Podobně jako námi dříve zpovídaní rektoři, i vy máte dlouhou vazbu na svou univerzitu. Jaká byla ta vaše cesta k rektorskému místu?
Já jsem tu studoval, pak jsem pět let působil tady v OKD na Báňských projektech a odtamtud jsem se vracel zpět sem na univerzitu. Takže jsem v podstatě získal praxi v místním průmyslovém podniku, který tehdy patřil k největším v republice.
Také jste působil v USA a Rakousku...
Od roku 1993 do roku 2003 jsem byl hostujícím profesorem na Montanuniversität Leoben, což je v podstatě sesterská univerzita naší univerzity. Od roku 1996 do roku 1997 jsem tam měl malou pauzu, působil jsem totiž ve Spojených státech. Na grantech z USA jsem pracoval už od roku 1993, nakonec jsem do USA odjel a nějakou dobu tam žil. Nicméně celou tu dobu jsem byl pořád kmenovým zaměstnancem naší univerzity, takže bylo kam se vracet. Baví mě učit, už když jsem pracoval v OKD, tak jsem na VŠB působil jako externí pedagog. Dodnes přednáším, je pro mě však důležité, aby učení bylo provázáno s praxí, vědou a výzkumem.
Jak se na propojování učení a vědy a výzkumu podílíte?
Teď v letním semestru učím předmět Neuronové sítě, to je předmět pro studenty posledního ročníku magisterského studia, takže učím menší skupinu lidí. Tady spíše zhodnocují své znalosti z teoretického výzkumu. V zimním semestru učím předmět Software Process, což je předmět orientovaný na metodiky vývoje softwaru. Takže je to hodně provázané s praxí a se zkušenostmi, které jsem získal s projektovým řízením a softwarovými projekty, které jsem řešil.
Studentů technických oborů je nedostatek vůči tomu, co požaduje trh. Jak se snažíte toto změnit, jak studenty lákáte ke studiu techniky?
Máme poměrně rozsáhlý systém popularizace technických disciplín. V rámci našeho Centra podpory inovací máme speciální program, který má za úkol technické obory zpopularizovat. Na různé akce zveme už malé děti. Chodí k nám už žáci základních škol. Jde o to, představit technické obory, ukázat, že to není o suchopárné matematice a fyzice, ale že jde o něco, co je kreativní, co může v člověku vytvořit pocit, že se realizuje a že tvoří. Inženýrství je právě o tom, jak nápady přetvořit v něco reálného.
Jak vypadá taková práce v praxi?
Snažíme se spolupracovat se základními a středními školami v rámci regionu. Pořádáme například výstavy, kde děti ukazují své nápady. Dále třeba ve Vítkovicích spolupracujeme na budování velkého science a learning centra. Tam jsou k dispozici různé „živé“ exponáty, děti tam mohou chodit si s nimi hrát. Naši „ambasadoři vědy“ by měli také docházet na školy a přednášet a učit tam.
Proč mají podle vás lidé chodit studovat technické obory?
Student techniky má jistotu, že na konci vždy najde uplatnění. Tato společnost potřebuje energetiky, potřebuje strojaře, potřebuje elektroinženýry. Jestliže nebudou, tak ekonomika začne kolabovat. Technik má velkou šanci uplatnění v technických oborech, může však pracovat i jinde. Ale na místo technika nemůžete přijmout člověka, který není v této oblasti vzdělán.
Jak se liší naše vysokoškolské prostředí od toho zahraničního?
Když jsem začínal učit v Rakousku, překvapil mě volný styl tamního fungování. Studenti přišli, otevřeli si kolu, vykládali si se mnou, hodnotili mou přednášku. To tu nebylo, naši studenti byli hodně ušlápnutí a nevýrazní, neprůbojní a až příliš skromní. Pak bych řekl, že se ta situace otočila. Dnes mám pocit, že naši studenti jsou méně ochotni se učit to, co je nebaví, a když říkám méně, tak je to eufemismus.
Prof. Ing. Ivo Vondrák, CSc.
Rektorem Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava je od roku 1989. Předtím působil na stejné škole jako děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky, samotnou katedru informatiky spoluzakládal v roce 1990. Od roku 1993 působil deset let jako hostující profesor na Montanuniversität Leoben v Rakousku, v letech 1996 a 1997 si odskočil na výzkumnou stáž do USA. Vystudoval VŠB a do působení na univerzitě se zapojil už krátce po svém nástupu do praxe.
Čím to je?
Myslím si, že jsme paradoxně trochu doplatili na revoluci, to prosím berte s rezervou. Kromě boomu řady nových studijních oborů a oborů, na které do tehdy platily přísné kvóty, tu máme problém s vnitřní disciplínou. Upřímně, to se netýká jenom studentů, existují i pedagogové, kteří berou svou činnost na lehkou váhu. A platí to i pro celou společnost, myslím si, že je to problém západního světa. Když to srovnáte s Asií, ta je mnohem více nakloněna disciplíně a mám pocit, že právě kvůli tomu s ní v soutěži prohráváme. V technických oborech je disciplína potřebná obzvlášť, podobně jako třeba v lékařských oborech.
Nechybí českým studentům technik i takzvané soft skills?
Chybí. On technik většinou nebývá tolik výřečný jako humanitně zaměření jedinci, kteří se většinou vyjadřují texty. Technik se vyjadřuje velmi exaktně definovaným jazykem, ať už je to programovací jazyk, nebo výkresová dokumentace. Ale víte, soft skills se nedají přednášet. Nemůžete pozvat 200 lidí do auly a odpřednášet jim schopnost komunikovat. Řešíme to formou řady kurzů a tréninků, ale kapacity jsou omezené.
Nepomohla by v tomto případě praxe?
Ano. Do praxí dostáváme strašně málo našich studentů. V zahraničí často musí studenti povinně s praxí spolupracovat třeba každý semestr. Na to bohužel nejsme připraveni ani my, ani český průmysl. Průmysl není schopen nabídnout dostatečné množství takovýchto míst a zajistit výuku, nemá třeba zmapováno, o kolik stážistů by měl zájem.
Snažíte se nastartovat i financování škol pomocí takzvaných spin-off firem. Jak to u vás funguje?
Máme centrum podpory inovací, máme tu podnikatelský inkubátor, kde máme spoustu firem. Postupně chceme do těch zajímavých investovat. Musíme být samozřejmě právně ochráněni, abychom o svou investici nepřišli. V tomto vidím velikou budoucnost. Naše investice se nám mohou zhodnocovat buď formou podílu na zisku, nebo formou odprodeje podílu za už vyšší tržní cenu. Slovo byznys často na akademické půdě navozuje negativní pocity, ale když se podíváte na nejúspěšnější univerzity, tak žijí právě z takovýchto zdrojů. Firmy jako Google, Sun a podobné se svým mateřským univerzitám vrátily nespočetněnásobně.
Text: Luděk Vokáč
Foto: Martin Feix
