Legenda tuzemské kriminalistiky
Možná jste o tomhle jménu ani neslyšeli, ale její čin je nezapomenutelný. Olga Hepnarová byla od dětství terčem šikany, posměšků a týrání, a to nejen ze strany spolužáků, ale i rodiny. Podle jejího vidění světa pro ni nikdo neměl pochopení a všichni se ji snažili tlačit do něčeho, co sama nechtěla - do společnosti. Olga byla nejraději sama a její okolí se s tím těžko smiřovalo. Její spory s ostatními lidmi postupně narůstaly, až se rozhodla udělat něco, co je pro většinu z nás nepředstavitelné.
V den svých 22. narozenin najela s nákladním autem na tramvajovou zastávku plnou lidí s cílem co nejvíc jich zabít. To měla být její pomsta společnosti, která jí tolik ublížila. Nakonec se jí povedlo takto usmrtit osm lidí a další dvě desítky zranila. Svého činu nelitovala, odmítala se prezentovat jako duševně chorá a obviňovala tyranskou společnost. Po pár letech ve vězení byla odsouzena k trestu smrti a stala se poslední popravenou ženou v Československu.
Věrný filmový obraz?
Její životní příběh si vyloženě říká o filmovou dramatizaci, ale přesto nebylo tohle téma desítky let zpracované. Několik známých filmařů (včetně třeba Věry Chytilové) se o to pokoušelo, ale žádný projekt nevznikl. Až nyní se to povedlo dvojici scénáristů a režisérů Petru Kazdovi a Tomáši Weinrebovi.
Do hlavní role obsadili mladou polskou herečku Michalinu Olszańskou a určitě nešlápli vedle. Olszańska nahlíží do duše Hepnarové s velkou suverenitou a umožňuje nám aspoň trochu pochopit, co se v tomhle zlomeném člověku asi odehrávalo. Při pohledu na Hepnarovou a její očividné pohrdání celou společností se nabízí nejedna paralela s tématem Antikrista. Autoři se však dušují, že jejich cílem nebyla obhajoba známé vražedkyně, přestože je příběh vyprávěn z jejího pohledu.
Pozor na očekávání
Já, Olga Hepnarová ovšem není klasický životopisný film. Je to spíše umělecké dílo se vším, co s tím souvisí - tedy určitou nepřístupností vůči divákovi, občas zbytečnému nadužívání některých témat a opomíjení jiných a v neposlední řadě také musíme zmínit velmi pomalé tempo vyprávění. Černobílá kamera nikam nespěchá a dočkáte se i velmi dlouhých záběrů na chladnou tvář hlavní hrdinky.
Určitě proto nelze snímek doporučit všem, neboť nenabízí klasickou zábavu. Je spíše pro zájemce o psychologii, nedávnou historii nebo samozřejmě filmové fajnšmekry, kteří se nějakých těch černobílých záběrů nezaleknou. Každopádně je ovšem dobře, že u nás poslední dobou vznikají takovéto neobvyklé filmy, které mohou českou kinematografii jen obohatit.
Text: Mojmír Sedláček
Foto: BontonFilm
