Pánové, můžete nám trochu přiblížit, co konkrétně řešíte?
Bohouš: Zaměřuji se na právo nemovitostí a development, takže klientům pomáháme s nákupem a prodejem nemovitostí a se všemi operacemi s tím spojenými, dále s výstavbou a povolovacím řízením, správou budov, nájemními smlouvami, smlouvami o údržbu objektů, atd.
Honza: Jsem členem týmu, který pracovně nazýváme insolvence a restrukturalizace, což je obor, který kombinuje právní znalosti a znalosti ekonomické a je díky tomu poměrně dost unikátní. Do insolvence se podnik dostane většinou kvůli vysokým dluhům nebo nezvládnutím podnikatelského plánu. Pokud je to možné, pomáháme takovým společnostem vypořádat se se situací co nejrychleji a nejefektivněji, v jiných případech ale pracujeme naopak na straně věřitelů.
Klienty vaší kanceláře jsou tedy spíše velké společnosti, je to tak?
Honza: Ano, reorganizační řešení se už jen svou podstatou týká velkých hospodářských celků a podniků s větším počtem zaměstnanců.
Bohouš: U nás jsou to zpravidla velcí developeři a investiční fondy, tedy společnosti, které se zajímají o bezpečné uložení peněz do nemovitostí a jejich následné zhodnocení. Na konci minulého roku jsem se s kolegy například účastnil největší hotelové transakce ve střední Evropě. To je takový rekord, který Česká republika momentálně drží.
Výstavba zní docela pozitivně, něco se tvoří a vzniká. Insolvence už tak veselé nejsou.
Honza: Nemusí být nutně vždycky jen negativní, je to vždy o dosažení kompromisu. Jsou tam i momenty, na které je člověk hrdý, což jsou zejména případy, kdy se povede udržet zaměstnanost a zachránit podnik, který by jinak skončil v konkurzu. Jeden z našich úspěšných případů se týkal velké společnosti z oblasti automotive, která měla řádově tisíc zaměstnanců a která se i díky našemu právnímu poradenství z problémů dostala, aniž by musela výrazně propouštět. Dnes je to opět fungující podnik.
Co byste řekli, že je na vaší práci nejsložitější?
Bohouš: Určitě nejen z médií slyšíte, jaký problém je v Česku vůbec začít stavět…
Honza & Bohouš
Jan Králíček i Bohuslav Hrdý vystudovali Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, Honza má také zkušenosti ze zahraničních studií. Oba začali pracovat už při škole a teď působí jako koncipienti v pražské kanceláři největší globální právní firmy Dentons. Honza v insolvenčním týmu řeší insolvence a restrukturalizace významných společností, které se dostaly na tenký led, a Bohouš pracuje v týmu, který pomáhá s největšími realitními a stavebními zakázkami v zemi. K tomu oba září ve fotbale, a to i na mezinárodní úrovni.
Pokud chcete ke klukům do týmu i vy, mrkněte na dentons.com.
Slyšíme, ale proč to tak je?
Bohouš: Český stavební zákon není úplně nejlépe napsaný a dává řadě subjektů možnost zasahovat do stavebního řízení. To samo o sobě nemusí být špatná věc, protože zase nemůžeme developerům dát příliš velký manévrovací prostor, aby vyloučili například ekologické organizace nebo místní spolky. Ale české stavební úřady momentálně nemají dostatečné personální kapacity ani zákonné prostředky k tomu, aby se s těmi připomínkami kvalitně vypořádávaly a bránily obstrukcím. Takže se tu otevírá obrovský prostor pro víceméně kohokoliv k tomu, aby do řízení mohl zasahovat a vše zdržovat.
Jak dlouho to v praxi trvá?
Bohouš: Máte územní řízení, to trvá rok, pak přijde jeden jediný člověk, který proti tomu něco má a podá žalobu, kterou vám to celé protáhne klidně o další dva roky. Potom přijde stavební řízení a to máte to samé, takže se ve finále můžeme dostat na průměrnou dobu kolem pěti let. Ty komplikace navíc mnohdy nejsou vedeny konstruktivní kritikou, ale zlým úmyslem.
