Letos slavíme 25 let od pádu komunistického režimu. Pojďme si připomenout, v čem bylo studium v té době odlišné od toho dnešního, svobodného.
Ten rozdíl je opravdu markantní. Studenti i učitelé tehdy měli obrovský handicap v možnostech komunikace. Nemohli plně objevovat nové věci, navazovat vědecké vztahy a především mít otevřený přístup k informacím.
Jak se lišil například vztah studentů a učitelů?
Jiný byl především v dodržování studijních předpisů. My jsme museli skládat zkoušky do konce června a zvládali jsme to. Dnes třetina studentů přetahuje semestr do konce léta. Když si to tak vezmeme, tak dnes déle zkoušíme, než učíme. Já to ale beru s úsměvem, je na každém, jak se se studiem popere.
Jak se za ta desetiletí politických změn proměnilo chování českých studentů?
Před rokem ʼ89 jsme neměli možnost otevřeně se ptát, otevírat diskusi, protože mnohá témata byla ožehavá, zakázaná. Samozřejmě například v medicíně je to něco jiného než v humanitních vědách. Budoucí lékaři, matematici, přírodovědci debatovali pod menším vlivem politických dějů, třeba to, že srdce je vlevo, játra vpravo, to žádný „-izmus“ neovlivní.
Dnes studenti mohou volně diskutovat, být hladoví po informacích. Využívají toho?
Tady vidím jeden z našich největších limitů. Když se podívám na západoevropské školy, studenti sami otevírají debaty, chtějí diskutovat a vědět více. U nás ani 25 let po revoluci nejsou dostatečně aktivní. Když se jich zeptáte na určité téma, vyzvete je k diskusi, někteří sedí, koukají a nemají iniciativu. Mám pocit, že část studentů bere studium tak, že si to musí odsedět, pak si užít a nakonec nějak udělat zkoušku. O to větší radost mám z těch, kteří studiem žijí.
Myslíte si, že je to českou povahou?
Možná trochu ano. Rozhodně nechci říct, že by studenti byli líní, a pochopitelně se to netýká všech studentů. Nechci však tvrdit, že je to jen o studentech, i my profesoři a učitelé se musíme snažit výuku stále posouvat dát. I tam máme rezervy a možnosti, jak výuku zlepšit.
Debatujete rád se studenty? Váš facebookový profil má přes 3 tisíce fanoušků. Jak velcí jste s touto sociální sítí kamarádi?
Myslím, že se spíš tak oťukáváme. Nejsem velký přidávač statusů. I když na něj chodím každý den, určitě si tady s vámi nebudu fotit selfie, ani se nebudu chlubit, že mi za pár minut přijde arménský velvyslanec. Takto aktivní nejsem, ale informace si tam vyměňuji.
Nedávno jste tam sdílel přijatou výzvu Ice Bucket Challenge.
To ano, celkem pravidelně se totiž snažím pomáhat různým charitativním projektům a tato výzva mě oslovila, navíc byla i vtipně pojatá. Když mě kolegové vyzvali, rád jsem do toho šel a poslal vzkaz do světa.
Facebook má dnes téměř každý vysokoškolák, má jeho užívání nějaký dopad na chování?
Nevím, jestli vyloženě na chování, ale rozhodně se u některých studentů zhoršuje schopnost verbální komunikace. Je hezké, že každý má stovky on-line přátel, ale kolik z nich skutečně vídá a baví se s nimi z očí do očí? Bohužel vnímám u mnohých studentů absenci schopnosti komunikovat naživo.
Nebojíte se výměny názorů se studenty. Narážíte názorově často?
Samozřejmě se ne vždy shodneme. Můj úkol pak je náležitě situaci vysvětlit a hledat společné vhodné řešení.
Umí studenti při debatě s vámi přiostřit?
Já se snažím rozlišit, zda jejich myšlenky jsou vedeny s dobrým úmyslem. Když přijde z jejich strany nějaké rýpnutí, odpovídám na něj odlehčeně, nepřipouštím si ho.
Jaký jste byl vůbec vy sám student?
Neměl jsem vážnější problémy. Byl jsem pilný, známky měl dobré a došel si pro červený diplom. Ovšem ani hospoda, pivo a kamarádi mi nebyli cizí.
Když jste se procházel jako student po chodbách Univerzity Karlovy, napadlo vás, že tu jednou budete sedět v křesle rektora?
