Není trochu nezvyklé, že se někdo tak mladý jako vy stane šéfem Činohry Národního divadla?
Zase tak neobvyklé to není. Můj předchůdce Michal Dočekal byl jenom o rok starší než já, když nastoupil. A i řada těch, kteří tu v průběhu minulého století šéfovali, byli v mém věku. Myslím, že takhle velká instituce potřebuje někoho, kdo je v produktivním věku a dokáže boxovat s nástrahami, které se zde objevují.
Jaké jste měl ambice před tím, než jste se stal ředitelem Činohry?
Chci dělat divadlo, které ovlivňuje diváky nebo divadelní společnost. Pro Národní divadlo chci pracovat nejlépe, jak dokážu, zároveň ho chci prokrvovat, reformovat. To je potřeba. Chci, aby to mělo smysl. Nepotřebuji postupovat výš, nejsem funkcionář, funkce mě spíš vyčerpává.
Přišel jste s programem „Nová krev“. Jak jste na něj přišel?
Každý ředitel přichází s nějakou vizí. Já a můj tým jsme chtěli dát najevo, že přichází něco nového, což není sice úplně objevné, ale ta konkrétní metafora se mi moc líbila. Tahle instituce je orgán s žílami a tepnami, které se občas ucpou. A tak je potřeba jí občas dodat novou energii, novou krev. V rámci „Nové krve“ vznikly třeba tři nové inscenace, spíš takové happeningy. Teď máme každý měsíc na Nové scéně kabarety. Nová krev je naše značka, image.
Chcete tedy přitáhnout do divadla mladé lidi?
Chceme se postarat o nové generace diváků. Zároveň se i snažíme omladit myšlení těch starších, konzervativních. Snažíme se ukázat, jak naše generace vnímá divadlo. Přál bych si, aby mladí přišli do Národního. Možná se budou divit, kam jsme se posunuli. Národní divadlo by mělo patřit k naší národní duši. Mělo by dostat šanci od každého.
Jsme na to připravení?
Nechci se nikoho ptát. Mám nějaké zkušenosti, jsem vystudovaný divadelní režisér a dělám to nejlépe tak, jak dovedu. Národní divadlo by mělo ukazovat vždy to nejlepší, mělo by mít společenskou funkci. Zábavní funkci má řada dalších divadel. My máme, myslím, povinnost bojovat za postoje, za společnost. U nás má být to nejkvalitnější. Snažím se pracovat s lidmi, kteří jsou nejlepší. Dle mého nabízíme českému divákovi to nejlepší, co se u nás v divadelním světě děje.
Co si myslíte o současném dění?
Divadlo je dnes na sestupu. V divokých devadesátých letech se znovu prozkoumávalo, herci i diváci si mohli dovolit mnohé. Dnes je divadlo náročná záležitost, zvlášť pro mladou generaci. Mladí se musí obléknout, investovat hodinu a půl svého času, bez zapnutí mobilu. Dostat diváka do divadla je čím dál tím těžší. Snažím se vymýšlet nové strategie, ale nebudu dělat podbízivý obsah. Do jisté míry ale musíme jít trochu vstříc mainstreamu. Je tu tisíc míst. Nemůžeme v historické budově Národního divadla uvádět neznámý titul. Musíme dávat Maryšu, Lucernu, Pýchu a předsudek. Větší experimenty můžeme nasadit třeba ve Stavovském divadle. Na Nové scéně uvádíme to nejprogresivnější, co existuje.
Jak se vám v hlavě urodí nápad?
Jednoduše si něco přečtu a to ve mně zanechá určitý dojem. Pak to různě vymýšlíme, to ale trvá klidně i rok. Nejtěžší je, že se divadelní inscenace plánuje i rok a půl dopředu, ale během jednoho dne se může zhroutit.
Stále režírujete…
Pokud chci ovlivnit obsah, musím se zapojit i do kreativní části. Rád uteču z ředitelny na čtyři hodiny na zkoušku. Moje šéfovské období je na pět let. Po prvním roce mám pocit, že jsem tu deset. Po těch pěti letech to bude padesát. Stereotyp je nepřítel umění. Chci si zachovat duševní hygienu.
Jaké jste měl očekávání při nástupu do funkce?
Člověk, který chce do Národního přijít, nebude nikdy přesně vědět, co ho čeká. Stále se tu učím. Nedá se tu ale pracovat moc dlouho, to jsem si sám slíbil. Všechno zásadní, co jsem chtěl udělat, jsem udělal. Narazil jsem na spoustu odporu, který jsem dokázal překonat. Vím ale, že tu jsou i provozní věci, které překonat nelze. V ND vedle sebe žijí tři soubory. Nemůžu si úplně spontánně dovolit něco udělat, všechno je naplánované na minuty.
Daniel Špinar
Umělecký šéf Činohry Národního divadla
- V roce 2004 absolvoval na DAMU, dále studoval režii činoherního divadla.
- Po absolutoriu v roce 2008 se stal kmenovým režisérem Divadla na Vinohradech, dále spolupracoval s mnoha českými divadly.
- Režíroval hry jako Lakomec, Anna Karenina, Hamlet, Racek nebo Zimní pohádka.
- V Národním divadle režíroval mnoho her, třeba Ze života hmyzu, Manon Lescaut a sezonu 2016/2017 otevřou jeho Tři sestry.
- Do stálého angažmá Národního divadla nastoupil jako kmenový režisér na začátku sezony 2014/2015. V prosinci 2014 byl jmenován uměleckým ředitelem Činohry ND. Do své funkce nastoupil v září 2015.
- Získal mnoho ocenění, včetně Ceny Alfréda Radoka.
Máte zpětnou vazbu na svůj poněkud nekompromisní postup?
Každý, kdo tu chce působit, musí být nekompromisní. Kritika je a bude. Mám na to jednoduchou odpověď – nezajímá mě to. Jsem tu já, nejsou tu oni. Zvlášť Češi mají na všechno spoustu keců, neuvědomují si ale, co všechno člověku svazuje ruce. Mně je jedno, co si kdo o mně myslí. Nikdy nebudu úplně diplomat.
Jaké je vaše oblíbené drama?
Mám spoustu oblíbených her, plním si sny tím, že jsem si oblíbené hry sám udělal. Mám rád Hamleta, nebo Pýchu a předsudek – z toho jsem ale musel drama udělat.
Text: Nela Vejvodová
Foto: Jindra Kodíček
