Po příjezdu na ranč, vzdálený 5 km od horského městečka Jasper, se nám dostalo přívětivého uvítání - budoucí spolupracovníci (všichni Kanaďani) v cowbojském outfitu nás přijali s jásotem a potleskem; prostředí kolem nás naprosto uchvátilo – přímo nad stájemi se tyčila monumentální hora Pyramid mountain, 45 koní ve výběhu a pár pobíhajících psů. Opravdová idylka.
Po několika aklimatizačních dnech jsme již jako plnohodnotné průvodkyně čelily návalu návštěvníků, který se ustálil na 90 – 100 za den, což znamenalo strávit až 6 hodin v sedle. Terén nebyl moc náročný, zato velmi pestrý. Při pohledu na Mt. Edith Cavell, Whistler Mountain nebo Athabasca River se řada turistů „zapomněla“ a vykřikovala úžasem. Hodinová vyjížďka přišla na 47CAD (cca 850 Kč) a na pokročilost jezdců se nekladly zvláštní požadavky. Jediný limit byl váhový, 180 kg.
Díky různorodosti návštěvníků vznikaly během vyjížděk zcela unikátní i bizarní situace a konverzace. Rozbor díla Ericha Fromma, zpívání české hymny, Čínský klub turistů hrající si na Vinnetoua, „obvinění“ o údajných pokusech zabít turistu, přesvědčování, že roztomilost medvěda nevylučuje jeho nebezpečnost. Častěji než s medvědy ale docházelo ke konfrontaci s losy. V centru města před hotelem, za okny našich apartmánů a dokonce i v ohradě u koní. Tato zdánlivě neškodná zvířata prý bývají v určitých obdobích mnohem nebezpečnější než medvědi. V období od srpna do září. Tohoto nebezpečí se už ale nikdo z nás „rančerů“ nedočkal.
Když jsme si ještě po práci vyrazili na kratší výlet na kolech do nedalekého Maligne Canyon, ani v nejmenším jsme netušili, že to je to poslední krásné, co z Kanady pro tentokrát uvidíme. 17. 7. 2010 ve 23:18 se ozval ohromný výbuch, ve zlomku sekundy jsem byla vymrštěna z křesla a jediné, co jsem si v tu chvíli uvědomovala bylo, že někam letím a že je to vlastně velmi zvláštní pocit. Až po dopadu na zem mi došlo, že se něco stalo. Zažívala jsem asi dost podobný pocit jako při zavalení lavinou. Najednou nevíte, jestli máte hlavu tím správným směrem. Naštěstí se mi podařilo odstranit dřevěné trámy, které mi bránily v úniku do bezpečí. Posílena šokem a vyplaveným adrenalinem jsem se instinktivně odpotácela někam na okraj lesa, do místa kde stával gril na občasné barbecue. Tam mě už síly opouštěly a jako omráčená jsem si lehla na zem a jen upřeně zírala před sebe na svou zakrvavenou ruku.
Potud mám vzpomínky jasné. Pak už jsem se v časoprostoru ztrácela. Sanitka, vrtulník, rtg, CT, operační sál. S každým dalším vyšetřením zranění přibývala, až se vše ustálilo na zlomeninách 4 obratlů, 4 žeber, 2 zánártních kostí, paže, tříštivé otevřené zlomenině ukazováčku, obou vymknutých kotnících a spoustě tržných ran. Navzdory všem zraněním byli lékaři značně optimističtí v otázce trvalých následků. Ostatních 12 obětí utrpělo podobná zranění. Je neuvěřitelné, že nikdo nezahynul a ani nebyl vážně popálen. A příčina? Výbuch plynového kotle. Případ je ale stále ve vyšetřování.
Zaměstnavatel začal neprodleně obvolávat rodiče. Ale vzhledem k počtu obětí a neustále přibývajícím zraněním místy docházelo až k děsivým nedorozuměním. Neumím si představit, jak se cítili mí nejbližší, kteří nemohli nic, než jen bezmocně čekat na telefonát s dalšími „pravdami“. Svůj první hovor s rodiči si ani nepamatuji. Až později mi řekli, jakou hrůzu jsem jim nahnala, když mě slyšeli mluvit, ale skoro mi nerozuměli, protože jsem byla zmatená ze silných dávek sedativ a morfia.
Když jsem po pár dnech začala jasněji uvažovat, polil mě až smrtelný pot při pomyšlení na náklady za hospitalizaci. 2 mil. Kč z cestovního pojištění potěší, když je vyhrajete v loterii, ale každopádně neuspokojí kanadské zdravotnictví. Navíc mi pojišťovna sdělila, že nemají smlouvu se společností, jež zajistila převoz vrtulníkem a že mi tedy pravděpodobně přijde vyúčtování. Vzhledem k regulérnímu prac. poměru jsem ale naštěstí měla nárok na krytí veškerých výdajů z Workers Compensation Board. Asi nemusím popisovat, jak jsem ocenila fakt, že jsem nepracovala „načerno“.
Zcela neočekávaným překvapením byly nemocniční návštěvy neznámých Čechů, kteří se o nehodě dozvěděli z médií, od známých či od honorárního konzula. Poprvé v životě jsem na vlastní kůži pocítila opravdovou solidaritu a sounáležitost. Jejich ochotná až bezbřehá pomoc mi nepopsatelně zpříjemnila a usnadnila zbytek pobytu.
V polovině srpna jsem byla uznána schopnou převozu do vlasti. Těžko se mi opouštěl špičkový servis a osobní, zcela na pacienta orientovaný přístup, který jsem jen stěží mohla očekávat i doma. Nicméně pobyt v zemi, které jsem svěřila své studentské prázdniny, a která mě na oplátku zásobovala opravdu nezapomenutelnými zážitky na celý život musel jednou skončit.
Návrat do ČR byl vskutku bleskovým vystřízlivěním. Možná jsem se naneštěstí ocitla na ojediněle nepříjemném oddělení, ale tehdy jsem si poprvé za celou tu dobu přála, aby se mi vše jen zdálo. Výroky s výhrůžným podtónem nahánějící strach a umocňující už tak velkou bezmoc předčily všechna předchozí utrpení.
Lékařské předpovědi se naštěstí vyplnily a v současnosti netrpím vážnějšími následky. Musela jsem si osvojit několik sérií rehabilitačních cvičení; musela jsem se naučit relaxovat a slevit z předchozího životního tempa, jehož součástí byly nejrůznější sporty – poslední mou vášní byl akrobatický Rock’n’Roll. A také jsem si musela uvědomit, že jakékoli problémy, které mě doteď provázejí jsou jen drobnostmi v porovnání s tím, co všechno se mohlo stát, kdybych měla jen o něco méně štěstí.
Ivana Kolcunová
