Proč Budapešť? Protože je nádherná. Je plná kaváren, ve kterých si vybíráte, z jakého druhu zrnek chcete svoje kafe připravit. Když vás po práci bolí záda, stačí si vybrat, do kterých termálních lázní zajdete tentokrát. A hlavně – je levná! Respektive, ceny tu jsou stejné jako v Praze. Chvilku mi sice trvalo, než jsem si zvykla na kurz, který se pohybuje okolo 100 HUF za 10 Kč (a zvlášť potom na dávání dýšek, protože místo například 30 korun jste chudší o 300 forintů, což je fakt šílený pocit). Za pár dnů už jsem ale z peněženky vytahovala tisícovky a ani mi to nepřipadalo divné.
„Domov je tam, kde se wi-fi připojuje automaticky“
Tuhle hlášku jsem opravdu docenila až tady. Začíná to tak, že vás přestanou oslovovat nabízeči okružních jízd pro turisty. Potom zjistíte, že kamkoli vkročíte, už vám nabíhá wi-fi. Vrchol freelancersko-cestovatelské magie je, když se na vás obsluha v kavárnách začne významně koukat s výrazem „Vy jste zase tady. To je báječné.“ Tenhle pocit zdomácnění překoná už jen jedna věc, a to že vám začnou rovnou nosit na stůl. Když jsem někdy v průběhu třetího týdne přišla do svého oblíbeného podniku, číšník už mi s úsměvem nesl víno. A dokonce hned dvě sklenice. Ta druhá byla ochutnávka toho nejlepšího, co mají (jasně že na účet podniku). Po mých námitkách, že vypadám jako alkoholik, jsem byla vyvedena z omylu – prý jsem gurmán a to se cení.
Korunka ke korunce…
I když můj pokoj vypadal spíš jako lodní kajuta nebo přístěnek Harryho Pottera, byla jsem spokojená. Byl totiž v centru. Všude jsem to měla tak blízko, že jsem „hromadkou“ jela všeho všudy třikrát. A to jen pro zábavu, protože ve městě mají jednu trasu opravdu stařičkého metra, které jsem prostě musela vyzkoušet.
Budapešť je celkově plná kontrastů. Buď jedete ultramoderní tramvají, nebo takovou, která podle mě patří do muzea. Na metro čekáte někdy v naprosto luxusní nablýskané stanici, a někdy si nejste jistí, zda jste zrovna nezabloudili do obýváku bezdomovců, kteří mají všude rozprostřené matrace.
Abych si ušetřila zklamání i peněženku, našla jsem webovky o Budapešti, na kterých najdete tipy, kam zajít, když nechcete být za turistu. Celkově jsem se snažila zbytečně neutrácet, ale povalování v termálech stálo v těch nejlevnějších lázních jen něco pod 2 stovky na celý den… A když to doma nemáme, řekla jsem si, budu chodit pravidelně. Po několika návštěvách jsem samozřejmě zatoužila po změně.
Za jeden vstup do lázní Gellert jsem zaplatila tolik, jako bych celý měsíc chodila do lacinějších Királů. Tak jsem se aspoň rozhodla, že tam vydržím hodně dlouho. Válením ve venkovním bazénu na střeše lázní na střídačku se saunováním jsem nakonec strávila přibližně šest hodin. V přepočtu na hodinu se to tak rázem vyplatilo.
Večer v troskách
Jestli je něco typického pro Budapešť, pak to jsou kromě guláše také tzv. ruin bary. Ty vznikly před více než dekádou s úpadkem jedné městské čtvrti. Z opuštěných skladů, prázdných parkovišť a historických domů se stala ta nejvíc cool místa ve městě. Rozlehlé prostory připomínající ruiny jsou ověšené barevnými kýči, osvícené světýlky a plné různorodého nábytku. Nejznámější ruin bar se jmenuje Szimpla Kert, ale o mainstream se rozhodně nejedná.
Budapešť obecně je známá bujarým nočním životem v jakémkoli dnu v týdnu. Jinak hlavní město Maďarska hodně připomíná Prahu, a to nejen od pohledu, ale i atmosférou. Když se procházíte v okolí jejich Hradu, za chvilku zapomenete, že nejste doma. Na rozdíl od Prahy je tady ale židovská čtvrť tou nejživější částí města, a to nemyslím pro japonské turisty s foťáky, ale právě pro mladé lidi, kteří chtějí zažít Budapešť. Tedy spíš Pešť. Město je totiž rozdělené řekou na dvě části, mezi kterými panuje zdravá rivalita. Bydlet se určitě vyplatí v Pešti, do Budy si zajeďte jen do termálů a podívat se na město z výšky z pevnosti Citadella. Až se budete večer vracet, zpět na „správnou“ stranu řeky, jděte pěšky, protože noční procházka po jednom z místních mostů je to nejkouzelnější, co uvidíte.
Angličtina v ceně zájezdu
Dobrá zpráva je, že i když jste v angličtině tak špatní jako já, trvá to jen pár dnů a mluvíte jakoby nic. Poslední týden už jsem anglicky i přemýšlela. Zkrátka když musíš, tak musíš. Kdybych navíc cestovala s partou kamarádů, nikdy bych nepoznala tolik zajímavých lidí. Stačilo třeba párkrát zajít do stejného podniku a za chvilku už se mnou u stolu seděl jeho majitel a dával mi recept na nejlepší polévku, jakou jsem kdy jedla. Jindy jsem zase neměla hotovost na zaplacení a karty samozřejmě nebrali. Když jsem se s penězi z bankomatu poctivě vrátila a srovnala dluhy, zasloužila jsem si pití zdarma a mnoho úsměvů. Takhle jsem se během jednoho měsíce seznámila jak s místními, tak třeba s klukem z Kalifornie, který byl v Budapešti na Erasmu.
Co mi měsíc v Budapešti dal a co vzal?
Zjistila jsem, že člověk nemusí být extra bohatý, ani odvážný, aby využil příležitosti a vyjel za hranice. Měsíc je doba, za kterou vám doma nic neuteče, a zároveň stihnete poznat nové město se vším všudy. Nedokázala jsem si představit, že strávím tolik dnů bez přátel a vůbec kohokoli známého. Když jste ale sami pryč, čas plyne úplně jiným tempem. Nikam nespěcháte, nepřemýšlíte, jestli někoho vytáhnout ven, nebo jestli místo poflakování třeba neuklidit doma. Prostě jen jste a to je pocit k nezaplacení. A jaký byl návrat do reality? Když jsem si v Praze šla vyměnit zbytek maďarských peněz zpět na české, těsně před směnárnou jsem si to rozmyslela. Co kdyby…
Text: Markéta Henzlová
