Pověz, Peťo, co studuješ a proč ses rozhodl odjet zrovna do Jižní Koreje?
Studuji (snad :-)) poslední semestr oboru Ekonomika a řízení energetiky na Fakultě elektrotechnické ČVUT. A proč jsem se rozhodl odjet zrovna do Jižní Koreje? Jednoduchá odpověď. Celé dětství jsem cestoval prstem po mapě, trávil hodiny nad atlasem a v podstatě jsem se nikdy nikam nepodíval. Tak jsem to vzal cestou největšího odporu a prožil svůj cestovatelský křest v Jižní Koreji. Zároveň jsem měl skvělé reference od přátel, kteří tu už byli.
Jak tě napadly pohlednice?
Náhodou. O tom, že chci projekt „Kde je Peťa?" realizovat, jsem věděl už od okamžiku, kdy jsem zjistil, že mě do Koreje přijali. Jenže jsem stále nemohl přijít na to, jak motivovat lidi, aby udělali dobrý skutek a zároveň měli radost a potěšení i z něčeho jiného. Zkrátka, aby se jim to krásné gesto štědrosti alespoň trošku vrátilo. Jak tomu tak bývá, nejlepší nápady přicházejí z ničeho nic.
Seděl jsem v kuchyňce reklamní agentury, ve které jsem byl na stáži, usrkával čaj, jedl sváču. Podíval jsem se tehdy na zeď, kde visely pohlednice z celého světa, zasnil se… a bylo to! Když se ohlédnu zpátky a zhodnotím předchozí nápady, tak tohle byla ta nejlepší volba, protože pohlednice v sobě nese neuvěřitelné věci. Nostalgii, pocit překvapení, dojetí. Navíc překonává vzdálenost a v tomto případě šíří dobročinnost.
Co na ně píšeš?
Dřív jsem se snažil, aby každá pohlednice byla naprostý originál. Snažil jsem se vymyslet pokaždé jiný text, ale když už jich odešleš 374, tak je to hrozně těžké. Nicméně pokaždé poděkuji, napíšu něco o životě v Koreji, sem tam přimaluji korejskou vlaječku nebo nějaké to slůvko v korejštině :-) Každopádně mohu s rukou na srdci říct, že nemám žádný jednotný text, který bych na pohlednice strojově psal. Vždy záleží na aktuální náladě a prožitcích.
Pokud vím, tak děláš asi tisíc věcí. Kolik ti celý projekt zabírá času?
Sám to snad ani nechci počítat. Ostatně v Koreji jsou právě dvě hodiny v noci, jindy bych si na rozhovor nenašel čas. Nicméně musím říct, že se veškerá vložená energie vrací s každým objednaným pohledem. Navíc dostávám od lidí suprovou zpětnou vazbu, která mě motivuje do další práce a dobíjí baterky.
Bylo těžké to celé zorganizovat? Můžeš o tom trochu povyprávět?
Řekl bych, že organizace celého projektu byla tím nejmenším. Nechci se teď chlubit, ale připravený koncept a mechaniku projektu jsem měl fakt dokonale. Navíc mám kolem sebe super kamarády, kteří pro mě připravili web, grafiku pohlednice, stříhali videa a zároveň mi byli rádci. Pak je to hned lehčí.
Co jsem ale podcenil, byla časová náročnost. V posledních dnech denně napíšu alespoň patnáct pohledů, vypublikuji minimálně dva příspěvky na Facebooku, jeden na Instagram. Do toho musím ručně aktualizovat celý web, odpovídat na e-maily, oslovovat lidi a hledat nové cesty, jak dostat projekt do světa.
Nejvíc na tom trpí asi články v cestovatelském deníku, což je mi hrozně líto, protože mám v hlavě plno nápadů, o čem psát – o Korejcích, jídle, studiu, Japonsku. Ale zkrátka není kdy a ani ta správná psací nálada. Tudíž si to dávám jako předsevzetí po návratu do Čech. Ehm… zmínil jsem, že tu píšu taky diplomku a studuji korejštinu?! :-)
Projekt zaštiťuje Konto Bariéry. Proč sis vybral právě tuto organizaci?
Původně jsem chtěl podpořit dětské onkologické oddělení některé z nemocnic, jenže jsem se bál, že se pak v novinách dočtu, že byla nemocnice vytunelovaná nebo tak něco. To bych pak měl výčitky i za lidi, kteří neváhali a přispěli. Proto jsem si vybral organizaci, jejíž jméno má více než dvacetiletou záruku. Konto Bariéry. O správnosti své volby jsem se navíc přesvědčil, když jsem měl možnost poznat jeho ředitelku, paní Boženu Jirků. Je to úžasná ženská a i díky ní vím, že jsem zvolil dobře.
Vybral jsi už více než 100 tisíc korun a pomohl třem dětem. Kdo rozhoduje, koho finančně podpoříš?
Tohle je věc, kterou má plně v rukou Konto Bariéry. Já do výběru absolutně nezasahuji a jsem za to hrozně rád. Asi bych nedokázal vybrat jedno z dětí. Měl bych pak hrozné výčitky. Bohužel příběhů dětí, které potřebují pomoc, je víc než dost a já jsem rád, že tento projekt mohl pomoci aspoň pár z nich.
Kdy se vracíš do Česka a co bude s projektem po návratu? Máš nějaké další plány?
Přiznám se, že si teď nejsem úplně jistý, ale tuším, že se do České republiky vracím kolem 6. července. Asi bych to měl zkontrolovat, ať pak nejsem na letišti (ne)mile překvapený :-)
Plánů mám spousty. V hlavě mám nápady na další čtyři charitativní projekty, které by mohly být super. Předně bych však rád dopsal diplomku, odstátnicoval a uzavřel tím svojí vysokoškolskou etapu života. Pak si asi sám se sebou sednu a řeknu si, co bych chtěl dělat v životě dále. Bohužel skloubit práci, běžný život a charitativní aktivity dohromady moc nejde, o čemž se přesvědčuji už teď. Na druhou stranu, když máš v hlavě nápady, kterými můžeš změnit život mnoha lidem, kteří to potřebují, tak je škoda do toho nejít.
Zkrátka uvidíme… a co bude s projektem „Kde je Peťa?" dál? Nechte se překvapit :-)
Kde je Peťa?
Mrkněte na web kdejepeta.cz a nezapomeňte, že Péťa brzy odlétá, takže jestli chcete dostat pohled z Koreje a pomoci tak třeba Kubíkovi ke kompenzační tříkolce, nenechávejte to na jindy.
Text: Markéta Henzlová
Foto: Peťa
