Jak se jedna z nejlepších českých plavkyň současnosti naučila plavat?
Řekla bych, že u nás v chomutovském bazéně. Táta tam trénoval, takže to muselo být tam. I když teď si vzpomínám, že mám i nějaké zážitky ve vaně. Už tam jsem musela ukázat, že dokážu plavat.
Tvůj táta byl rovněž skvělý plavec, takže asi očekával, že půjdeš v jeho šlépějích.
Teď je za to rád, ale když jsem byla malá, tak mě do ničeho netlačil. Je ale pravda, že první zkušenosti s vodou jsou takové, že mě do ní hodil a řekl: Plav a ukaž, jestli jsi po tátovi. To samozřejmě přeháním, ale ono to člověka skutečně asi nejlépe naučí, když je hozen do vody a musí si poradit.
Vypráví ti táta často o své plavecké kariéře? Motivuje tě nějak?
Občas si o tom povídáme. On měl tehdy šílené podmínky, alespoň s přihlédnutím k dnešní době. V Chomutově za jeho mladých let byl pouze školní dvanáct a půl metru dlouhý bazén.
To při jeho postavě nemohl udělat ani tři hmaty, ne?
Je pravda, že jak je dlouhý, tak se jen odrazil a musel se otáčet. I proto využíval s ostatními místní Kamencové jezero. Bohužel pro něj se v něm dalo trénovat jen od května do konce října.
Byl hodně úspěšný ve své plavecké kariéře?
Jako první chomutovský plavec zaplaval stovku kraula pod minutu, takže určitě. Já jsem ale ráda, že můžu plavat v dnešní době a v moderních podmínkách. Ty jeho si představit neumím. Pořádného plaveckého bazénu se dočkal až v roce 1984.
Ty jsi přišla na svět až o mnoho let později a překvapivě jsi nezačala hned s plaváním, ale přednost měl u tebe jiný sport. Jaký a proč?
Byla to moderní gymnastika, která mě jako malou hodně bavila.
Jak ti šla?
Jezdila jsem na republiková mistrovství a sbírala medaile. Měla jsem ale větší ramena a celkově byla mohutnější z plavání, které jsem dělala současně. Byla jsem proto znevýhodněná. Gymnastika je hodně subjektivní sport, porota si vás nejdříve prohlédne a hodně dá na první dojem.
A ten u tebe nebyl dostatečně přitažlivý.
Tak nějak, neměla jsem ty ideální míry, nebyla droboučká, hubeňoučká, jak by si u malé gymnastky představovali.
Jak se sama vůbec stavíš k tomu, že tě plavání odsuzuje k velkým ramenům a svalnatému tělu?
Celý život jsem vedena ke sportu, proto to zvlášť nevnímám. Nikdy jsem netoužila být modelkou a držet si štíhlou postavu.
Nemají z tebe kluci strach kvůli tvým svalům?
Ono to s těmi svaly naštěstí není tak hrozné, protože plavu střední tratě a tam nejsou výhodou, spíše naopak.
No a co ti kluci, umíš si vedle sebe představit nějakého střízlíka?
Já klidně, ale on by se nemusel cítit dobře.
Vraťme se k tomu sportu, v dětství jsi tedy dělala plavání a sportovní gymnastiku. Co ti zabralo více času?
Zpočátku gymnastika, plavání bylo stranou, chodila jsem na něj tak jednou týdně. Spíš ale kvůli tátovi.
Kdy se to změnilo ve prospěch plavání?
Při přechodu ze základní školy na gymnázium. V té době jsem měla velkou krizi, plavání mě vůbec nebavilo. Chodila jsem na něj z donucení. Každý trénink pro mě byl utrpením.
Počkej, já říkal ve prospěch plavání.
No, právě tehdy si mě vzal stranou druhý trenér, tátův kolega, a promluvil mi do duše. Najednou se můj vztah k plavání otočil o 180 stupňů.
Takže ses začala soustřeďovat jen na vodu?
Hrozně mě to začalo bavit. Rázem jsem začala trénovat s úsměvem, naštvanost šla stranou. Stejně jako gymnastika.
Jak se na tvou psychickou krizi tvářil táta?
On se tehdy věnoval víc triatlonu, hodně pracoval. Sice byl hodně pro plavání, ale netlačil mě do toho. Věděl, že se to nějak vyvrbí.
Když jsme u té psychiky, co ty a nervozita?
To je velké téma a bohužel u mě občas až moc. Jsou závody, před kterými jsem opravdu hodně nervózní.
Jde o tu správnou nervozitu, která tě nakopne k velkému výkonu, nebo tě omezuje?
Jak kdy, ale často se to projeví negativně. Když se mi nějaký závod nepovede, občas se tím hrabu další tři měsíce a nejsem schopná se nabudit do dalších závodů.
Pomáhá ti nějaký sportovní psycholog?
Jo, chodím k jednomu. V poslední době častěji než dřív, tak jednou měsíčně.
