Byl jste nedávno na návštěvě v africkém Nairobi, jaká je tam situace vysokého školství?
V jejich hlavním městě je pět univerzit. Ta, na které jsme byli, měla nový kampus. Ukazovali nám novou knihovnu, o které říkali, že je postmoderní, a byli na ni velmi pyšní.
A jak se zdála vám?
Skutečně byla velmi moderní, navíc moderně vybavena. Skutečně tam to univerzitní prostředí nevypadalo vůbec špatně.
Přitom se o afrických státech hovoří především jako o rozvojových. Čím to je, že je to na takové úrovni?
Já mohu hovořit jen o Nairobi, dál jsme po Africe necestovali. Tím nejdůležitějším v rozvojových afrických zemích je to, že například školství silně dotuje vláda. Díky tomu se mohou univerzity stále rozšiřovat a především zkvalitňovat.
Jak probíhal rozhovor:
Chvíli vám bude trvat, než se dostanete naoko přísnému rektorovi k tělu. Je vidět, že si k němu mladé lidi rád nepřipouští. Je opatrný, přesto velmi přátelský. Po chvíli to zjistí každý, ale musí tu chvíli vydržet. Pokud totiž prokážete neznalost Maxwellových rovnic, je možné, že váš rozhovor rychle skončí. Naštěstí pro nás jen u jeho zkoušky. Tou jsme procházet nemuseli, a tak jsme si hodinu příjemně povídali o zážitcích z Afriky a o tom, v čem čeští studenti předčí ty ve Spojených státech.
Dálnice v Africe staví Číňané. Domorodí Afričané dělají dozor.
Může na těchto univerzitách studovat průměrný Afričan?
S tím je asi trochu problém. Na počet obyvatel je to studium přístupné jen hrstce. Hodně tam řeší problémy s genderovou vyvážeností, je tam málo dívek, a problematický je i přístup ke studiu studentů z chudých rodin.
Kamarád, který byl v Číně, říkal, že ho časem ani nepřekvapilo, když viděl prase na motorce. Máte podobnou příhodu z Afriky, kde většina z nás nikdy nebyla?
Největší šok jsem zažil, když jsem viděl, jak vznikají v Africe dálnice. Oni jim je totiž staví Číňané. Domorodí Afričané tam dělají dozor, hlídají postup práce a Číňané pilně pracují.
Pojďme zpátky domů, jak je na tom podle vás české školství? Teď už můžete srovnávat nejen s Evropou, ale s celým světem.
Podle mě jsme na tom velmi dobře, zvlášť pokud přihlédneme k našim podmínkám. Nejvíce mě těší, jak úspěšní jsou naši studenti v zahraničí. Stále tam cestují ve větší míře a v pohodě se uplatňují na prestižních vysokých školách. Díky tomu nás v zahraničí uznávají jako plnohodnotné partnery.
Půl roku jste učil ve Spojených státech amerických. Jak bychom dopadli ve srovnání s nimi?
Myslím, že dobře. Pokud jde o bakaláře, tam jsme jasně lepší zejména v teoretických disciplínách. Mezi magistry a inženýry jsme plně srovnatelní. Snad jen na úrovni doktorandského studia zaostáváme.
Liší se hodně složení studentů v USA a v Česku?
Hlavně u těch doktorandů. Průměrnému Američanovi se nevyplatí studovat doktorské studium, ztrácí tím čas i peníze. A tak ho tam studují především studenti z východní Asie, Izraele a sem tam nějaký Evropan či Jihoameričan. To u nás je cizinců jen 15 procent, z toho ale polovina Slováků. Ty já osobně za cizince nepovažuji.
Na ČVUT opravdu nevychováváme nezaměstnané.
Stále se hovoří o finanční krizi. Jak moc zasáhla na trhu práce vaše studenty, máte pocit, že mají po dokončení studií problém s uplatněním?
Tohle se našich absolventů naštěstí netýká. Možná se to časem dotkne architektů. (chvíli přemýšlí) Ale ani oni nebudou mít problémy, protože jejich vzdělání je ideální kvalifikací pro funkce starostů. Pokud jde o strojní inženýry, těch je velký nedostatek. Takže my opravdu nevychováváme nezaměstnané.
Vy sám ještě mezi studenty chodíte, přednášíte v prvním ročníku. Nejsou vám takto mladí studenti už příliš vzdálení?
Víte, oni mi dodávají pocit, že nestárnu. Jasně že je to hloupost, ale tím, jak mám stále stejně staré studenty, cítím se neustále stejně mladý.
Mají k vám respekt?
Řekl bych, že ano. Pozoruji to i z anket, které si občas čtu.
Žádné nadávání na pana rektora?
Občas si něco přečtu. Snažím se to brát vážně, ale vždycky to nejde. Když student napíše, že mluvím příliš potichu, je vidět, že na mé přednášce nikdy nebyl, protože i rodina mě musí upozorňovat, ať na ně neřvu. Jenže já takhle mluvím normálně.
Co dál?
Prý jsem moc přísný.
A jste?
Je pravda, že průchodnost přes můj předmět rozhodně nepatří k nejvyšším. Jenže já prostě studenta dál nepustím, když neumí Maxwellovy rovnice.
prof. Ing. Václav Havlíček, CSc.
Narodil se před 69 lety v Českých Budějovicích. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Na stejné škole je nyní rektorem. V roce 1993 vyučoval matematiku v NHCC Minneapolis v USA a byl rovněž na rektorské návštěvě v africkém Nairobi. V letošním roce dostal od prezidenta České republiky Václava Klause vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství.
Dokázal jsem maximálně využít to, co jsem znal.
Jaký jste byl vůbec student?
Patřil jsem k nejlepším, aniž bych se chtěl chlubit. S pilností jsem to nepřeháněl, spíš bych řekl, že jsem dokázal maximálně využít to, co jsem znal. Takže například otázku, kterou jsem neuměl, jsem přenesl nenápadně na tu, o které jsem toho věděl podstatně víc.
Měl jste nějaké studentské heslo?
Když něco umím na dvojku, jsem schopný to ukecat na jedničku.
Jak vzpomínáte na svá studentská léta na této škole? Přeci jen tu sedíte i nyní, vracejí se vám vzpomínky?
To víte, že ano. Moc dobře vidím tu naši třídu. Tehdy nás tu byla tak třetina, než je dnes zvykem. Měli jsme mezi sebou více holek. Jiný byl i vztah s učiteli. Přišel mi přirozenější, naše úcta k nim byla daleko větší, než je dnes.
Na ČVUT už dlouhá léta funguje studentská unie. Nutno dodat, že hodně vyhlášená studentská unie. Je to vaše velká pýcha?
Rozhodně. Ona má zásluhy hned na několika věcech.
Například?
Třeba to, že udržuje studenty duševně i fyzicky aktivní. To je velmi důležité především pro IT studenty, kteří chtějí žít ve virtuálním světě, bojí se konfliktu a tolik „nežijí“.
Ještě něco byste zmínil?
Asi jejich počítačové schopnosti. Vezměte si, že oni spravují na kolejích počítačovou síť. Nejen že tím škola šetří prostředky, ale studentům to dává možnost si v době studia odzkoušet provoz velké sítě. Když pak lidé ze studentské unie jdou do praxe, ihned jsou schopni řídit síť velkých podniků. Pro obě strany je to tak k nezaplacení.
Ale s tím jsou občas i problémy, například s nelegálním stahováním.
Ovšem i to je pro ně zkušenost. Konflikty se zákonem si musí pohlídat a řešit sami.
Richard Valoušek
foto: Zdeněk Horák
