Říkala jsem si, jestli na dnešní rozhovor nedorazíš ve Skinnerskách?
Do města je moc nenosím, navíc dneska je venku opravdu škaredě. Ne, že by neodolaly tajícímu sněhu, ale není to ideální. Přes zimu je nosím hlavně do fitka. A když jsme začínali s výrobou Skinnersek, běhal jsem v nich, abych je otestoval, běháním totiž dostanou nejvíc zabrat. Vydržely a navíc jsem zjistil, že je to docela fajn. Takže v nich hlavně sportuju a pak si je beru třeba na procházky se psem.
Představ si, že bych se Skinnerskami teprve začínala. Musela bych si na ně dlouho zvykat, nebo je to pro nohu vlastně přirozené chodit skoro naboso?
Je to něco trochu nového. Většina lidí nám říká, že když boty vyměnili za Skinnersky, tak si uvědomili, jak moc chodí po patách a že vlastně dupou. Ale zvykneš si na ně hodně rychle. Spíš je to úplně nový pocit. Najednou totiž začneš cítit svaly, které doposud nepracovaly. Doteď byly zavřené v botě a nefungovaly, teď se naopak zapojují.
Takže je podle tebe pro lidi ideální chodit hlavně v botách, jako jsou ty vaše?
Takto to právě vůbec nebereme. Neříkáme lidem, aby zahodili svoje vypolstrované boty a chodili jenom ve Skinnerskách. Spíše je prezentujeme jako doplněk k běžné obuvi. Než jsme Skinnersky začali vyrábět, pročetli jsme hodně studií a konzultovali tento problém s odborníky. A dá se říct, že většina z nich si myslí, že všeho moc škodí. Určitě není dobré chodit v barefootové obuvi celý den po městské dlažbě, na druhou stranu mít nohy zavřené v lodičkách deset hodin denně je taky špatné. Takže taková zlatá střední cesta.
Ale když v lodičkách šlápnu třeba na sklo, neporaním se. Co když na něco ostrého šlápnu s vašimi Skinnerskami?
Skinnersky jsou vlastně směsí polymerů. Obsahují asi třináct látek, některé z nich zaručují ohebnost a jiné právě odolnost, díky kterým je chodidlo chráněné. Pravda je, že vypadají křehce a lidi nám často říkají, že jsou překvapení, kolik toho Skinnersky vydrží.
Podnikání jsi rozjel díky crowdfundingu, kdy jste vysbírali potřebné peníze přímo od lidí. Nejdřív jste byli úspěšní na českém portálu HitHit, potom jste prorazili i na americkém Kickstarteru. Jak moc náročné bylo uspět na tomto zahraničním serveru?
Kickstarter je mezinárodní trh, takže to bylo mnohem tvrdší než na HitHitu. Když člověk udělá nějakou chybu na HitHitu, tak se to dá ještě napravit. Pokud udělá něco špatně na Kickstarteru zejména během prvních tří dnů, kampaň je ztracená. Je to prostě boj. Ve chvíli, kdy tvá kampaň běží, tak je tam ve stejné době dalších pět tisíc projektů, které usilují o přízeň lidí, novinářů, médií.
Pokud je to na Kickstarteru tak těžké, čím to, že jste byli úspěšní? Bylo to tím, že jste našli díru na trhu?
Produktů, které jsou něčím revoluční, je na Kickstarteru spousta. Takže tím to úplně nebylo. Samozřejmě, že dobrý produkt je základ, ale není to jenom o tom. Důležité je také nastavení celé kampaně. Já jsem třeba rok studoval kampaně, které byly nejúspěšnější, a hledal, co měly společného. A to jsem aplikoval i na nás. Bylo potřeba jít úspěchu trochu naproti.
Vraťme se teď na úplný začátek tvého podnikání. Dokončil jsi práva a několik měsíců potom ses začal věnovat podnikání. Když se nad tím zamyslíš, nemrzí tě někdy, že ses vydal vlastně úplně jiným směrem než tím právnickým?
Já jsem budoucnost advokacie a mladých právníků, kteří vychází ze školy, neviděl úplně růžově. Takže mě to nemrzí. Vlastně hned po škole jsem byl takový pasivní podnikatel, četl jsem si třeba příběhy jiných úspěšných lidí a přemýšlel, co dál.
