„Podobnosti mého nového přítele se svým otcem jsem si všimla hned ze začátku. Je trochu pecivál, kouká se každý večer na telku (pokud neděláme jiné dospělácké věci). A paralela jde ještě dál: nesmím mu říkat co má dělat, o nic ho žádat, nesmím s ním řešit, co mi vadí, co nemám ráda, ale hlavně je to hamoun. Normální skrblík!
Když jedeme někam jeho autem, platím za benzín. Ale když jedeme někam mým autem, tak on se ani nezeptá, jestli je mi něco dlužen. Stejně si ale nedovedu představit, že bych si vzala peníze za to, že jsem svýho kluka někam hodila. Na obědy mě nebere. A když, platíme za sebe. Posledně si zapomněl někde peněženku a vytáh z kapsy pár drobných. No pár, chybělo mu asi 20Kč na jeho útratu. Říkám: „Tak to nech bejt. Já to dneska zaplatim.“ To zas ale ne, ty drobáky mi vnutí, abych nahodou nečekala někdy něco podobného naopak. I jít do kina je celkem zážitek. Nejen kulturní, ale i společenský. Tak třeba jsem vlastnila nějaké Flexi Passy, které se dají utrati za lístky. Jasně, že jsem s nima zaplatila za oba. Tak co, ale už jsem nevěděla, jak se mám tvářit na otázku: „Dame si dneska popcorn? Co? Že bysme se na něj složili? Hm?“ No nic, když jsem jednou nadhodila tohle téma, tak začal hrozně složitě vypočítávat všechny náklady (jak jen se podobal mýmu otci), že jsem zase radši rychle změnila téma.“
Přiznám se, že když mi tohle moje kamarádka vyprávěla, byla jsem trochu v šoku – zažívám totiž pravý opak. Můj kluk za mě už od začátku, co spolu chodíme, chce všude platit. Vždycky trvá na tom, že zatáhne kafe, večeři, kino...A to i v dobách, kdy nemá peněz na rozhazování. Musím se mu vyloženě vnutit, že ho pozvu aspoň na zmrzku. Prý je tak vychovaný, doma to mají taky tak. Ale není to vždycky příjemné.
Tak kde je ta hranice – měl by kluk už z principu gentelmanství platit za holku v kině, v restauraci, v kavárně nebo na prvním rande?
První placení leccos napoví
Poslední zmíněná situace patří asi k těm nejožehavějším. Kdo by měl platit útratu za první schůzku? Žádná pravidla daná nejsou, obecně se ale předpokládá, že účet zaplatí on. Z chování obou v oné situaci kdy se servírka zeptá, jestli se bude platit dohromady, nebo každý zvlášť, se dá vyčíst charakter budoucí finanční stránky vztahu. Odpoví on servírce, že budete „platit dohromady“, počká, nebo rovnou řekne, že zvlášť? Naopak – i její chování leccos napoví - vyndá pěněženku aspoň symbolicky z kabelky (i když tuší, že třeba nebude potřeba), nebo dělá jakoby nic?
Každý se určitě už setkal s extrémy typu: „Proč bych jí to platil, já bych za holku neutratil ani korunu!“ z jeho strany a „Nikdy za sebe nenechám kluka platit, připadala bych si, jako by si mě kupoval,“ od ní. To už taky o tom člověku hodně napoví.
Podle mě by platit měl ten, který schůzku inicioval, ten, který toho druhého „uhnal“ nebo prostě jen na kafe/pivo pozval. Jednak to tak chodí i v jiných situacích (hostitel a host, obchodní obědy atd.) a jednak je podle mě placení účtu napůl (a to obzvlášť na návrh kluka) prostě trapas. Když to v inkriminovaném okamžiku navrhne slečna, a chlapec na to přistoupí, proč ne (i já osobně nesnáším, když za mě platí někdo jiný, než přítel). Přeci jen by se ještě nějaké gentlemanské zásady měly dodržovat.
Platíte za přítelkyni v baru, v kavárně celou útratu, nebo to necháváte „napůl“? A slečny, necháváte se rády zvát, nebo trváte na zaplacení své části útraty?
Míša Raková
