Každopádně o jednom z volných víkendů jsme se rozhodli vyrazit na nějaké dobrodružství. Pokud zavítáte do jihoperuánského města Arequipa, též známého jako Bílé město, rozhodně vyhledejte průvodce a vyrazte do proslulého Colca Canyonu, druhému nejhlubšímu kaňonu amerického kontinentu a například dvakrát tak hlubokému než slavný Grand Canyon. Místní průvodci jsou asi jediní Peruánci široko daleko, kdo ovládá alespoň základy angličtiny, proto se s nimi dá vcelku snadno dohodnout. Závěrem nás ujistili, že to bude skvělý zážitek a hlavně je to odsud co by kamenem dohodil. Po 160 kilácích jsem pochopil, proč jsme museli vyjíždět ve 3 ráno. Podotýkám, že byla sobota. Peruánské představy o vzdálenostech jsou poněkud rozdílné od těch našich.
Rozhodli jsme se pro dvoudenní variantu treku s přespáním v oáze na dně kaňonu. A jednalo se o skvělé rozhodnutí. Colca Canyon je opravdu úchvatný a týden je na něj málo. Většina místních cestovek nabízí jednodenní variantu, kdy vás jen provezou polorozpadlým autobusem, zastaví na pár místech, abyste si mohli udělat pár selfíček, a jede se zpět. Proto doporučuji minimálně dvoudenní trek.
Směrem Cruz del Condor
Cestu minivanem ke kaňonu většina prospala. Nic jiného se ani dělat nedalo, slunce svítalo až kolem půl šesté. Drobnou komplikací byl úprk venkovní teploty směrem dolů, kdy z příjemných 20 stupňů v Arequipě jsme najednou pozorovali námrazu na bočních oknech minivanu. Hlavně že já hrdina si vzal kraťasy. Takže první tip; nepodceňte oblečení na noc (kdy je opravdu kolem nuly).
Trekovací skupiny mají max. 12 lidí, více je na jednoho průvodce neúnosné. V naší grupě je většina dívek, proto hraju drsňáka a drkotající zuby suverénně přisuzuju nedočkavosti z výletu. Po snídani, kterou též zařizuje průvodce (a připravuje společně s několika místními), jsme nasadili batohy a vyrazili z vesničky Chivay směr první checkpoint – Cruz del Condor – vyhlídka, kde se nejčastěji vyskytují slavní andští kondoři. Díky stoupajícímu sluníčku rychle mizí pocit rampouchů kolem nosu a nastupuje řádné vedro. Do poledne padnou dvě láhve vody jako nic – což je mé další a velké doporučení, nepodceňte přísun pitné vody. V Peru se kvůli nečistotám nepije kohoutková voda, jediným zdrojem jsou tedy pet-láhve z obchodů. Ty se ale nevyskytují všude, proto se vyplatí mít zásoby. Další rada; své zásoby vody si noste sami. Pokud máte potřebu pomoct vcelku rychle unaveným spolucestovatelkám tím, že do svého batohu vezmete jejich láhve vody (tedy několik kilo navíc), ještě jednou to řádně promyslete. Po pár set metrech batoh řádně těžkne a cítím, jak ze mě lije pot. „Samo, že jsem v pohodě“ zní však odpověď.
Veškerou únavu rychle přebíjí nadšení, když dorazíme na Cruz del Condor. Vyvýšená vyhlídka, která vám představuje celý Colca Canyon jako na dlani. A jako přidaný bonus velcí kondoři s rozpětím křídel více jak tři metry. V tomto bodě je to dolů na dno kaňonu cca 1.200 metrů. Tam dostane závrať i nejzarytější provazochodec.
Zapište se do knihy hostů
Kondoři jsou na turisty a další pozorovatele už navyklí, proto létají nízko nad vyhlídkou a vy si tak můžete užít dech beroucí podívanou. Po krátkém odpočinku a svačině vyrážíme směr úpatí kaňonu. Slunce pálí bez jakéhokoliv ohledu, důležité je dorazit do oázy dříve než zajde za obzor, protože poté jednak bude tma jak v pytli a druhak teplota opět zamíří směrem námraza a rampouchy. A tomu se chtějí všichni propocení cestovatelé vyhnout. Cesta dolů je různorodě klikatá a v mnoha místech úzká akorát na jednoho člověka. Písek a kamení navíc často podkluzuje, proto dlouho netrvá a máme první podvrtnutý kotník. Slečna se kouše do rtu a hrdinně souhlasí, že bude pokračovat v sestupu. Co jiného jí taky zbývá… Tady uprostřed kaňonu pro vás záchrana nepřijde a těžko bychom ji snášeli dolů.
