Co vás vlastně vedlo k politické kariéře?
Po gymnáziu jsem šel studovat fakultu Veterinární hygieny a ekologie VFU v Brně – můj otec je také veterinář, dědové a praděda byli řezníci, takže tu je nějaká rodinná tradice a skloubení řemesla s vysokoškolským vzděláním mi přišlo jako přirozená volba. V začínajícím dvanáctém semestru jsem však vážně onemocněl. Nastoupil jsem do státních služeb, ale tam jsem měl poměrně velké problémy. Zjistil jsem, že když je v našem státě člověk nemocný, tak ho může téměř beztrestně šikanovat, kdo chce.
K politice vás tedy dovedla právě nemoc?
Ano, to bylo i důvodem, proč jsem po sedmi letech, kdy jsem si při zaměstnání dodělal ještě druhý doktorát, nastoupil do služeb politické strany. Nemohl jsem totiž jinak sehnat adekvátní práci. Vlastně jsem se stal politikem z nutnosti. Kdybych nebyl nemocný, tak bych se asi věnoval něčemu jinému.
Vaše cesta do politiky tedy přímá nebyla, platí to třeba i pro tu její lidoveckou větev? Hrály ve vašem rozhodnutí roli nějaké tradice?
V žádném případě, já nejsem ani z lidovecké rodiny. Co vím, tak nikdo v širokém příbuzenstvu v Lidové straně nebyl. Moje matka je evangelička, táta chodí do kostela tak dvakrát do roka. U nás sice bylo celkem jasné, že Pánbůh existuje a že jsme křesťanská rodina, nicméně jsme nebyli praktikující. Když to trochu zjednoduším, tak celá naše náboženská výchova se odehrávala otčenášem u štědrovečerního stolu.
Takže jste byl k víře „nucen“ rodinou?
Já jsem k víře dospěl svým vlastním vývojem a v tom vidím velkou výhodu. Jeden kazatel mi kdysi řekl: „Víte, ono není důležité se intelektuálně smířit s existencí Boží, to zásadní je převzít Pánaboha do svého života.“ To mi někdy od gymnázia viselo za uchem, a teprve když jsem byl dospělý, tak přišel okamžik, kdy jsem cítil, že je potřeba Pánubohu říci ano.
Znamená vaše nalezení víry i určitou výhodu ve vaší politické kariéře?
Moje výhoda je v tom, že rozumím jak světu nevěřících, tak světu věřících. Rozumím světu lidoveckému i nelidoveckému. Rozumím světu moravskému i českému, protože jsem z východních Čech, kde je prostředí kulturně vlastně z jedné třetiny moravské a ze dvou třetin české. Rozumím světu politiky i světu obyčejného člověka, protože na rozdíl od některých pánů poslanců a ministrů nejsem v politice dvacet let a po škole jsem ihned nenastoupil do vysokých funkcí. Tři roky jsem stál na lince na jatkách, pak jsem další čtyři roky chodil po výrobně, po bourárně, po obchodech. Když sedm let vstáváte ve čtvrt na pět, tak to je myslím dobrá průprava pro to, abyste nezblbnul.
Navažme na nadcházející vánoční čas. Dodržují se dnes u Bělobrádků nějaké vánoční zvyky?
U nás máme tradičně kapra, dáváme pod talíř šupiny a pár drobných mincí, u stolu máme volnou židli, sedáme k němu a odstupujeme od něj společně, na stole musí být chléb. Než se pecen rozkrojí, udělá se na něm kříž – to i jindy než o Vánocích. Samozřejmě máme vánoční stromek. Já třeba nemám moc rád dárky, většinou mě totiž trochu naštvou. Buď dostanu něco příliš drahého a já to vlastně nepotřebuji, nebo se dárek netrefí do mého vkusu.
A co vaši rodiče a Vánoce?
Měli jsme trochu spor s mojí maminkou, která u vánoční tabule vzpomínala na zesnulé a byla z toho naměkko. Tak jsme jí řekli, že Vánoce nejsou Dušičky. Na druhou stranu o Vánocích vzpomínáme, byť je to spíš takové to veselé vzpomínání. A to i přes některé drsné zkušenosti. Babička i děda dožili u nás doma. Třeba babičku jsem přebaloval, což je myslím dobrá životní zkušenost. Když znáte tu blonďatou ženskou, po které šílela půlka okresu, a pak vidíte bezzubou nemohoucí stařenu, která chodí do plín, tak vás to v pubertě nějak formuje. Děda umřel doma, já jsem ho holil do hrobu, to si můžete přečíst i na mém blogu. Dobrá škola do života i politiky…
Rodina je tedy podle vás hodně důležitá?