To zní jako docela sisyfovská práce, co vás na ní baví?
Honza: Myslím si, že můžete mít radost pokaždé, když úspěšně uzavřete případ. Pozitivní je, když místo toho, aby úřad práce v kraji, kde je už tak těžké najít práci, řešil hromadné propouštění, ozdravený podnik jede dál a člověk se na tom mohl alespoň částečně podílet.
Bohouš: Asi by znělo divně, že mě na tom baví ten stres, že? (smích) Tak tomu říkejme akčnost, drive. Ale třeba i tu složitost případů si užívám. A pak přesně, jak říkal Honza - člověk vidí hmatatelné výsledky své práce. Někde stojí dům, někde někdo bydlí.
Dá se říct, že právo není pro všechny. Když se ale zeptám opačně - pro koho je?
Bohouš: Když budu mluvit v kontextu Dentons, tak kariéra tady je pro lidi, kteří jsou schopni obětovat práci víc než osm hodin denně - protože si přiznejme, že nekončíme každý den v půl šesté - a na druhé straně jsou schopni vidět benefity, co se za tím skrývají, tedy že ano, sice obětují více svého volného času a snažení a budou třeba i ve větším stresu, ale za to získají neocenitelné know-how a dobře se zapíšou na právním trhu, což je strašně důležité.
Honza: Myslím si, že to musí být hlavně lidé pracovití. Musí mít ambici jít o něco dál než průměr, snažit se, ale také vědět, že bude jejich vyšší pracovní nasazení vykompenzováno jak finančním ohodnocením, tak získáním zkušeností z těch nejzajímavějších transakcí v zemi a od těch největších klientů. Mezinárodní kontext naší práce se taky nedá nezmínit - kde jsme všude byli, co jsme zažili i díky podpoře naší kanceláře. Člověk to kolikrát ocení, až když o tom začne aktivně přemýšlet třeba při přípravě na tenhle rozhovor. (smích)
Třeba jste hráli fotbal v Číně.
Honza: Ano, loni jsme se zúčastnili firemního celoevropského turnaje a podařilo se nám skončit na druhém místě hned po berlínské pobočce, kterou podezříváme, že si půjčili část týmu z Bundesligy, jak byli dobří.
Bohouš: Z vítězných týmů jsme pak sestavili jeden, který letěl do Číny utkat se s místními, kteří byli mimochodem perfektně připravení. A z nějakého nám neznámého důvodu jsme tam pak byli my dva vyhlášení jako nejlepší hráči. (smích)
Sportovní duch je tedy důležitý, dobrá. Co jiného ještě musí student umět nebo znát, aby zazářil v kanceláři, jako je Dentons?
Bohouš: Samozřejmě tu nepracují jen sportovci, ale je fajn, když se člověk jde občas proběhnout a firma ho v tom podporuje, kompenzuje to ten sedavý styl práce. Studentům bych ale určitě doporučil sbírat pracovní zkušenosti už při škole. Nedovedu si představit, že bych vyšel z fakulty a skočil do koncipientury, aniž bych v kanceláři někdy dřív byl. To by byl neskutečný šok. Když začnou někdy v půlce třeťáku jako právní asistenti a zapojí se do života kanceláře, postupně si zvykají na kvalitu a tempo práce, a když skončí školu, mohou plynule pokračovat jako koncipienti.
Honza: Taky bych se doporučil profilovat, najít si už při škole obor, který je zajímá, a snažit se o něm i v praxi zjistit co nejvíc. Nejlepší je tedy být aktivní již při studiu, i když je nám jasné, že studenti potřebují čas na přípravu na zkoušky a na zábavu, s čímž počítáme. Máme tu skvělou partu mladých lidí a ti zkušenější nováčkům vždy rádi poradí. Všichni si vzájemně pomáháme. To mě tu vlastně drží asi nejvíc - ten kolektiv.