JIC
Jihomoravské inovační centrum v Brně pomáhá začínajícím i zkušeným podnikatelům s tím, aby jejich nápady měnily svět. Pro startupy i zavedené společnosti nabízí konzultace, školení i networking a další služby, díky kterým se učí inovovat a být úspěšnější. Každou třetí středu večer nabízí přednášky na témata ze startupového života pod hlavičkou StartupClubu. Záznamy všech akcí si můžete pustit na kanále YouTube uživatele jic.brno.
Takže práci řadového zaměstnance sis vůbec nezkusil?
Zkusil, asi půl roku jsem pracoval jako koncipient. A právě mě to moc nebavilo. Říkal jsem si, že si možná zvyknu, ale nezměnilo se to. Rozhodl jsem se proto vyjet do Norska, kde jsem ještě při škole pracoval asi rok jako kuchař, a vyčistit si hlavu. A vlastně tam to celé začalo. Přemýšlel jsem, co dělat dál, jestli se vrátit zpátky do advokátky nebo ne. Nevrátil jsem se, v podnikání jsem se našel.
To muselo být pro tvoje nejbližší asi celkem překvapení, že ses dal z kariéry právníka na podnikatele. Jak na to reagovali? Podporovali tě, nebo se tě snažili od podnikání odradit?
Podporovala mě hlavně moje přítelkyně. Ten nápad se jí líbil a říkala, ať si to vyzkouším. Viděla, že jako koncipient nejsem spokojený. U rodičů to bylo trošku jiné, hlavně máma z toho byla trochu špatná. Naši si totiž představovali, že budu advokát jako z devadesátek, který podepisuje smlouvy zlatými pery. Ale doba se trochu změnila. Takže jsem na negativní komentáře moc nedal. A nakonec to klaplo.
Neměl jsi někdy chvilku, kdy jsi s tím chtěl prostě seknout?
Takovou krizi jsem neměl. Byly menší krize, kdy člověk jako tvůrce projektu chytne takovou tu slepotu. Nevidí, když je něco dobré nebo špatné, takže potom přicházejí různé vzestupy a pády. Ale vždycky jsem to nějak překonal. Důležité je, že na to nejste sami. Kdybych byl sám, tak by to možná došlo do fáze, kdy se na všechno vykašlu. Ale když kolem sebe máte další lidi, tak oni vlastně fungují jako taková síť. Když padáte, tak vás chytnou.
Nedívali se na tebe zpočátku lidé z branže nedůvěřivě, protože jsi příliš mladý a nezkušený?
Dneska je cool být mladý a mít startup, takže z nějaké hipsterské roviny to bylo v pohodě. Ale co se týče třeba průmyslu, kdy člověk musí opravdu do fabriky zajet a řešit objednávku vláken, tak to bylo o něco horší. Do jedné fabriky jsme se pro jistotu vydali pod záminkou studentské soutěže. Nevěděli jsme, jak jinak bychom je přesvědčili, aby s námi začali něco řešit. Říct jim, že chceme začít vyrábět nové modely bot po desetitisících? Nakonec to dopadlo tak, že s nimi spolupracujeme dodnes, takže se to vyplatilo.
Se Skinners jste se přihlásili do programu Jihomoravského inovačního centra JIC Master, který školí firmy v různých oblastech. Proč jste do něčeho takového šli, když se vám teď vlastně daří?
Rádi bychom se teď změnili z malého projektu v seriózně fungující firmu. A to je něco úplně jiného, musíme vědět, jak nastavit procesy, rozšiřovat tým lidí, jak věci delegovat, nastavit si vztahy s partnery. To jsou věci, které se člověk průběžně učí léty praxe. My bychom tento proces chtěli o něco urychlit a zároveň se vyhnout chybám. Takže jsme se rozhodli využít právě zkušeností expertů, kteří v JIC působí.
Měl bys nějaké doporučení pro studenty, kteří přemýšlí o podnikání ještě při škole nebo po jejím dokončení?
Určitě bych jim řekl, ať si ještě během studia najdou stáž a vyzkouší si práci na nějakém projektu. Jít do nějaké zaběhnuté firmy, kde se na něčem pracuje, a nasát zkušenosti od různých lidí. Je to totiž taková škola života, která vám v praxi pomůže nejvíc. Dozvíte se věci, které se ve škole nenaučíte, ale při podnikání je budete řešit denně. Když jste u někoho na stáži, je to pro vás vlastně skoro bez rizika, taková simulace toho, co vás pak čeká.
Text: Nikola Jakubová (Jihomoravské inovační centrum - JIC)
