Baví vás víc klubové koncerty, festivaly nebo firemní akce?
V tom asi nemáme úplně jasno. Naše kapela má takový formát, kdy se dá hrát i akusticky v kavárně, i na velkém open-airu. A všude může být dobrá atmosféra. Baví nás různorodost.
Jak se cítí Bára, jediná holka ve vaší kapele, mezi samými kluky?
Řekl bych, že máme pěkný, skoro sourozenecký vztah. My si ji opatrujeme, je to náš klenot. Jinak mám spíš pracovní vztahy.
Kde jste se všichni potkali?
Třeba s klavíristou jsme seděli na gymplu v lavici asi šest let. K baskytaristovi jsem ve čtrnácti letech přišel s kamarádem s tím, že bych chtěl u něj zkoušet. On tehdy rozjel projekt opavských zkušeben. A po sedmi letech se to otočilo, my jsme potřebovali basáka, tak se k nám přidal. Je mu třicet osm let. Ta kapela je vlastně věkově i genderově vyvážená, a funguje to skvěle.
Kolik let už takhle fungujete?
Kapelu už mám pět nebo šest let, ale tohle už je asi třetí úplně obměněná sestava. Takže ta značka funguje už pět let, ale za kapelu – za hotový produkt se považujeme až teď v této sestavě. Takže až roku 2014.
Pro mě kapela existuje ve chvíli, kdy už nehraje někde ve sklepě jen tak pro sebe a má pár svých singlů.
Tak se to taky dá brát. My kapelu bereme až v ten moment, kdy máme pocit, že je hotová. To znamená, že má hotové portfolio, je sehraná, její členové už umí pořádně hrát na nástroje a nikdo se už nemusí nic učit. A do toho vydá nahrávky, které je schopna nějak prezentovat.
Jak jste přišli vůbec k houslím? Chtěli jste od začátku hrát v takovém žánru?
S každou sestavou jsme hráli jiný žánr. Ze začátku to bylo takové temné, melancholické kytarové indie. Pak se to rozpadlo a já jsem začal znova jako písničkáři jenom akusticky s kytarou, a teď jsem přidal i klavír, a když jsem po nějaké době znovu potkal Báru, tak se přidaly i housle.
Před měsícem jste vydali takzvané EP, což není úplně album…
Jo jo, je to něco, co ještě není dlouhé jako deska, ale zároveň to není tak krátké jako singl.
Kolik písní obsahuje Heaven?
Čtyři.
Zatím máte klip jen k singlu To The Last Page, chystáte se točit nějaký další?
Určitě. Jen se teď rozhodujeme, jestli to bude Heaven nebo What Are We Like.
Píseň vám produkoval Dušan Neuwerth z Tata Bojs a klip režírovala Klára Sodomková, která teď uvedla film Vážná známost. Kde berete takové kontakty?
Vždycky je to tak, že někdo je něčí známý. Ale neznamená to, že bychom to měli zadarmo. Vždycky do toho musíme investovat.
A Neuwerth byl taky známost?
Neuwertha jsme oslovili přes kapelu No Distance Paradise. To jsou kamarádi, se kterými taky spolupracoval na desce. Zas tak velká známost to nebyla, ale o to víc nás potěšilo, že si nás vybral – jenom na základě mailu a pár ukázek na internetu. Je to člověk, co si fakt může vybírat, a to jsme poznali i v průběhu roku, kdy dělal na třech deskách, do toho Vaška Neckáře a do toho ještě dodělával singl pro Tata Bojs. Takže jsme termín vydání EP jsme pořád odsouvali.
Ale s tím jste tak trochu počítali, ne?
Slíbil nám to na začátku loňského roku, a my jsme na to moc nespěchali. Pořád jsme si říkali, že v pohodě… září, říjen, listopad, ale v prosinci už jsme tu desku fakt chtěli. Měli jsme v plánu udělat křest před Vánocemi a tak.
Trénujete spolu pravidelně?
Spíš nepravidelně. Snažíme se sejít alespoň v částečné sestavě. Tři z nás jsou v Praze, jeden studuje v Olomouci a jeden pracuje v Ostravě. Takže se většinou sebereme a sejdeme se ve zkušebně v Opavě.
Netrpí tím trochu kapelní morálka?
V jednu chvíli už jsme dostali pocit, že jsme natolik sehraní, že už ani nepotřebujeme zkoušet, a že už jen hrajeme na koncertech. Pak už to ale došlo do takového extrému, že jsme jednou dojeli na koncert asi pět minut před začátkem. Jindy zas basák dorazil až na třetí písničku.
