Jak tě to napadlo, jak ses o tom dozvěděla?
V té době jsem chodila darovat plazmu do dárcovského centra, kde pracovala moje maminka jako lékařka a které se zabývalo právě i darováním vajíček. Počáteční impuls byl tedy přímo z kliniky, kde se poté vše odehrálo.
Jak to celé probíhalo, co jsi musela splnit?
Všechno probíhalo skvěle, možná i proto, že jsem byla částečně protekční klient díky tomu, že mě všichni ve firmě znali jako dceru jejich paní lékařky, těžko říct. Každopádně byli všichni hrozně milí. Podmínky jsem ale samozřejmě musela splnit stejné jako každá jiná žena, která se o darování vajíček ucházela. Vyplnila jsem podrobný dotazník, odpověděla na spoustu otázek koordinátorce ohledně osobní a rodinné anamnézy a podstoupila jsem genetické testy ze vzorku krve. Po zjištění, že jsou všechny výsledky v pořádku, jsme sjednotili plán s mým cyklem a začala jsem s hormonální stimulací. Několik dní jsem si musela píchat injekce, které jsem dostala, což bylo sice hodně nepříjemné, ale nic, co by se nedalo vydržet. Celý proces trval přibližně měsíc a půl.
Jaká byla tvoje motivace?
Ač to bude znít asi pateticky, pro peníze jsem to nedělala. Nesoudím nikoho, kdo se k tomu otevřeně přizná, ale mně by to asi jen za několik tisíc nestálo. Chtěla jsem zkrátka pomoci někomu, kdo to potřebuje. Dát šanci rodině, která si přeje miminko. Člověk nikdy neví, do jaké situace se v životě dostane a co třeba bude někdy potřebovat někdo z jeho blízkých nebo on sám. Kdybych jednou nemohla mít děti a stála bych na druhé straně, tak bych byla vděčná za někoho, kdo pro mě vajíčka daruje.
Řekla jsi to někomu? Jak na to reagovali?
Řekla jsem to asi všem blízkým, o kterých jsem věděla, že by je ta informace mohla zajímat. Reakce byly zpočátku rozporuplné, což dle mého názoru pramenilo hlavně z nedostatku informací. Ve výsledku mě po chvilce rozhovoru vlastně všichni podpořili. Roky daruji plazmu, jsem v registru dárců kostní dřeně, chtěla jsem darovat vajíčka. Jsem rozhodně pro, aby člověk daroval vše, co může, dokud může, pokud ho to neohrozí na zdraví a všichni moji blízcí to o mně vědí.
Rozhovor vznikl v rámci tématu Studenti a láska, ve kterém jsme se zaměřili i na takové téma, jako je darování života. Na podrobnosti dárcovství vajíček jsme se zeptali i z medicínského prostředí - Michaely Šilhavé z Institutu reprodukční medicíny Unica.
Jaký jsi z toho měla pocit?
Měla jsem radost, že dělám něco správného a že někomu dám tak obrovskou příležitost. Během procesu jsem nezaváhala, byla jsem pevně rozhodnutá a všechno jsem měla sama v sobě srovnané.
Měla jsi problém s tím, že by někde hypoteticky běhaly tvoje děti? Nebo jak jsi to brala?
Vůbec jsem s tím neměla problém, takhle to nevnímám. Rodič je podle mého názoru ten člověk, který o vás pečuje, stará se o vás a miluje vás. Stejně tak pro mě budou moje děti ty, které si vychovám, ke kterým budu noc co noc vstávat a které uvidím vyrůstat. Genetika nemusí mít s rodičovskou láskou nic společného.
Jak jsi se připravovala? Měla jsi k tomu třeba něco načteného?
Měla jsem přečtené snad všechny diskuze na internetu, co v té době existovaly. Dokonce jsem si i s pár slečnami na internetu psala a vyptávala se jich na zkušenosti, to mi tehdy hodně pomohlo. Moci si o tom popovídat s někým, kdo to před vámi už podstoupil, je rozhodně uklidňující. Zhlédla jsem spoustu videí na youtube a dokonce i studentský dokument. Četla jsem hodně anglických článků a studií. Bez předchozího průzkumu bych do tak významného zákroku určitě nešla.
Darování nevyšlo. Byla jsi zklamaná?
Ano, byla. Když už se pro něco rozhodnu, tak mě mrzí, když to nakonec nedotáhnu do konce. Dost mě mrzelo i to, že jsem svoje tělo vystavila zátěži pro nic. Ale tak nevyšlo to, nevyšlo. To na začátku nikdo vědět nemohl. Škoda to byla, ale co se dá dělat.
Nebála ses zdravotních rizik?
Jak jsem říkala, průzkum jsem dle svého uvážení udělala dostatečný a na klinice mě samozřejmě také informovali. Rodiče mám lékaře, sama jím snad taky jednou budu a probrala jsem vše i s mojí paní gynekoložkou. Rizika jsem si uvědomovala a neodradila mě. Rozhodně to je ale zákrok, nad kterým by měly ženy opravdu přemýšlet. Je s ním spojená jak zátěž fyzická, tak psychická a je potřeba si vše srovnat především ve svojí hlavě ještě před tím, než se odhodláte podstoupit první konzultaci. Jen pro peníze se to nevyplatí.
Text: Ella Mahdalová