Je to kvůli blížící se olympiádě?
Pomáhá mi vyrovnat se s tlakem. Připravuje mě na atmosféru, která kolem olympiády bude.
Jak ti nervozita svazuje tělo v bazénu? Je to největší soupeř?
Řeknu to takhle. Často závodím s Ruskami, které jsou sice papírově lepší, ale jsou závody, kdy bych je porazit mohla. Já mám ale blok, jako bych se je bála porazit.
Načala jsi tady velké téma, olympiádu. Vzpomeneš si, co ti problesklo hlavou, když jsi po doplavu viděla svůj kvalifikační čas?
Byla to strašná úleva. Věděla jsem, že teď už se soustředím jen na jedny závody. Strašně starostí rázem opadlo.
Cítila jsi už předem, že by to v tomhle závodě mohlo vyjít?
Vůbec, pro mě to byl šílený den. Nepočítala jsem s tím, což dosvědčuje i to, že jsem byla krátce před tím v posilovně. Necítila jsem se dobře, byla jsem namožená a právě možná to, že bylo všechno proti a člověk na to nebyl připravený, tak to jako naschvál přišlo.
Co na to táta?
Objal mě, užil si se mnou ovace a napsal hned mámě s bráchou esemesku.
Komu si psala o svém úspěchu ty?
První na řadě byla spolužačka ze třídy.
V Londýně je zbrusu nový plavecký stadion, jak se ti zamlouvá?
Je úžasný. Když jsem na něm nedávno poprvé plavala, byla jsem unešená. My znakaři při závodě koukáme na strop a tam je moc krásný. Je ve tvaru vlny, navíc jsou na něm výrazná bílá světla. Pod nimi se mi moc dobře plave.
Tak na co psycholog, vždyť tobě stačí pěkný strop a hned jsi uvolněná.
Kéž by to bylo tak snadné. On mi pomáhá s hodně věcmi. Například s tím, jak nemyslet na bolest zad, která mě často trápí.
I proto ses rozhodla studovat fyzioterapii?
Původně jsem chtěla jít na medicínu, ale táta mi to rozmluvil.
A ty ses nechala?
Měl dobré argumenty. Že bych neměla čas na sport, a už vůbec ne na rodinu.
Volba tak padla na FTVS.
Fyzioterapie je hrozně zajímavá a je fakt, že se díky jejímu studiu učím, jak si se svými bolavými zády ulevit.
Jak se vůbec dá skloubit profesionální sport a studium vysoké školy?
Jde to, ale musí se dělat řada kompromisů. Například kdybych neměla od vedoucí katedry dovolené úlevy s docházkou na povinných předmětech, těžko by se to dalo.
Většinu týdne zůstáváš doma v Chomutově a do Prahy jezdíš, jen když je to ve škole nutné?
Tak nějak, přeci jen doma je doma. Každý plavec vám řekne, že se mu nejlépe trénuje v domácích podmínkách.
Co stěhování do zahraničí, to tě neláká?
Hodně známých šlo do Ameriky, ale u 95 procent z nich se výkonnost ani tam nezlepšila. Nemyslím si, že by to byl dobrý krok.
Ze Spojených států pochází jeden z nejlepších plavců historie Michael Phelps. Ten dokázal z olympiády v Pekingu přivézt osm zlatých medailí, neskutečné. Je to o talentu, nebo o dřině v tréninku?
V takovém případě se musí skloubit všechno, talent, píle, štěstí i dobré zázemí. To má Phelps ve Spojených státech nesrovnatelné s jakoukoliv jinou zemí. Vždyť tam mu testují i plavky a co já vím, co všechno.
Tobě sice plavky netestují, ale zato máš jinou výhodu, denně se ti věnuje v bazénu táta, člověk, který tě zná ze všech nejlíp. Jaké to je?
Pro mě je důležité, že nekřičí, že není ostrý. Často je to on, kdo mě brzdí, abych se nepřetrénovala. Například teď jsem dobrala antibiotika a už plánuju, kdy půjdu plavat. On mě ale zastaví, ať neblázním. Je hodný, ale občas i mě samozřejmě štve.
Máš mladšího bráchu, ten taky plave?
Jo, jo, a taky se o něj stará táta. On má ale přísnější režim. Na něj je táta přísnější.
A co mamka, ta je jediná mimo plavání?
Ta nás drží zkrátka, o plavání toho moc neví, i když se kvůli nám o něj zajímá.
Takže před ní tohle téma není úplně tabu?
Není, ale snažíme se ho doma neřešit. Vše si řekneme na tréninku, pak v autě, ale protože víme, že tomu mamka moc nerozumí, radši volíme jiná témata.
Kdo z rodičů na tebe byl přísnější, co se týče známek ve škole?
Mamka, ta se více stará o tyhle věci. I s úklidem nás pořád nahání. Je to fajn, že je někdo zaměřený jinak než jen na sport. Abych ale tátovi nekřivdila, i u něj je škola na prvním místě.
