Víbůh, kde a kdy se tahle nová pověst česká zrodila. Podívejme se pravdě do očí:
Při zápisu do registru jen vyplníte dotazník a sestra vám z předloktí odebere nepatrné množství krve. Tedy stejně jako když jdete například na sedimentaci, jen té krve se bere méně. Takže vlastně mžik a je to! Laboratorní výsledek na tzv. transplantační znaky je uložen v počítači a teprve ve chvíli, kdy vás bude nějaký pacient potřebovat, dáváte část kostní dřeně, medicínsky lépe řečeno část svých krvetvorných buněk. Může se tak stát, že se nikdy dárcem nestanete, může se stát, že se stanete dárcem třeba až po deseti letech od zápisu do registru.
Představte si nyní situaci, že vás počítač vyhodnotil jako vhodného dárce: Budete pozváni k lékařskému vyšetření do Fakultní nemocnice v Plzni. Po rozhovoru s lékařem, který vám odpoví na všechny vaše otázky, si vyberete způsob darování krvetvorných buněk a prodiskutujete vše, co potřebujete vědět. Způsoby odběru jsou dva. Historicky starší, ale stále ještě užívaný, je odběr z kosti pánevní. I když netrvá dlouho, provádí se v narkóze, takže v průběhu odběru nic necítíte. Až po probuzení vnímáte místo, kde byl vpich proveden.
Novějším způsobem je získání krvetvorných buněk ze žilní krve procesem, kterému se říká separace. Dárce je při něm při vědomí. Jak vypadá „bolest“ dárce při odběru na separátoru, si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Na snímcích je Michal Vrabec, který si nechal napíchnout žílu v tříslech. Aby měl obě ruce volné a díky tomu mohl esemeskovat, na svém notebooku brouzdat po netu, anebo si jen tak pohodlně hovět. Dodnes říká, že hezčí pocit, než zachránit někomu život, nikdy nezažil. Na otázku, jestli ho něco bolelo, odpovídá beze slov jen smíchem…
Vše o tom, jak se dřeň daruje, si můžete přečíst zde.
