Vystudoval jste hudební vědu a v této oblasti jste profesionálně působil po celý svůj život. Proč jste si zvolil zrovna tento obor?
Dlouho jsem váhal mezi fyzikou a hudební vědou, pak ale převážil můj zájem o hudbu. I když to rozhodování nebylo snadné. Po příchodu do Brna na Filozofickou fakultu jsem si stejně k hudební vědě přibral sociologii. Opravdu jsem váhal mezi několika směry. Jednu dobu mě také mrzelo, že jsem se nepustil do studia archeologie, protože jsem každé léto trávil pravidelně na archeologickém výzkumu univerzity. Hudbou jsem se ale zabýval poměrně intenzivně od základní školy. Můj otec byl muzikolog, takže to mě možná trochu ovlivnilo v konečném rozhodování.
Na Masarykově univerzitě jste v minulosti studoval. Jaká byla vaše cesta k pozici rektora?
Já jsem se na Masarykovu univerzitu dostal jako Pražák, protože hudební věda se tehdy otvírala nepravidelně, jenom někde a jednou za několik let. Po Brně jsem pokračoval v doktorském studiu v Praze na Karlově univerzitě, kde jsem působil do roku 1998. Pak jsem se vrátil do Brna, kde jsem dostal nabídku dělat vedoucího katedry hudební vědy, a po pěti letech vedení katedry mi tehdejší rektor Petr Fiala nabídl pozici prorektora, kterou jsem přijal. Sedm let jsem dělal prorektora pro strategii a vnější vztahy a následně jsem kandidoval ve volbách, ve kterých jsem byl zvolen.
Věděl jste od začátku, že se chcete věnovat akademické kariéře?
To ano. Do dneška si pamatuji, že po příchodu na Filozofickou fakultu jsem byl zcela okouzlen tím prostředím a brzo jsem si řekl, že prostě nechci odejít z univerzity, protože to je místo, kde bych chtěl strávit většinu života. I když jsem několikrát z existenčních důvodů v raných 90. letech, kdy to nebylo na univerzitách úplně snadné, hodně zvažoval, jestli mám vydržet. První půlka 90. let byla v akademické sféře docela nelehká doba. Já jsem učil současně v Praze a v Olomouci, takže jsem byl moc rád, když se situace stabilizovala.
Jak se od dob, kdy jste studoval, změnil studentský život?
Nejsem si jistý, zda se změnil nějak propastně. Možná se o něco změnila kvalita alkoholu, který konzumují studenti. (smích) V Brně jsou studenti strašně vidět. O letních prázdninách je město chudší o téměř 80 tisíc studentů, což je ve městě s 400 tisíci obyvateli strašně nápadné. Ulice a hospody osiří. Ale to byla jen taková žertovná narážka. Samotný studentský život, pokud myslíme na čas strávený mimo školu, je v zásadě podobný, byť je nabídka pestřejší.
Rektorem jste se stal v roce 2011. Jaké cíle se vám za tu dobu podařilo naplnit a jaké jste si vymezil do budoucna?
Když jsem nastupoval, tak asi největší úkol, který stál před univerzitou a jejím vedením, bylo zvládnout bez problémů předložené a schválené velké evropské projekty, kterých je na univerzitě několik. Zejména projekt CEITEC. To je agenda, která vedení univerzity zaměstná hodně výrazně, protože je s tím spojena celá řada dalších realizačních problémů. Jsem moc rád, že projekty běží. Stavíme podle harmonogramu, pořizujeme nové přístroje, řešíme tisíce různých problémů, ale v zásadě žádný není neřešitelný a nemáme žádnou velkou potíž.
Co ještě považujete za úspěch?
Podařilo se nám na celouniverzitní úrovni nastartovat grantová schémata, která podporují spolupráci mezi jednotlivými fakultami. Daří se nám nacházet víc a víc příležitostí ke spolupráci akademiků napříč univerzitou. To na tak velké instituci, jakou je Masarykova univerzita, není úplně snadné a není to taky běžné.
Spolupracujete i s dalšími brněnskými univerzitami?
Míra spolupráce brněnských univerzit je naprosto nesrovnatelná s tím, jaká je situace kdekoliv v republice nebo i v blízkém zahraničí. Tady se od 90. let kultivuje spolupráce zejména mezi námi a Vysokým učením technickým. Když jsme hráli v pondělí hokej, vyhráli jsme 5:3, byla plná hala a přímo na ledě to bylo samozřejmě dost ostré. Ale zároveň víme, že jsme nejbližší spojenci. Nejintenzivnější spolupráci v této chvíli máme v oblasti výzkumné. Vědecké týmy významně spolupracují na atraktivních tématech, jako jsou nanotechnologie nebo strukturní biologie. I když nějakou dobu trvalo, než jsme si zvykli se na sebe dívat nejen jako na konkurenci, ale jako na partnery.