Podvrtnutí bohudík není nijak vážné, slečna pokračuje dál, i když dosti pomalým tempem. Na dno kaňonu dorážíme s hodinovým zpožděním. Meeting pointem pro všechny výpravy je sympatický kamenný most nad řekou Rio Colca, kde všichni dobíjí energii. Nebyl jsem jediný komu při pohledu na most a okolí vyvstaly scény z Indiana Jonese. U mostu stojí peruánský strážný s „knihou hostů“, kam se všichni kolemjdoucí zapisují jménem a národností, později se dovídáme, že pro statistické účely.
Na mostě nás míjí karavana šesti plně naložených mul a jednoho vysmátého Peruánce. Směřuje na druhou stranu kaňonu, kde je malá vesnička a on jim veze zásoby. Těmto dovozcům brzy odzvoní hrana, neboť peruánské úřady budují silnici, která zpřístupní i tato odříznutá místa. Ovšem tohoto kovboje to očividně netrápí, vypráví jeden vtip za druhým. Typický Peruánec. Dokonce nabídl, že za určitý poplatek může některé z nás naložit na muly a část cesty nás vézt. Všichni odmítáme, přestože toho někteří budou později dosti litovat. Hodinové zpoždění nás nutí rychle vstát a pokračovat v treku. Pokud jste v časovém presu a máte dostatek odvahy, odbočte za mostem ihned vlevo. Vede tam přímá zkratka do zmíněné vesnice, cesta ovšem stoupá hodně prudce, je nezpevněná a dost úzká. Něco jako zábradlí nebo provazy podél cesty tu nehledejte, na to Peruánci nehrají. Náš průvodce dlouho nerozmýšlel, zkratku riskovat z důvodu bezpečnosti nebudeme.
Když jsem byl malý ve školce a chodili jsme výlety, vždycky jsem byl poctěn, když mě určili, abych chodil poslední a hlídal všechny zezadu. Tady mě tento pocit absolutně opustil. Průvodce rozhodl, že nasadí tempo a půjde první a jelikož mě je fajn a mám ještě hodně sil, mohu jít poslední a popohánět či sbírat pomalé členy. Netrvalo dlouho a začalo vycházet najevo, že Colca Canyon opravdu není pro každého. Ke zvrtnutému kotníku se pomalu začaly přidávat odřeniny a únava. Sestup v nezpevněném písku je náročný především na kolena. V momentě, kdy jsme po pěti hodinách dorazili na místo oběda, začali spolucestovatelé počítat puchýře. Ovšem „u oběda se nestěžuje“, jak nás upozornila místní babička, která pomáhala s roznášením slavnostního jídla.
Veškeré tyto nesnáze kompenzovaly nádherné scenérie, které pro nás kaňon připravil. Je to těžké popisovat. Zcela modrá obloha s pomalu zapadajícím sluncem osvětlovala téměř kolmé stěny kaňonu, které svou výškou sahaly až téměř do nebe. Dokonalost ilustrovala absence jakékoliv elektřiny i telefonního signálu. Tady jste prostě jen vy a kaňon. A dva domky z pálené hlíny a zelených listů místo střechy. Veškeré naše jídlo bylo dělané v domácí peci, jediné, co nepasovalo do tohoto přírodního obrazu, byly porcelánové talíře.
Na samotě u lesa
Odpoledne jsme potkali ještě jedno obydlí, které bylo více odříznuté od světa než to, kde jsme obědvali. V momentě, kdy jsme se u domku objevili, otevřela se okna a dveře, odněkud vyběhla kupa dětí a místní rodina vynesla před dům vše, o co by turisté mohli mít zájem. Od vody, limonád a kafe, přes sušenky, čokoládu až po sluneční brýle a kšiltovky. Hotový supermarket uprostřed ničeho. Předpokládám, že tento prodej je jejich jediným zdrojem příjmu, přesto představa života úplně odříznutého od zbytku světa (ani ten mobilní signál jsem tu nechytil, rodina ale prý vlastní satelitní telefon pro případ nouze) je pro mě neschůdná. Já bych zde celý rok žít nedokázal, místním ovšem očividně nic neschází. Nutno podotknout, že ceny, za které prodávají, jsou dvojnásobné oproti běžným. Ale nemám se strachovat, obchody prý frčí.
