1. "Na twitteru začnete mít rádi lidi, který osobně neznáte, na FB začnete nemít rádi lidi, který osobně znáte"
Tahle věta se táhne internetama snad od doby, co začal twitter existovat. A je to pravda pravdoucí. Na twitteru se mi podařilo najít iks zajímavejch a/nebo vtipnejch lidí, na tweety některých se vyloženě těšim. FB je pro mě naopak znamená většinou dost bolestivý facepalmy nad tim, co ze sebe ve světě internetu dokážou většinou normálně smýšlející a vypadající jedinci vyprodukovat.
2. Žádný awkward situace s unfollow
Když vás někdo nebo vy někoho přestanete sledovat na twitteru, většinou se to dotyčná osoba nedozví. A když už, neřeší to.
Když se s vámi někdo přestane přátelit na FB, je mnohem lehčí zjistit, kdo to byl. Nevim, jak vy, ale mně rozhodně žíly netrhá, když se někdo, koho jsem iks let neviděla a naše FB přátelství je pozůstatek sentimentální chvilky z prváku na střední nebo zoufalej pokus mít víc přátel než Terka Vomáčková. Některý lidi nicméně volí pasivně-agresivní metodu znovupřidávání, nechť jedinec se silnější trpělivostí vyhraje, nebo nijak pasivní metodu sebelítostivého vyptávání se, proč jste si je smazali. Nevim jak vy, ale já si pak v týhle situaci připadám, jako kdybych jim vyvraždila rodinu.
3. Mám jít říct ahoj?
Dotyčnýho jste iks let neviděli, ale v přátelích ho máte. Pak ho třeba uvidíte, jak stojí na zastávce. Máte říct ahoj? Máte si jít popovídat? Máte se schovat za strom, bejt awkward a tvářit se, že jste někde jinde?
No, já nevim.
A s twitterem se vám to nikdy nestane.
4. Sleduju vyloženě to, co chci.
Relativně velkej počet mých přátel na FB jsou lidi, se kterýma jsem si nikdy neměla moc co říct, ale v určitý fázi mýho života jsme společně obývali jednu třídu, což je zřejmě dost dobrý důvod na to, aby nás pojilo fejsbůkové přátelství. Ze stejného důvodu, z jakého tahám s sebou téměř všude iPad, kapesníky, deodorant a isic ("Jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit."), to tak nechávám, rovněž se chci vyhnout nepříjemným situacím z dvojky, protože život je příliš krátký a tohle je ta nejsnadnější cesta. Proto mi zeď čas od času obývají vyprdelený bloncky, momentky z pitek, zamilovaný vzkazíčky a nicneříkající statusy, který jsou naprosto vážně určený pro někoho, ale jakože pro nikoho, chápete.
Twitter je oproti tomu oáza dobrého humoru, zajímavých poznatků, sarkasmů, rantů a postřehů jakozeživota.
5. Všechno, co chci Twitteru sdělit, se musí vejít do 140 znaků.
Posty jsou tedy krátký a výstižný, tudíž nedávaj prostor tolik populárnímu FB kňourání.
6. Můžu si bejt emotivní, jak chci.
Twitter je podstatně anonymnější než facebook, proto si emotivní výlevy (jak pozitivní, tak negativní) nechávám pro svoje tweet sledovatele. Je to nezajímá a hysterickej tweet přejdou, já jsem spokojená, že jsem si to mohla někde ventilovat, a veselí jsou všichni.
Na FB se najde vždycky nějakej dobrák, co to rozmázne, nehledě na chronický nudiče, co musej všechno vědět a všechno s váma řešit pod falešnou záminkou přátelství.
Navíc, na twitteru si nikdo nebude ťukat na čelo, když se zjistí, že post "Proč si musel umřít?!?!?" nebyl směrován na milovaného rodinného příslušníka či osobu jinak blízkou, ale na Freddieho ze Skins.
7. Twitter nefunguje jako seznamka pro neschopný puberťáky
Nejsem nijak závratně krásná a i brambora ve tvaru prdele vypadá na fotkách líp než já (fotogeničnost levl mínus nekonečno), ale i tak se mi za můj život párkrát stalo, že se mě snažil nějakej trumbera sbalit a to pěkně přes FB. Nic totiž ženě o kvalitách muže neřekne víc než drsná profilovka a zasvěcený debaty o PC hrách ve statusech. Nehledě na to, že kecy "viděl jsem tě na chodbě" nebo "dneska ti to slušelo" mi připadaj víc stalkovací a úchylný než lichotivý.
Na twitteru jsem se s žádnym balením nesetkala, což je fajn a potěšující, zřejmě tam choděj hlavně lidi, co existenci sociálních sítí pochopili stejně jako já.
8. Nikoho ani nenapadne vás tam hledat.
Klasická otázka "Máš FB?" je v dnešní době snad automatická, nikoho nezajímá vaše číslo, než za vás utratěj peníze za smsky, chtěj se podívat, jaký seriály sledujete, co se vám líbí za stránky a kolik pravopisných chyb nasekáte v jednom postu. Je to skvělej způsob, jak s někym zůstat v kontaktu, zároveň je to skvělej způsob, jak zůstat v kontaktu s otrapama, co se na vás někde náhodou na moment přilepili. Já s lidma ráda zacházim jako s lidma, proto se chovám mile, ale jak už jsem psala, na emotivní výlevy mám radši anonymitu nebo srdci blízkou crew.
Na twitter si proto můžu psát o čem chci, třeba si i postěžovat, kdo mě včera večer otravoval, aniž by to ten dotyčnej vyčmuchal.
9. Žádný nepříjemný konverzace o ničem
Unuděný jedinci, co nemaj do čeho/koho píchnout (hehehe, dirty jokes!), jsou zlo sami o sobě, natož když dojdou k názoru, že já jsem ten správný člověk, co jim rád odpomůže od přebytečného času. Najednou jsme totiž kamarádi, najednou je zajímavý, jak se mám, najednou mě má zajímat, jak se má on/a. A když neodepíšu, kousne mě to do zadku, jak jinak.
Na twitteru se mnou nikdy nikdo sálodlouhý konverzace o ničem nevedl, což je nádhera.
10. Prostě proto!
Tak.
Eliška Svobodová z blogu Be in black
Eliška Svobodová z blogu Be in black:
„Říkám si Be, protože já a B spolu máme hluboký, milující vztah bez jakékoliv logické příčiny. Jsem blogerka, co píše vesele o pitomostech a pitomě o veselostech. Až vyrostu, budu bezdomovec nebo spisovatel. Nebo obojí. Lena Dunham je můj bůh.“