Určitě. Já třeba nemohu souhlasit s tím, že nejdůležitější je zdraví. Všichni si přejí hlavně zdraví a štěstí a tak. Když je člověk nemocný, tak si možná díky té zkušenosti uvědomí, že nejdůležitější jsou mezilidské vztahy. Já jsem měl včera poměrně zajímavou debatu o eutanazii. Zastánci říkají, že jde o to, aby člověk nedožíval v nedůstojných podmínkách. Pro mě sebevražda nikdy není důstojná.
Pavel Bělobrádek
nar. 25. 12. 1976 v Náchodě
Veterinární lékař – VFU Brno
V roce 2010 vystudoval u CEVRO ekonomii, politologii, právo, mezinárodní vztahy, politický marketing a veřejnou prezentaci
Od roku 2009 byl krajským manažerem KDU-ČSL
V roce 2010 zvolen zastupitelem Náchoda
Krátce poté se stává předsedou KDU-ČSL
Trpí roztroušenou sklerózou
Jste proti eutanazii?
Sebevražda v tomto případě svědčí to o tom, že ti lidé chtějí odejít ze života nikoli proto, že by trpěli nesnesitelnými bolestmi, ale proto, že jsou opuštění. Nikdo o ně nestojí, jsou na obtíž. A spousta lidí vám řekne, že nechce být na obtíž a že nechce, aby se o ně musel někdo starat. V normálně fungující rodině by to naopak mělo být obohacení. Nejsem rád, že moje babička nebo děda na tom byli zdravotně špatně, ale díky tomu jsem si uvědomil řadu věcí.
Například kterých?
Jako veterinář mám problém třeba s tím, že pro čím dál větší skupinu lidí je členem rodiny pejsek – ti lidé mají raději psy než lidi. Chápu, že canisterapie má nějaké sociální aspekty, ale nevím, jestli je správné, že babička žije sama daleko od rodiny. Ti lidé mají často svá zvířata raději než ostatní společnost. Jenže to zvíře je v postavení otroka. Dáte mu nažrat, dáte mu teplo a pomazlíte se s ním, tak vás má rádo. A je to láska, nebo to není láska?
Myslíte, že láska ke zvířeti není opravdová láska?
V tomto vztahu má člověk vždy převahu, zatímco partnerský vztah dvou lidí nikdy není jednoduchý. Je to každodenní práce, abyste ho nějak udrželi a opečovávali. Pořád musíte komunikovat. Když někomu ublížíte, vědomě či nevědomě, tak to zase musíte napravit. A to je daleko složitější než mít zvířátko.
Jak myslíte, že se vám podaří prosazovat vaše křesťanské ideály v případě, že byste uspěli v politice? Máme na mysli právě ten návrat morálních hodnot.
Já bych chtěl, abychom přestali být čistě křesťanskou stranou, ačkoli to mnoho našich členů nerado slyší. Podle mého vnímání je křesťanská strana strana křesťanů pro křesťany. Chtěl bych, abychom byli strana lidí, kteří křesťanské hodnoty vyznávají bez ohledu na to, zda jsou věřící, nebo ne. Potíž je v tom, že se na nás lidé dívají jinak než na ostatní politiky. Co je jiným odpouštěno, u nás je považováno za pokrytecké, protože najednou hlásáme něco jiného, než co děláme. Ale to je zásadní nepochopení toho, co křesťanství vůbec je.
A co je tedy podle vás křesťanství?
Křesťan nebo nekřesťan se neliší tím, že jeden hřeší a druhý nehřeší. Hřeší všichni. I nekřesťané by si to měli uvědomovat a měli by vědět, že někdy přestřelili. Co se týká naší strany, je naším cílem oslovit středového a středopravicového voliče, který ví, že bez určitých morálních hodnot a limitů to nejde. Každý z nás je občas překročí, ale musí si uvědomit, že to bylo špatné a že to nemá opakovat.
Myslíte že křesťanství může být pro společnost jako takovou nějak přínosné?
Křesťanské hodnoty mohou pomoci dosáhnout prosperující společnosti, jenže my je často neumíme ani pojmenovat. Mediálně se to smrskává na pikanterie, jako jsou potraty, adopce dětí, homosexuálové, eutanazie a podobně. Křesťanské hodnoty jsou podle mě také nelhat, nekrást, nepodvádět. A to nejen v byznysu, ale i v partnerském vztahu. Je důležité mít druhého rád, něco mu dát. K těm hodnotám patří určitě i solidarita, osobní zodpovědnost, pracovitost, smysl pro rodinu. Křesťanství je především o lásce, ne o zákazech a příkazech. To jsou jenom ukazatele na křižovatce, které napovídají směr.
Luděk Vokáč, edit Markéta Ježková
foto: Zdeněk Horák
