Co tě přimělo, abys začal s podnikáním?
Už na střední škole jsem přišel na jednu věc. Ne, že by mě učení nudilo, ale hrozně mě nebavila taková ta monotónnost, kdy si každý den sednu do lavice, poslouchám přednášku a pak v průběhu dne musím přestát volné hodiny, což se mi zdá, s prominutím, jako prodrbání času. Po nástupu na vysokou školu a startu podniku ale nastal zlom a škola mě začala víc bavit. Co se naučím ve škole, můžu okamžitě přenést do praxe a při běžném podnikání poznatky z ní opravdu používám. To je druhým důvodem, proč jsem začal s podnikáním. A nakonec také musím říct, že můj otec je podnikající stavební inženýr, což mi zajistilo určité zázemí, kterého by byla škoda nevyužít.
Co je podle tebe dobré a špatné na práci podnikatele?
Nutno říct, že důležitý je stimulační prvek, a to vidina peněz. I když jenom kvůli penězům by mě to neuspokojovalo. Na podnikání je dobrá nezávislost, získávání zkušeností, potkávání zajímavých lidí a určité sebeuspokojení z úspěchu a vlastně i z neúspěchu, protože se poučíš z chyb. A špatná je jedna zásadní věc - nemám čas. Podnikání je žrout času, doopravdy. Podnikatel pracuje do večera, protože nemá žádnou pevnou pracovní dobu. Často se mnoho věcí řeší večer, protože většina klientů přijde večer z práce a začnou řešit svůj projekt.
Jak zvládáš skloubit školu a podnik?
Mám víkendové studium, mám vlastně individuální studijní plán. To znamená, že musím být ve škole pouze jeden den v týdnu a převážná část mého studia se může uskutečňovat doma.
Dá se tedy říci, že pro lidi, kteří chtějí podnikat a zároveň studovat, nepřichází prezenční forma studia příliš v úvahu?
Myslím si, že by to bylo velice složité. Neříkám, že bych se neučil třeba ve všední den, ale nedokážu si představit, že bych třeba dva dny v pracovním týdnu ve škole opravdu musel být. Samozřejmě se to dá udělat, ale pokud se chceš společnosti věnovat naplno, nejde to.
Máš vůbec přes studium a práci čas na obvyklé studentské kratochvíle?
Na to se čas vždycky najde.
Setkal ses někdy při jednáních s korupcí?
Korupci už příliš nevnímám, protože tady v Česku je to úplně normální věc, setkávám se s ní denně. Každému, kdo pro někoho něco udělá, se zdá úplně normální, že by měl dostat něco navíc, než za co je standardně ohodnocený. Říká se tomu provize z uskutečněného obchodu. A je to špatně.
A pokud bys Českou republiku srovnal s Rumunskem, kde tvá firma také působí?
Rumunsko je podle mého názoru země osm let za námi. O korupci se tam veřejně ví, ale nikdo s tím nic nedělá, všechny tyto země s tím mají velký problém. Můžu uvést jeden příklad o stavební rumunské firmě, kterou vlastní soukromá osoba. Majitel má pozemky, kde realizoval inženýrské sítě z grantu EU na výstavbu rodinných domů. Sjezd z místní dálnice byl ale velmi daleko od tohoto místa. Pro zvýšení lukrativnosti nového sídliště proto majitel zaloboval u poslanců a vláda najednou vypsala tendr na stavbu nového dálničního přivaděče. Úplně náhodou ho vyhrál ten samý podnikatel s pozemky. Dostal velkou zakázku a ještě si zvýšil cenu pozemků. Vše samozřejmě bude placeno ze státních peněz. Takto to v Rumunsku funguje a je samozřejmostí, že těm nahoře z toho vždycky něco připluje. Ale není to nic nového, co by v Česku nefungovalo také, ne však v takové míře.
Máš i možnost porovnat korupci v západních zemích?
Mám zkušenost z USA, kde jsme řešili byrokratické problémy ohledně jedné nemovitosti. Úředníkům jsme lehce naznačili, co bychom mohli udělat, aby se naše záležitost urychlila, ale ti se na nás jen dívali a vůbec nechápali, co po nich vlastně chceme. Nakonec se vše vyřešilo standardní formou ve standardním čase.
Tvá firma podniká nejen v České republice, ale pronikla i na rumunský trh. Jaké jsou tvoje zkušenosti s Rumuny a východní Evropou vůbec?
Jak jsem zmínil, jsou tak osm let zpátky od nás. Řeknu teď něco, co myslím shrnuje celý příběh Rumunů. Když přijedeme do Bukurešti, která je plná hnusných špinavých paneláků, tak v jedné ulici napočítáte tři nebo čtyři Porsche. Třeba automobilka Ferrari po velkém váhání otevřela v Bukurešti pobočku a během jednoho týdne se objednalo 36 aut. A protože Ferrari má určité kvóty, tak rok a půl bude dělat jen auta do Rumunska. Jinak pro Rumuny není nic problém a když jim druhý den volám, tak dokáží vše popřít. Co není na papíře, tak to v Rumunsku prostě neexistuje. Také jednou jsme měli poradu s našimi rumunskými zaměstnanci a oni se ve dvanáct sebrali a šli na oběd. Mezitím uplynula, hodina, dvě hodiny... Za dvě a půl hodiny jsem jim volal: "Kde jste?" "No na obědě," odvětili mně, jako by se nic nedělo a pak byli ještě naštvaní, že jsem je nahnal zpátky do kanceláře.
Pavel Prchal