Masarykova univerzita v Brně je považována za progresivní školu s velmi dobrým jménem. Čím si toto postavení v rámci republiky získala?
Já si myslím, že to je shoda několika šťastných okolností a nejdůležitější na tom je pozitivní stimulace, kterou přináší pozice druhé české univerzity, což můžu jako Pražák, který emigroval do Brna, docela dobře dosvědčit. Být druhý je prostě strašná motivace k tomu, dohánět toho prvního. Navíc to vede k mnohem užší spolupráci různých hráčů v regionu a ve městě. Malou konkurenční výhodou na začátku ale také podle mne bylo to, že univerzita sídlící mimo hlavní město byla o něco méně zdevastovaná politickými zásahy po roce 1968. Když porovnám pražskou a brněnskou Filozofickou fakultu, tak tady to prostředí bylo výrazně svobodnější.
V Česku je v porovnání se zahraničím kritizován nedostatek praxe. Souhlasíte s tímto tvrzením? Jak si na tom v této otázce stojí Masarykova univerzita?
Myslím si, že je těžké pronášet nějaké paušální soudy. Ze zkušenosti na naší univerzitě vím, že situace je oborově velmi různá. Ekonomicko-správní fakulta má opravdu velmi rozvinutý a dobře ošetřený systém praxí, včetně všech právních náležitostí a podobně. Dobře to funguje i na Lékařské fakultě, protože v nemocnici se odehrává podstatná část výuky. Ale jsou samozřejmě obory, kde míra praxe bude nepochybně menší. Balancování mezi podílem prakticky orientované výuky, skutečných praxí a teoretické výuky je hodně oborově specifické. V příštím roce chceme ustanovit programové rady, ve kterých by kromě studentů byli také zástupci zaměstnavatelů. Ale nemyslím si, že by měla praxe nebo zaměstnavatelská sféra mít úplně navrch v tom, jak vypadá studium.
Jak nahlížíte na otázku školného na veřejných vysokých školách?
Považuji za pravděpodobné a rozumné, aby se zvyšovala míra participace studentů na úhradě nákladů studia. Je dost nerealistické očekávat, že by veřejné rozpočty dokázaly navýšit finance pro vysoké školství v míře, která by byla srovnatelná se zahraničím. Přitom naše výrobní náklady se hodně blíží těm zahraničním. Ve srovnání s Rakouskem se lišíme pouze do jisté míry výší platů našich akademiků. Chceme-li mít dobré akademiky, tak vzhledem k tomu, že je to do Vídně sto třicet kilometrů, nemůžou se ty platy zase lišit úplně propastně. Všechno ostatní stojí stejně – knihy, přístroje, laboratoře, elektřina. Věřím, že školy dokážou být sociálně dostatečně citlivé, aby to nezpůsobilo nějakou katastrofu. Ale když si představím měsíční útratu průměrného studenta za běžnou spotřebu, tak by nějaký poplatek, třeba ve výši 3000 Kč za semestr neměl mát nějaký katastrofální dopad a kvalitě vzdělání by to prospělo.
Kde byste univerzitu nejraději viděl za pět let? A kde byste za pět let rád viděl sám sebe?
Rád bych samozřejmě viděl univerzitu konečně na nějakém vyšším místě v mezinárodním žebříčku. Přesto, že ty to žebříčky nepřeceňuji, jsou jistým signálem rostoucí prestiže. My vždycky skončíme mezi pětistým a šestistým místem, což je vlastně z dvaceti tisíc univerzit na světě bezvadný výsledek, bylo by ale dobré, kdybychom se postupně posouvali nahoru. Pokud jde o mne, profesně bych asi docela rád pokračoval ve druhém funkčním období. Za čtyři roky řadu věcí prostě nemůžete stihnout. Proto si myslím, že to druhé období by byl prostor pro dotažení mnoha cílů.
Text: Bára Ochozková
Foto: David Christian Lichtag
Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., je rektorem Masarykovy univerzity od roku 2011. Je docentem muzikologie. V minulosti působil v Ústavu hudební vědy na FF UK, na katedře muzikologie FF UP a jako prorektor MU pro vnější vztahy a strategii. Věnuje se převážně hudební sociologii a dějinám hudby 19. a 20. století.
