Co si myslíte obecně o dnešní mládeži?
Nevnímám u ní žádný zásadní rozdíl. Je prostě trochu jiná než generace jejich rodičů, jak už se to v lidstvu děje tisíce let. Nemám rád řeči typu "doba je zlá, dobře už bylo, mladí jsou k ničemu". To jsou stesky, které najdeme už v antických literárních památkách, kde si stará generace stěžuje na to, že ta mladá je mimořádně zkažená...
Mladí mají dnes nepochybně mnohem více možností, než měli jejich rodiče nebo předchozí generace. Můžou být čímkoli si zamanou, nemusí se omezovat dokonce ani na uplatnění v Česku. Myslíte si, že jsou díky tomu ambicióznější? Více zaměření na jeden konkrétní cíl? Nebo spíše tápou a hledají náplň života?
Možností mají určitě neskonale více. Těžko však říci, zda se to nějak podepsalo na uvažování většiny z nich. Ty možnosti a svobodu máme tendenci vidět především my, pro které nebyla vždy samozřejmá. Mladá generace je vnímá jako ryba vodu okolo - tedy jako neuvědomovanou samozřejmost. Stále však platí to, že mnoho mladých lidí se příliš nad životem v tomto ohledu nezamýšlí - kopírují představy svých rodičů či způsoby, "jak to každý dělá", stávají se kariéristy či start-upisty, protože "to dělají všichni", aniž by se hlouběji zamysleli, jak chtějí život žít či co jim může přinést. Takže svoboda je určitě důležitá, ale sama o sobě nezaručuje, že ji využijeme, pokud žijeme ve starých mantinelech zažitých názorů a stádnosti. Mnoho "otevřených mladých" se zítra stane "konzervativními starými" a docela přesně zkopíruje hodnotový i životní styl svých rodičů. Takže si musíme počkat, až mladí zestárnou alespoň do věku cca 35 let a uvidíme, že se zase tak od generace svých rodičů, když jim bylo 35, lišit nebudou.
Je dnešní mládež multifunkční? Zvládá více věcí najednou než mladí před deseti, dvaceti lety? Nebo jsou naopak línější, apatičtější?
Nemyslím si ani jedno. Myslím si prostě, že většinu mladých lidí stejně jako většinu starších lidí nechává tato obrovská svoboda možností v určité lhostejnosti. Ta menšina, která ji plně využívá a která má mnoho různých aktivit či paralelních zájmů, samozřejmě může narážet na specifické problémy - jak si rozplánovat čas, jak to vše skloubit, jak nalézt rovnováhu... Ale to jsou stejné otázky, které si kladla menšina, která doceňovala svobodu seberozvoje a možností v jakékoli generaci, byť byly tyto možnosti objektivně omezenější.
Jak si myslíte, že toto množství možností mladí vnímají? Spíše pozitivně, nebo jako větší zodpovědnost?
Jednoduše se domnívám, že část (možná i většina) toto množství možností prostě nevnímá. Chtějí být lékaři. Chtějí být v IT. Chtějí být buď umělci, nebo překladatelé. Chtějí žít vlastně podobně jako rodiče (poté, co překonají pubertální vzdor, se stanou stejnými jako rodiče, které dříve tak kritizovali). Pro část (možná menšinu), která tyto možnosti vnímá, to samozřejmě představuje zásadní příležitost, ale i výzvu: Neumíme totiž hledat své povolání (zájmy, životní styl), neumíme experimentovat, neumíme o sobě přemýšlet jako o někom, kdo je na cestě - chceme mít rozhodnuto, jasno, odpovězeno. Chceme odpovědi ideálně ještě dříve, než najdeme správné otázky. Takže nejčastější témata při poradenství v oblasti hledání povolání, kterým se profesně zabývám, jsou u mladých lidí právě tato: najít k hledání povolání jiný postoj než si neseme z předchozích generací a než nám tato generace předkládá jako správný model k jeho nalezení. Nepomůžou nám náborové brožurky ani psychotesty. Pomůže nám vlastní zkušenost.
Pomáhá jim to, že jsou multifunkční a zkoušejí od každého něco (různé brigády, dobrovolnické činnosti, práce či studium v zahraničí, vzdělávání atd.), najít smysl života, nebo naopak nevědí, co si vybrat a čemu se věnovat naplno?
