen 26 veřejných. To neexistuje v žádné pro nás srovnatelné evropské západní zemi. Hodně je to tedy také otázka pro Akreditační komisi. Rektor a děkani VŠE s tím mnoho nenadělají.
Na českých školách se ve srovnání se zahraničím hodně řeší nedostatek praxe. Poslední hlasy ale říkají, že se to zlepšuje. Máte také ten pocit?
Navštívil jsem řadu škol v zahraničí, mám na mysli vyspělý svět, je to podobné jako u nás. Praxe i tam často mívá takové zvláštní postavení a někdy i kvalitu, pokud vůbec je. A stejně jako my, i tam mají dobré i špatné školy. Musíme vnímat podmínky, které nejsou mnohdy srovnatelné. České školství není špatné. UK nebo ČVUT nejsou špatné školy, zaslouží si zahraniční uznání vzhledem k poměrům, ve kterých žijeme. A hlavně, kdyby naše vysoké školy byly tak špatné, jak občas někdo tvrdí, naši studenti nepracují v úspěšných firmách ve Vídni, v Londýně nebo Paříži. To určitě platí i pro absolventy VŠE. Samozřejmě, ale zlepšovat je stále co, o tom není pochyb.
V poslední době stále výraznější téma: reforma školství. Co si o ní myslíte?
Za sebe jsem především rád, že se dostala do klidnější podoby. Nikdo není proti ní, ani já ne, ale co mi vadilo, bylo, že se reformní návrhy neustále měnily. Navíc se zadrhla komunikace s ministerstvem. Až nyní se mi zdá, že to bude lepší. Na všech stranách je totiž vůle se dohodnout. Teď jde o to, jak se to udělá. Důležité je, aby školství bylo podrobeno menšímu počtu změn. Reforma ať je, ale změny ať se nechají chvíli působit. Školství není sprint na sto metrů, ale maraton. Změny se ukážou až za řadu let.
Poslední otázka: co byste chtěl, aby se na škole za pět let změnilo?
Systém řízení vysokých škol, role a kompetence děkanů a rektora jsou málo efektivní. Také by se měl změnit akreditační systém. Z dalších věcí bych byl pro tzv. kontraktové financování, tj. pro závaznou dlouhodobou smlouvu mezi státem a univerzitou zajišťující stabilní financování univerzity.
Tím myslíte konkrétně co?
Aby se téměř neustále neměnily limity a pravidla, podle kterých pak dostáváme prostředky od ministerstva. Kontraktové financování by naopak znamenalo, že bychom měli podmínky minimálně tři až pět let stejné a závazné, což by určitě pomohlo i studentům. Přešlapujeme na místě, i co se týče hodnocení a financování výzkumu a vývoje, tam by mělo dojít také ke změnám, i když současné návrhy zatím mnoho zajímavého nepřinášejí.
Jak probíhal rozhovor:
Když jdete na rozhovor s rektorem uznávané vysoké školy, děsíte se přeřeknutí, nebo faktické chybě ve své otázce. Jenže s panem Hindlsem vás vykolejí něco zcela jiného a nečekaného: jeho široký úsměv a neuvěřitelně přátelské povídání. Jako bych tam ani neseděl vedle respektované kapacity českého školství. Prostě si tam tak sedíme v jeho kanceláři a vzpomínáme. Chvíli vypráví pobaveně o tom, jak nosil roztrhané džíny a vlasy k ramenům, poté nostalgicky zavzpomíná na desítky let hraní na klavír, na který už dnes nemá čas.
Richard Valoušek