Zajímavostí je, že v Peru se nachází nejvýše položené lidské obydlí na světě. Říká se mu La Rinconada, leží přímo v Andách nedaleko hranic s Bolívií, a to v nadmořské výšce přesahující 5000 m. n. m. Celoročně zde žije asi 50 tisíc lidí, kteří se potýkají s vlhkými léty, suchými zimami a celoročně nízkými teplotami. Průměrná teplota zde dosahuje 1,2°C.
Každopádně v Colca Canyonu slunce mizí ze scény kolem čtvrté odpoledne. Samotný západ je až kolem osmé, ovšem kvůli vysokým hřebenům mizí zdroj tepla relativně brzo. A stín je doprovázen nejen úlevou od záře, ale i tmou a zimou. Zanedlouho vytahujeme čelovky a svítíme si sami. Kromě rychle nastupující tmy zde ale zažijete i absolutní ticho narušené jen občasným povykem některého ze zvířat žijících tady dole. Nasazujeme mikiny i bundy a já opět proklínám svůj nápad vzít jen kraťasy.
Překvapivě moderní oáza
Cesta do oázy ubíhá rychle, jde se hlavně po rovině s občasným mírným sestupem. Jedinou komplikací je nezpevněná cesta, která ve tmě připravuje spoustu překvapení. To největší na vás ale čeká v momentě, kdy zvednete hlavu od stezky nahoru na oblohu. Tak čisté nebe plné miliard hvězd jsem ještě nikdy neviděl (a to jsem na základce chodil i do kroužku astronomie…). Na úplném dně kaňonu na vás čeká Oasis Sangalle, na místní poměry moderní místo. Díky solárnímu panelu a vlastnímu generátoru tu běží elektřina a je k dispozici asi pět zásuvek. Tím, vymoženosti končí. Veškeré domky pro hosty jsou čistě z bambusu a dřevěných sloupů. Stejný obložením disponuje i záchod a sprcha. Snad jste nepomysleli na teplou vodu, boiler na ohřev vody sluncem tu sice je, ale je tak malý, že už první sprchující končí pod studenou vodou. Já se sprchoval jako jeden z posledních a žádný velký peklo to nebylo, naopak představa, že začnu s teplou vodou, a pak na mě padají rampouchy je mnohem horší. Jo, možná jsem zapomněl zmínit, že jsme se sprchovali po tmě, protože světlo není a mobilem si svítit fakt nebudu.
Oázu jsme všichni uvítali, ihned po sprše a večeři šla většina okamžitě spát. Budíček je nastaven na 3:30, protože cestovatele čeká výstup z kaňonu zpátky nahoru. A jelikož jsme skupina s několika pomalými členy, vyrážíme takto brzo. Já se s tvrzením, že do Peru jsem se nepřijel vyspat, ale něco zažít, uvelebil na lehátku a namířil výhled na nekonečnou oblohu. S mým dobrým amigem z Mexika jsme pod touto úchvatnou scenérií proklábosili několik hodin. Až v 1:30 jsme shledali, že je pravý čas vyrazit na kutě. Dvě hoďky spánku by nám měly stačit. Samozřejmě, že po dopadu na postel jsem upadl do hlubokého kómatu. Devítihodinový pochod očividně zmůže i takového sportovce jako jsem já. Že zvonil budík, jsem se dozvěděl až z vyprávění, poté co mě spolubydlící vykopali z postele. Jak teď přišla ledová voda vhod. Během pár minut jsem se probral, oblékl a nastoupil na meeting point jako první a na všechny okolo ukazoval hodinkami „jakože kde se flákáte, už je čas“.