Mládí a mladá dospělost by obecně měla být co nejvíce věnovaná experimentování, zkoušení různých možností, seznámení se s různými způsoby života, filozofií, lidmi, kulturami. Právě tato zkušenost (včetně nutné a velmi významné zkušenosti chybování a neúspěchů) v nás postupně vybuduje identitu, možnost si zvolit a umění se rozhodnout, kterou cestou půjdeme dále. Neschopnost vybrat si je častěji důsledkem nedostatku zkušeností (chci si vybrat jen na základě svých představ, informací, nikoli na základě mé konkrétní zkušenosti). Lidé jsou často paralyzováni svou nerozhodností a nechtějí tuto zkušenost udělat. Tvrdí - abych udělal nějakou zkušenost, musel bych se pro tuto cestu nejprve rozhodnout. Protože si ale nejsem jistý, touto cestou raději ani kousek nepůjdu, a proto žádnou zkušenost neudělám. A protože nebudu mít zkušenost, nebudu mít materiál pro své rozhodnutí. Nechápeme, že život funguje přesně naopak: nejprve je zkušenost, potom je rozhodnutí, nikoli naopak. Na zásadní životní otázky nemůžeme odpovědět na základě přemýšlení v křesle, ale na základě toho, že nejprve něco zažijeme (a třeba někdy jindy zažijeme i opak), a pak teprve můžeme obě zkušenosti racionálním přemýšlením vzájemně porovnat.
Kde je hranice, kdy lidé mohou poznat, že teď už je toho na ně moc? Že už nezvládají koloběh svých povinností a mají si odpočinout?
Právě na základě vlastní zkušenosti. Jestliže jednou přepálím, trochu vyhořím, jsem rozmrzelý, podruhé, potřetí už tento stav rozpoznám dříve a zkusím nějaká opatření. Zdá se mi, že velmi podceňujeme výukový potenciál, který si v sobě nese zkušenost samotná. Chceme nejdříve návody a recepty, a pak jsme teprve ochotni vydat se nějakou cestou, začít něco dělat. Když ale umíme naslouchat, jsme pozorní a všímaví, zkušenost sama nás naučí. Poprvé se něco nepovede, podruhé taky ne... a za rok jsme mistři.
Co byste doporučil akčním, multifunkčním lidem dneška?
Ať v tom pokračují, učí se z vlastní zkušenosti a postupně nacházejí takovou rovnováhu, která jim přinese nejvíce spokojenosti.
Zdá se, že dnes je in být „busy“, stíhat několik věcí najednou, zkoušet všechno, co se stihne. Často tím začínají i konverzace mladých lidí: „Jak se máš?“ „Ale, nestíhám, jsem ve stresu.“. Jaký bude trend za 10-20 let mezi mladými?
Nemyslím, že to je trend. Musíme oddělit to, že pokud mladí lidé vstupují do dospělosti, je to pro ně "poprvé", a proto si takovou konverzací samozřejmě taky projdou jako jakákoli jiná generace. Ve skutečnosti se ale domnívám, že doba největšího "nestíhání" a bytí "busy" je za námi. Vyhoření se šíří jako epidemie a je jasné, že je s tímto hektickým životním stylem třeba něco dělat. Velmi brzy bude chlubení se "zahlceností" a "nestíháním" podobně trapné jako chlubení se tím, že kouřím, že dostatečně nespím, nebo že jím jenom bůček. Celosvětový trend je přibližovat se směrem k vyrovnanosti, "trvalé udržitelnosti" stresu - zkoumá se zaměstnanecká spokojenost, v kancelářích přibývají ping-pongové stoly a meditační místnosti. Zaměstnavatelé si uvědomují, že zdravý a psychicky pohodový zaměstnanec pro ně má 5x větší význam než nezdravý, nemotivovaný, stresovaný. Podobně, myslím, o sobě má tendence přemýšlet mladá generace - není ochotna trávit v práci 12 hodin denně jen proto, že za pět let budou mít možnost postupu na místo, kde za větší plat tam budou muset trávit 14 hodin. A to, že to odmítají, je myslím dobře.
Poslední otázka. Vede tato dnešní svoboda k většímu uplatnění mladých a k jejich sebenaplnění nebo spíš k neúspěchu, popřípadě pak i k zdravotním problémům?
Nemyslím si, že to úzce souvisí. Svoboda a množství možností je báječnou vlastností dnešního světa, kterou ale u nás plněji využívá menšina lidí. Většina žije víceméně stejným životním stylem jako jejich rodiče a prarodiče. A tak je to samozřejmě v pořádku - svoboda je i v tom, vybrat si, nakolik zůstaneme svobodnými a nakolik půjdeme v tradici. Nepropadejte iluzi, žijete-li mezi mladými lidmi, že si svůj elán, ochotu neustále experimentovat a měnit se ponesou i do středního věku. Někdy po třicítce se mnoho dřívějších volnomyšlenkářů a experimentátorů svobody stává kopiemi vlastních rodičů a žije poměrně tradičně. Pouze menší část si myslím tuto otevřenost nese celým životem. Pokud svobodu umíme využít, pak samozřejmě skýtá potenciál mnohem většího naplnění a seberealizace. Učit se s ní zacházet je však jedním ze samotných nejdůležitějších předpokladů tohoto sebenaplnění a zároveň důsledkem citlivého pobývání s ní. Svoboda a možnosti nejsou samospasitelné. Jsou pouze prostředky, které můžeme využít k obrovskému prospěchu, nebo nás mohou zničit.
Text: Andrea Pecáková
Foto: Jan Majer - psychologie.cz