Studuješ práva v Praze a neustále dojíždíš zkoušet do Opavy. Jak to zvládáš se studiem?
Už to mám tak nalajnované, že jsem tři dny v Praze, kdy musím stihnout celou školu, pak případně nějakou práci. I když za ty dva roky jsem ji míval různě, tady i tam. A o víkendu kapela.
Takže ti to už takhle vyhovuje.
Už jsem si zvykl. A jsem rád, že to zvládají i ostatní, protože jejich školy můžou být třeba náročnější než moje. Myslím spíš časově. Moje škola je specifická v tom, že máme strašně málo povinných docházek, a když fakt chceš, tak tu školu vtěsnáš do jednoho nebo do dvou dnů.
Spoléháš na to, že se budeš živit hudbou?
To ne. Pořád se snažím v tom udržovat nějaký balanc. Hudba mě baví nejvíc, ale prioritně to mám postavené stejně. Školy bych taky nenechal, a ještě se snažím si průběžně dělat nějakou praxi. Dělal jsem například dva roky v advokacii, ale skončil jsem, protože už bych nestíhal kapelu.
A může vás vůbec taková malá studentská kapela uživit? Nebo je to příjemné kapesné?
To záleží spíš na tom, co chceš od té kapely ty. Jestli z ní chceš mít příjem, nebo jestli ji chceš někam posouvat. Dokážu si představit, že kdybychom za rok vydělali dvě stě tisíc, půl miliónu nebo milión, tak všechny ty peníze zpátky vrazíme do té kapely. Buď natočíš dražší videoklip, nástroje, větší CD, nebo zaměstnáš vlastní osvětlovače, zvukaře a tak dále. Takže my vydělané peníze investujeme zpátky a mají tak pro nás větší hodnotu, než kdybychom si je rozdělili. Kdybychom si je nechávali, tak bychom asi měli chvilku lepší kapesné, ale rychle bychom skončili.
Jezdíte turné vždycky společně s jinou kapelou, nechystáte i nějaké sólové?
Asi zatím ne. Ještě nejsme tak velká kapela, a tento způsob má to výhodu v tom, že každá kapela je silnější v jiném městě. Normálně bychom hráli třeba jen v pěti městech, a díky tomuhle budeme hrát v deseti. Hlavně s Ian jsme si sedli i lidsky. Ale víme, že fanoušci nás chtějí vidět občas s někým novým, takže teď pojedeme s electro-pop kapelou KOFE-IN. Ti jsou taky z Opavy.
Dokážeš si představit, že byste jeli například s metalovou kapelou a nějakým rapperem?
Já si to představit dokážu. Dnes už se muzikanti napříč žánry navzájem nekritizují, naopak se podporují, protože vědí, kolik za tím stojí práce. Ale každá kapela má jiné fanoušky, kteří by museli být stejně naladění. Takže spíš by to řešili fanoušci, než kapely.
Máte nějakou historku například z natáčení klipu?
No právě že bylo všechno až moc v pohodě. Čekám, že teprve něco přijde. Ale my se zabavíme i bez trapasů. Jsme dobrá parta.
Má cenu si v dnešní době ještě zakládat studentskou kapelu?
Hudební trh se pořád nafukuje, víc kapel přibývá, než končí. Dnes mají díky internetu všichni přehled o konkurenci. Takže ti co teď začínají, tak umí hrát a jsou fakt kvalitní. S podporou rodičů si dokážou koupit docela dobré nástroje hned na začátku. Celkově se zvedla kvalita. V dnešní době už je málokdo poblázněný jen do jedné kapely. Nemyslím si ale, že by to mělo někoho dopředu odradit. Tak holt nebudou jako Rolling Stones nebo tady v Česku Kryštof, ale budou mít vlastní lokální kulturu a fanouškovskou základnu. Během studia to dá člověku trochu jiný sociální status, a díky muzice pozná strašně moc zajímavých lidí, pojezdí si po republice a odnese si spoustu zážitků. Jestli ta hudba něco dává, tak pokud to nejsou peníze, je to něco, čemu říkám sociální kapitál.
Klip k písni To the Last Page:
Come And Play
Dostali cenu za nejlepší hudební plakát v česko-polské hudební soutěži, a objevili se i v přehlídce Megaton Fashion Show. Pravidelně jezdí na turné s kapelami Ian a Dolls in the Factory a v létě se chystají například na festival Colours of Ostrava.
Text: Jekatěrina Tkačenko