Rozbřesk na vrcholu kaňonu
Čelovky nasadit a vyrazit. Na můj hloupý dotaz „a kudy?“ se mi dostalo logické odpovědi „nahoru, a šlapej“. Po půl hodině cesty v absolutní tmě se průvodce vcelku logicky rozhodl nás rozdělit. Nemá smysl, abychom každých 10 minut zastavovali a čekali na pomalejší členy. Každý dle svého tempa zamíří nahoru a sejdeme se na vrcholu. Cílem bylo stihnout výstup před rozbřeskem, dříve než začne slunce opět pálit. Legrace stranou, mluvíme tady o převýšení téměř 1.200 metrů, které bychom měli stihnout v relativně krátkém časovém úseku. Cestou potkáváme několik cestovatelů, kteří museli zastavit kvůli krvácení z nosu a malátnosti. Správné dýchání a přestávky rozhodně nepodceňujte, výstup není závod a tady, stejně jako v celém kaňonu platí, že pomoc jen tak na zavolání nepřijede.
Trocha čísel:
- Nejvyšším bodem je vrchol vulkánu Ampato ve výšce 6.288 m. n. m.
- Nejnižším bodem je dno řeky Huambo, 1.066 m. n. m.
- Kaňon je přibližně 160km od Arequipy, kde nabízí treky většina cestovek.
- Cena:
- 70 soles (po chvíli smlouvání), zahrnuje: transport, snídaně, průvodce, přespání v oáze, večeře
- 45 soles poplatek za vstup do kaňonu. Jihoameričané to mají nesrovnatelně levnější oproti obyvatelům zbylých kontinentů.
- 1 peruánský sol je 7, 42 Kč
Společně se svým mexickým amigem jsme výšlap zvládli za skoro dvě a půl hodiny. Ačkoli jsme měli docela rychlé tempo, několik cestovatelů z jiných skupin nás předehnalo. Na vrchol jsme každopádně dorazili něco po sedmé, kdy se začaly objevovat první paprsky slunce. Byl to nepopsatelně skvělý pocit, kdy jsme se úplně propocení s jazykem vyplazeným až ke kolenům doplazili na vrchol a tam měli celý kaňon jako na dlani s postupně stoupajícím slunce. Žádný foťák nebyl schopný zachytit to, co jsme viděli, což je dle mého jenom dobře. Toto musíte vidět na vlastní oči, nikoliv jen na fotce.
A nyní úplně nahoru
Zbytek naší skupiny se dotrousil kolem deváté, poté cca tři čtvrtě hodiny na odpočinek a aklimatizaci na výškový rozdíl. Tento aspekt nikdo z průvodců nepodceňoval, což je velice dobře. Aby toho nebylo málo, vyrazili jsme naopak na nejvyšší bod širokého okolí, nazvaný Mirador de los Andes (česky arkýř andských hor nejspíše). Ten se nachází téměř 5.000 metrů nad mořem. A zde jsem se do třetice proklínal za kraťasy. Tady je úplně jedno, že je poledne a slunce praží o sto šest. Tady je totiž sníh a led. Drkotání zubů tentokrát svádím na nadšení z panorámat. A to bych nebyl já, abych se nerozhodl postavit sněhuláka. Moc to nešlo, sníh byl jako led, takže ten můj borec měl cca třicet centimetrů, ale sklidil jsem nemalé ovace od Jihoameričanů, kteří v životě neviděli sníh a sněhuláky znají jen z televize.
Následně nás nabral autobus, který zamířil do nedaleké vesnice Cabanaconde. Ta je proslulá tím, že se tam nic neděje, kromě každodenního festivalu. Místní jednoduše slaví každý den. Což je typické i pro zbytek Peru. Zde není potřeba mít důvod, prostě mějte radost každé ráno, odpoledne i večer a svět bude hezčím místem. Cestu zpět do Arequipy jsem prospal v těžkém kómatu, ale věřím, že mi nic důležitého neuteklo.
Abych to vše shrnul, Colca Canyon je dech beroucí místo, je krásné a zároveň nebezpečné. Proto si neberete do druhého nejhlubšího kaňonu světa jen kraťasy.
Příběhy našich čtenářů
Taky máš super zážitek z cest? Buď jako Tomáš, napiš nám o něm na redakce@studenta.cz a sdílej ho s ostatními čtenáři!
Text, foto: Tomáš Cironis
