Proč se Markovi tohle přihodilo? Toť otázka, na kterou bychom nalezli několik odpovědí. Mezi nimi vysoké nároky na sebe sama, nízké sebevědomí, strach z volného času, ve kterém má člověk možnost volby, a tedy i strach ze svobody. Takových lidí, jako je Marek, není v české společnosti bohužel málo. Dle studie dokončené v roce 2015 jednou pražskou psychiatrickou klinikou se až 34 procent lidí cítí být ohroženo syndromem vyhoření.
Být „busy“ je out
Internet je přeplněn odkazy na články o generaci Y (nebo chcete-li mileniálech) ve spojitosti s tím, jak si dokážou užívat volného času, jak si pečlivě vybírají své zaměstnání a kladou důraz na to, aby je především bavilo a mělo pro ně smysl. Spousta článků dokonce poskytuje rady zaměstnavatelům, jak na mileniály, aby je získali do svých týmů, co je nutné jim nabídnout, a co jim určitě nenabízet. Zdá se, že nová generace, která se nyní věkově pohybuje mezi 20. a 30. rokem, přináší úplně nový vítr nejen do pracovního prostředí. Zajímavé jsou hlavně institut volného času a jeho přístup k němu.
Psycholog Dalibor Špok polemizuje: „Domnívám se, že doba největšího 'nestíhání' a 'bytí busy' je za námi. Vyhoření se šíří jako epidemie a je jasné, že je s tímto hektickým životním stylem třeba něco dělat. Velmi brzy bude chlubení zahlceností a nestíháním podobně trapné jako chlubení tím, že kouřím, že dostatečně nespím nebo že jím jenom bůček. Mladá generace není ochotna trávit v práci dvanáct hodin denně jen proto, že za pět let budou mít možnost postupu na místo, kde za větší plat tam budou muset trávit čtrnáct hodin. A to, že to odmítají, je, myslím, dobře.“
Zaklínadlo jménem „work-life balance“
Slovní spojení „work-life balance“ bylo poprvé použito ve Velké Británii koncem sedmdesátých let, do Spojených států amerických pak dorazilo v roce 1986. Tento princip ovšem známe už z poloviny devatenáctého století, kdy americký novinář Paul Krassner vypozoroval, že antropologové definují štěstí jako co nejmenší rozdíl mezi tím, jak pracujeme a jak si hrajeme. Jde tedy o koncept správné prioritizace mezi školou/prací (kariérou, ambicí) a životním stylem (zdravím, potěšením, volným časem, rodinou). Pro mileniály je work-life balance jedním z nejdůležitějších kritérií při výběru zaměstnavatele.
Exkurze do devadesátých let
Mladá generace Y zkrátka už nekývne na všechno jako generace před ní. Byli jsme vychováni volněji, liberálněji. Záplava možností a informací nás neděsí, bereme ji jako přirozenou součást svého života. Zakládání rodin jsme oproti našim rodičům posunuli o nějakých deset let, a tak máme deset let navíc – deset let na sebepoznávání, seberozvoj, na vybírání vhodného partnera, na studium, zkušenosti, cestování. Že jste si to nikdy neuvědomili? Tak si představte, že je vám dvacet, první dítě je na cestě, celkem narychlo je potřeba se sezdat, sehnat bydlení. Máte (relativně) čerstvě po střední škole, hranice republiky jsou konečně otevřené a vy jste chtěli ještě cestovat, ale už vám doma brečí novorozenec. Také jste přemýšleli o vysoké škole. Tu bohužel nezvládnete nebo ji budete studovat po nocích. Jsou devadesátá léta a vy si uvědomujete, že je nejlepší čas na podnikání nebo budování kariéry. Máte o tolik lepší příležitosti než vaši rodiče, kteří seděli často celý život v jednom zaměstnání a chodili ve tři hodiny domů. Škoda toho nevyužít… Jenže kde na to vzít čas? Zkrátka se musí ukrojit čas takzvaně volný – méně zábavy, méně koníčků, méně času pro rodinu.
Ale podívejme se, třicet let poté je situace jiná. Technologie vám usnadňují práci, nemusíte hodiny vyhledávat informace po knihovnách, ale stačí vygooglit tři hesla, a víte všechno. Nemusíte fyzicky sedět v práci, abyste pracovali, díky internetu jste na několika místech zároveň a všechno se urychlilo. Automatické systémy, roboti a digitalizace přinesou v budoucnosti ještě více zjednodušení a kompletně přetvoří způsob našeho fungování. Osmihodinová pracovní doba je už dnes přežitá a do budoucna tomu nebude jinak. Volný čas tak dostává zcela nový rozměr důležitosti, protože nás definuje, zlepšuje naše schopnosti a způsob přemýšlení, pomáhá našemu organismu relaxovat a zároveň dává našemu životu smysl.
Pozitivní dopady koníčků a volného času na lidskou psychiku jsou dokumentovány mnoha studiemi prestižních zahraničních univerzit a věnujeme se jim i v tomto tématu. Jak poptávka po zaplnění volného času roste, pozorujeme ale i ekonomické vztahy mezi těmito veličinami – lidé utrácejí stále více za cestování, nakupování vybavení a materiálů pro koníčky, nebo za zážitky. Některé státy vyloženě žijí z turismu, stále lépe se staráme o parky a rezervace, protože zájem o jejich navštěvování roste, existují nekonečné zástupy obchodů s fan-zbožím, které přispívají do státní pokladny daněmi, a v neposlední řadě fungují tisíce on-line stránek s amatérskými díly všech druhů a typů, které čekají na objevení a globální monetizaci.
Co bude s generací Y za pár let?
Psycholog Dalibor Špok je trochu skeptický: „Nepropadejte iluzi, žijete-li mezi mladými lidmi, že si svůj elán, ochotu neustále experimentovat a měnit se ponesou i do středního věku. Někdy po třicítce se mnoho dřívějších volnomyšlenkářů a experimentátorů svobody stává kopiemi vlastních rodičů a žije poměrně tradičně. Pouze menší část si, myslím, tuto otevřenost nese celým životem.“
A tak vám závěrem, milí čtenáři, přejeme, abyste si svou touhu zkoušet všechno nové, úctu k sobě a svému volnému času a elán udrželi. Takových, jako je Marek, o kterém je úvod článku, je zatím stále hodně. I on si ovšem – byť za pět minut dvanáct – uvědomil, že život je i o něčem jiném než jen o pracovním uznání. Když na to všichni budeme myslet, může to naše generace dotáhnout hodně daleko, ať už se každý z nás vydá kamkoli.
Text: Andrea Pecáková
