Svou nezapomenutelností se mi představily Lisabon, Sintra a Atlantikem omývaná Costa da Caparica. A dokonce i já, typicky pražsky zrychlený člověk, jsem zde postřehnutelně zpomalovala krok.
1755 – Rok tří katastrof
Lisabon v roce 1755 postihlo obrovské zemětřesení a následně tsunami. Co ještě i potom zůstalo stát, pak shořelo v pět dní trvajícím požáru. Zachováno tak zůstalo jen velmi málo z historického Lisboa, jak své město nazývají místní. Kdybych tam ale přijela neozbrojena znalostmi z knižního průvodce, možná bych ani nepoznala, že nějaký rok 1755 byl.
Velkoměsto má typicky jižansky ledabylý vzhled. Na jihu je teplo a lidé jsou tu kvůli tomu dost flegmatičtí a nad věcí, zdá se mi. Nestresují je na ulicích poházené odpadky, nedopalky cigaret, přetékající popelnice, zcela rozbořené a často i zdraví ohrožující chodníky, oprýskané, špinavé zdi s graffiti, usychající květiny na každém druhém balkonu a ještě mnoho dalších městu příliš nelichotících věcí. Na druhou stranu se tu hodně rekonstruuje, proto ten neutichající zvuk sbíječek a buldozerů, a to i v noci.
Noční klid? Velká neznámá
Možná že místní dosahují vnitřní pohody právě posedáváním v kavárnách a vinárnách, kterých je tu nepřeberně. Klidného venkovního posezení by ale člověk pohledal. Portugalci jsou temperamentní a hluční lidé, proto jim asi nevadí posedět si vedle probíhající přestavby obchodu, opravované budovy či prostě jen u frekventované silnice. Ani noční klid po desáté hodině tu rozhodně nikdo neřeší, naopak desátá hodina je v podstatě začátek noční lisabonské zábavy. Slyšet je hlasitý smích, konverzace, ale i pouliční muzikanti či puštěná přenosná rádia. Místní prodavači vám k tomu nabídnou vychlazené pivo a vy si tak můžete užívat nádherného večera s výhledem na řeku připomínající oceán (vždyť se do něj také „za rohem“ vlévá) – tu samou řeku, ze které se v roce 1755 zvedlo patnáctimetrové tsunami a zabilo až 20 tisíc lidí.
Dechberoucích výhledů si lze v Lisabonu užít dosyta. Když člověk není líný a překoná menší převýšení, může spatřit Lisabon doslova z ptačí perspektivy. Sedět a koukat na město, co toho má tolik za sebou, barevné červenou a bílou, plné kostelů a náměstí, pozorovat rozlehlý hrad v pozadí s modravou řekou Tejo… To dělá Lisabon nezapomenutelným.
Obézní národ plný sportovců
Nejen přeplněnost místní posilovny v ranních hodinách, ale také bruslaři na ulicích, běžci, cyklisti a děti hrající odpoledne kopanou mi napověděli, že i přes rozšířený místní nešvar – nadváhu – jsou Lisaboňané zdatní a vášniví sportovci. Příznivce zdravého životního stylu by ovšem Portugalsko určitě nadchlo nejen z hlediska sportovního, ale i gastronomického. Přes častou špínu v místních hospůdkách, která ve mně občas vyvolávala myšlenku, co proboha dostanu na talíři?, nám byla vždy servírována neodolatelně voňavá a ještě víc neodolatelně chutná místní specialita.
Víte, že
- Portugalci bojují s jedním z nejvyšších procent negramotnosti v rámci evropských zemí.
- Teprve v roce 1975 svrhli Portugalci poslední nedemokratický režim a od té doby nastoupili cestu pluralitní demokracie.
- Portugalsko nabídlo přijmout dalších několik tisíc uprchlíků nad rámec povinných kvót. Ti se tam však příliš nehrnou, třeba kvůli velmi vysokému procentu nezaměstnanosti.
- Podle The 2016 Global Peace Index je Portugalsko 5. nejbezpečnější zemí světa.
- Portugalci patří k nejhorším řidičům na světě.
A co že je místní specialitou? Všechny druhy mořských živočichů připravované na všechny způsoby. Denně k tomu nutno přidat minimálně dvojku kvalitního portského (upozorňuji, že tamější ceny portského se nepohybují tak vysoko jako u nás), a musíte žít navěky.
Atlantik a trocha historie
Do Costa da Caparica jsme vyrazili za Atlantikem, nasát slaný vzduch a nechat těla polechtat slunečními paprsky. Nutno podotknout, že na koupání to tu opravdu nebylo, protože voda měla okolo 18 stupňů, pro mě bylo tedy opět zajímavější chodit po okolí a sledovat, jak tu místní žijí. Podobně jako v Lisabonu jsem objevila neupravené zahrádky, oprýskané fasády, prádlo pleskající o špinavé zdi. Na rodinných domech většinou visel malý obrázek panenky Marie – není divu, většina obyvatelstva vyznává křesťanství a najdeme zde jen hrstku ateistů.
Do Sintry, která je označována za jedno z nejhezčích měst Portugalska, jsme se pak vydali za trochou historie. Nacházejí se tu tři hrady. My za deset eur na osobu prošli jenom ten první a nemohli se ubránit zklamání. Nebylo tam nic zajímavého, nic ze života tehdejších lidí, žádné zajímavé příběhy ani popisky, jak jsem zvyklá z českých hradů a zámků, jen velmi chudá výstava umění napříč různými historickými obdobími, která postrádala kontinuitu. Jediné, co stálo za fotografii, byly pro Portugalsko typické azulejos, tedy kachličky s malovanou výzdobou. Když za druhý hrad chtěli 17 eur, vzdali jsme to.
Z ošklivé průmyslovky čtvrť pro boháče
V roce 1998 Portugalsko slavilo přesně 500 let od příjezdu jejich mořeplavce Vasca de Gamy do Indie. Oslavit to Portugalci chtěli ve větším stylu, a tak se přihlásili jako kandidát na hostitele mezinárodní výstavy průmyslu a kultury Expo 1998. Lisabon tehdy zvítězil nad Torontem, a proto mohla vzniknout ta krásná část Lisabonu, kterou jsme navštívili poslední den našeho pobytu.
Předtím tato část sloužila pouze jako průmyslová, kam to turisty netáhlo. Lisaboňané tady speciálně pro Expo úplně od píky vybudovali nádhernou městskou část s novým mostem Vasca de Gamy, autobusovým a vlakovým nádražím a linkou metra. Rázem se tak z ošklivé průmyslové čtvrti stala čtvrť pro zámožnější občany. Čtvrť, která dodnes vydělává na cestovním ruchu. Parky i restaurace jsou tu nádherně upravené a čisté, domy jsou nové. Zkrátka tak trochu opak toho, co je v této zemi tak nějak všude kolem.
Text: Andrea Pecáková