Je mi jasné, že u tebe to bylo spíš plavání, to se stalo tvou životní cestou. Kdy sis uvědomila, že to tak bude?
Někdy před šesti lety, když jsem začala mít výsledky. Gymnastiku už jsem nedělala a plně se věnovala plavání.
Snila jsi o olympiádě a světových šampionátech?
Určitě, ale tohle všechno bylo tehdy strašně vzdálené. S tátou jsme udělali v roce 2006 sázku, že za postup na mistrovství Evropy udělá dvacet pět tisíc kliků, za světový šampionát padesát tisíc. Byla to legrace, protože se to zdálo tak nemožné.
A teď je to realita, dokonce pojedeš za dva měsíce na olympiádu. Kolik času věnuješ tréninku?
Tak devětkrát týdně jsem v bazénu, třikrát v posilovně.
Kolik toho uplaveš za těch devět tréninků?
Něco kolem padesáti kilometrů. Záleží ale na tréninkovém období, tohle je takové maximum.
V srpnu budeš na olympiádě, nevleze ti do toho nějaká zkouška?
No, snad ne. (smích) Ve škole si domlouvám vše s předstihem. Ještě před olympiádou mě čeká mistrovství Evropy, takže toho bude dost.
A to i pro tátu, to si pořádně zaposiluje.
To teda. (smích) Možná mu něco odpustím.
Hodně zkoušek musíš mít s předstihem a předpokládám nahuštěné do krátkého časového období. Jak se učíš, vše necháváš na poslední chvíli?
Ne, ne, tohle já neumím. Nevydržím se učit celý den, spíš tak hodinku dvě a při tom mám ještě puštěnou televizi.
Ještě mě tak napadá, na co myslíš při závodě? Plaveš si znak, díváš se ke stropu. Co ti běží hlavou?
Když jsme byli teď v březnu na závodě v Londýně, tak se závodilo až po deváté večer. Já měla šílený hlad, a když jsem plavala dvoustovku, tak na obrátce stovky mi začalo kručet v břiše. To jsem myslela na jídlo.
Je to výjimečné, nebo často myšlenkami někam zmizíš?
Není to běžné, tohle bylo hodně netradiční. Normálně není moc prostor myslet na něco jiného než na samotný závod. No a občas si přeju, aby už byl konec. To je celkem často.
Co ostatní plavci, máš nějaké zkušenosti s jejich netypickými myšlenkami během závodu?
Vím, že si někdo počítá záběry, kolik jich za bazén udělá. To ale můj případ není.
Dají se pod vodou sledovat soupeřky?
Při znaku jen na obrátkách periferně, jinak se díváme pořád do stropu. Ale třeba při kraulu soupeřky kolem sebe vidíte.
Během závodu tak netušíš, kolikátá jsi. Stalo se ti někdy, že sis myslela, že jsi první, a byla jsi paradoxně nejhorší?
Já už jsem tak vyplavaná a vyzávoděná, že už poznám, kdy mi to plave a kdy je to špatné. Proto v cíli k žádným překvapením nedochází.
Co ty a voda? Potápíš se ráda v moři, jaký máš vztah k vodě mimo bazén?
K moři jezdím ráda, ale bojím se v něm. Nepotápím se, plavím se jen u břehu.
Čeho se bojíš?
Žraloků, že by mě sežrali.
Je pravda, že ty v bazénu nepotkáš.
No právě, v něm je bezpečno. Vezmi si, že celý život koukáme na dno a vidíme všechno kolem. V moři najednou nemáme svoje plavecké brýle a všude kolem je strašně prostoru. Pořád tam něco plave. Fuj, je to pro mě vážně hodně nepříjemné.
Zkoušela jsi s tím něco dělat?
Když jsem byla malá, tak jsem zkoušela plavit se po moři na lehátku, na něm ale neumím, takže jsem furt padala. A když jsme si jednou usmysleli s bráchou, že poplaveme k bójce, kolem mě byly dvě medúzy a já dostala málem infarkt. Od té doby, když jsem u moře, tak jen na mělčině nebo na pláži.
Jsi studentka druhého ročníku, jaký máš vztah k večírkům? Vyrážíš někdy se spolužáky, nebo je to pro tebe naprosté tabu?
Ve škole moc nejsem a lidi ze třídy tolik neznám, takže moc času v Praze netrávím. Ale s plavci u nás v Chomutově občas někam vyrazíme. Ale nepravidelně, jsme hodně unavení a není to zrovna ideální zábava pro náš životní styl.
Kdo je v tomhle směru pro tebe větší brzda, táta, nebo tvé svědomí?
Asi spíš svědomí. Sport mi bere hodně času. Opít se nám moc nepřidá. Možná nás to uvolní, ale každý týden, to by nebylo úplně správné.
Richard Valoušek
autor je redaktorem MF DNES
foto: Zdeněk Koza