Musím říct, že vůbec. Když jsem byl malý, chtěl jsem jezdit do Afriky, pečovat o zvířata po vzoru Zdeňka Veselovského a Josefa Vágnera. Na střední jsem začal směřovat k medicíně a před vstupem na vysokou školu jsem chtěl být chirurgem. V průběhu studia jsem si ale vyzkoušel vědu a už u ní zůstal. Díky ní jsem procestoval univerzity od Austrálie až po Jižní Ameriku a jako mladý asistent jsem si to užíval.
Už víme, jaký jste byl student. Ale jaký jste šéf, jaký pohled na vás mají kolegové?
Mnoho let chodím na ústav na sedmou a usínám kolem půlnoci. Už jsem si ale zvykl, že to ostatní tak nemají. Kolegům lékařům volám někdy už okolo sedmé, kolegům z jiných oborů o hodinu a půl později.
UK je velmi důležitá instituce. Cítíte tlak ze strany státu na její chod?
Vím, že dříve nebyl vztah školy s ministerstvem školství až tak ideální. Od mého nástupu jsem s ministrem Chládkem v pravidelném kontaktu a nemůžu si stěžovat. Naslouchá našim názorům, bere naše podněty vážně, což se projevilo pozitivně i na přípravě novely vysokoškolského zákona. Nyní vedeme intenzivní jednání především ohledně rozpočtu pro vysoké školy a čerpání evropských fondů.
V minulosti jste se věnoval problematice závislosti. Jaký názor zastáváte v debatě o legalizaci konopí?
V první řadě musím důrazně říct, že jsem odpůrcem toho, aby drogy byly volně dostupné a každý si mohl dělat, co chce. Na straně druhé účinky konopí při lékařských indikacích mohou být prospěšné, což je vědecky dokázané.
V jakých případech?
Pokud má někdo například roztroušenou sklerózu či jiné poruchy, tak v těchto případech může konopí pomoci od nepříjemných příznaků, nikoli nemoc vyléčit. Proto bychom měli tyto nemocné lidi přestat vystavovat možným perzekucím ze strany státu za to, že ho pěstují a užívají pro svou osobní potřebu.
Jaké je tedy podle vás řešení?
Je potřeba definovat skupinu lidí, kteří budou moci konopí užívat, dekriminalizovat ji a dívat se na konopí jako na lék.
Několikrát jste diskutoval na téma alkohol za volantem. Jaký máte názor na nulovou toleranci u nás?
Pro českou populaci je správné řešení, že máme nulovou toleranci, protože když se nám Čechům řekne nula, my tak nějak víme, že trošičku můžeme. Ovšem když se to zvýší na 0,3, hned si lidé řeknou 0,5 a tak dále.
Přesto jsou stále rozpory v nízké toleranci, popište nám je, prosím.
Problém nastává ve chvíli, když člověku změří krev v soudní lékařské laboratoři s 0,15 promile, vzhledem k možné nejistotě měření se vydává výsledek negativní. Ovšem když tuto hodnotu změří dopravní policie dechovým testem, dostanete pokutu. Je potřeba tento rozpor sjednotit.
Poslední otázka, pane rektore. Univerzitu jste převzal v únoru roku 2014. Váš mandát potrvá do roku 2018. Kde byste chtěl, aby škola v té době byla?
Navazuji na vše dobré, co na univerzitě vzniklo. Věřím tomu, že se podaří zlepšit kvalitu výuky. Máme dobře vypracovaný systém hodnocení vědecké práce, ale hodnocení pedagogické práce na takové úrovni není. Věřím i tomu, že v roce 2018 bude UK nabízet více programů v angličtině a dalších cizích jazycích. UK bude mít širší platformu v oblasti celoživotního vzdělávání, s využitím elektronických médií. Chci více otevřít univerzitu co nejširší veřejnosti, proto například vzniká Muzeum UK v Karolinu.
Medailonek prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc. – rektor Univerzity Karlovy
Po ukončení Gymnázia Botičská v roce 1984 pokračoval studiem všeobecného lékařství na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. V roce 1996 se na 1. lékařské fakultě UK habilitoval a o pět let později byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy v oboru lékařská chemie a biochemie. Od roku 1999 je přednostou Ústavu lékařské chemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a VFN. Dne 25. října 2013 jej Akademický senát Univerzity Karlovy zvolil 508. rektorem Univerzity Karlovy v Praze. Mezi jeho koníčky patří historické památky, hudba 18. a 19. století, lyžování, golf, gastronomie, plavání a procházky v přírodě. To vše s rodinou a nejbližšími.
Text: Richard Valoušek
Foto: Pavla Králová
