Mexiko je výjimečné. Kromě klasických klišé v podobě dovolené na bílém písku, koupání v tyrkysovém moři, divoké fauny a flóry, haciendy, kde všichni Mexičané nosí velké sombrero… překypuje tato zem kulturním dědictvím. Bohatá minulost Mexika na Vás dýchne jak v atriu obrovského koloniálního kláštera, tak ocitnete-li se před monumentální pyramidou z předkolumbovské doby. Kláštery, mnohdy z 16. století, byly svědky masové evangelizace indiánského obyvatelstva, tiché a tmavé chodby evokují přítomnost řádových bratrů a sester ještě dnes. Možná, že někteří se rozhodnou zasvětit svůj život Bohu – kláštěry totiž kontrastují s neustálou řvavou mexických měst a představují tak oázu klidu uprostřed šílenství.
Stejně tak zapomenete na chaos a ruch mexických ulic ve chvíli, kdy proniknete do tajů předkolumbovského světa. Snad nejimpozantnějším příkladem z celého Mexika je Teotihuacan, neboli místo, „kde se rodí bohové“. Sami bohové se tady ale údajně obětovali, aby dali vzniknout našemu světu - rozhodli se zemřít rukou boha větru a teprve tehdy, když se zvedl vítrl, se dalo Slunce poprvé do pohybu. Dva tisíce let staré město dnes stále udivuje monumentální pyramidou Slunce, pyramidou Měsíce a chrámem opeřeného hada Quetzalcóatla. Svými rozměry připomíná pyramida Slunce uměle vybudovanou horu, neznámí stavitelé tak snad chtěli vytvořit kopii „posvátné hory“, uvnitř které se podle nativních mýtů nachází pozemský ráj boha deště Tlaloca, místo věčné svěžesti a zásobárna všech potravin a věcí na světě, ale zároveň i říše mrtvých. Právě pod pyramidou Slunce byla objevena jeskyně, fenomén, který je v předkolumbovské mytologii vnímán jako kolébka lidstva, ale také jako vstup do podsvětí. Pyramida Slunce i pyramida Měsíce kopírují svým tvarem obrysy nedalekých hor, mimo to znázorňují dráhu Slunce během dne – stejně jako šikmé stěny pyramidy, tak i Slunce nejdříve stoupá do svého nejvyššího bodu a pak klesá k západu a mizí na noc do podsvětí. „Cesta mrtvých“ představuje hlavní osu města. Je ovšem třeba mít na paměti, že vše, co dnes v Teotihuacanu známe pod atraktivními jmény, se kdysi pravděpodobně jmenovalo úplně jinak. Nespokojíme-li se s tvrzením, že Teotihuacan stvořili bohové, zůstává záhadou, kdo byli jeho skuteční stavitelé a obyvatelé.
Co bylo na počátku? Před tím, než poprvé vyšlo Slunce, hory pochodovaly… Pak ale mayský bůh Itzamnaaj tancem stvořil kosmos. Lidé dnes tancují, zpívají, milují se a opijejí a tím otevírají brány posvátným silám, které mohou být nebezpečné… Předkolumbovský svět mýtů ožívá dnes i na půdě Mexické národní autonomní univerzity, největší univerzity v Mexiku. Během mého semestrálního pobytu na zmíněné univerzitě jsem měla příležitost věnovat se právě předkolumbovské minulosti pod vedením významných specialistů. Uvítala jsem jejich netradiční a otevřený přístup – během přednášek mnohdy vymizelo dělítko mezi mýtem a historií, a svět tak dostal transcendentální rozměr.
Jindy jsem si ale na univerzitě připadala jako Alenka v říši divů, především šlo-li o byrokracii. V určitých ohledech je univerzita ke studentovi velmi vstřícná – konkrétně tím myslím dobře fungující kopírovací službu v knihovnách, kde vám bez menších problémů okopírují celou knihu, jednu, dvě a klidně i pět, když budete ochotní počkat. Jindy ale narazíte na neschopnost administrativních pracovníků. Takže zatímco jsem si skoro celý semestr kopírovala jednu knihu za druhou, cítila jsem se naprosto bezmocná ve své snaze získat přístup do univerzitního bazénu. Šlo totiž o to, že nemám mexické rodné číslo, které potřebuji, abych si mohla na internetu sjednat schůzku v kanceláři, kde mi kartičku do bazénu vystaví. Nechtěla jsem se vzdát, a tak si mě přehazovali mezi různými administrativními budovami jako horký brambor a jeden z univerzitních zaměstnanců mě dokonce nedopatřením poslal do skladu s potravinami. Možná jsem se tomu měla zasmát, ale v tu chvíli jsem se cítila naprosto zoufalá a měla jsem chuť jít omlátit tomu úředníkovi mojí nově okopírovanou knihu o hlavu. Dobře to dopadlo, přístup do bazénu jsem po třech měsících získala a tak jsem objevila další útočiště před ruchem města.
Mexiko City jsem zpočátku vnímala jako místo plné nástrah. Ven jsem vycházela vždy dobře připravená – v peněžence tak akorát peněz, abych měla případným zlodějům co dát, ale aby mě ani o moc neokradli. V boční kapse tašky jsem vždy nosila kopii pasu a pojištění. Výběr peněz z bankomatu na měsíc dopředu byl pro mě nejdřív velký adrenalin. Nenápadně oblečená jsem vyrazila na nákup, který mi sloužil jako zástěrka, s kreditní kartou v tělové ledvince. Peníze jsem si vybrala z bankomatu v supermarketu a rychle jsem se ztratila mezi regály v obchodě, abych tam setřásla všechny potenciální zloděje.
I vaření pro mě bylo zpočátku podobně komplikované – nejdříve jsem si vydezinfikovala ruce, pak jsem vydezinfikovala vodu, ve které jsem vařila vydezinfikované brambory a zeleninu, vznikl tak jednoduchý antibakteriální oběd! Svoje výstřední chování považuji za docela normální vzhledem k tomu, že jsem jako Středoevropanka nevěděla co čekat od nového exotického prostředí. Od té doby jsem udělala určité pokroky – dezinfekci skoro nepoužívám a peníze si vybírám po menších částkách v bankomatu na ulici. Stále se ale občas ocitnu v situaci, kdy se necítím nejbezpečněji – třeba když jedu sama večer v poloprázdném mikrobusu, který řídí kriminálně vypadající řidič a jízdné vybírá jeho kumpán.
Nakupování v Mexiku je kapitola sama pro sebe, zdá se totiž, že nakoupíte všechno a všude. Brzy si budete prozpěvovat melodické říkanky pouličních prodavačů – „Diez pesos te cuesta, diez pesos te vale“. Něco jako – „Stojí tě to deset pesos, deset pesos tě to stojí“. Na stanicích metra vystupuje a přistupuje jiný prodavač, tentokrát nabízí vařečky, vystupuje… a nastupuje muž s reproduktory v baťohu a vagónem vyhrává salsa, rock, pop a mně je do tance. Ve dveřích se střídá s jiným, který „přichází s výhodnou nabídkou“ a prodává mexickou ústavu. A tak dále a tak dále, dokud nevystoupíte a nepohltí vás dav na stanici a provoz na ulicích. Někdy si říkám, že špatně slyším a špatně vidím, pak mi ale dojde, že je to asi jen přirozená reakce mého těla a že se mi asi v Mexiku trochu otupily smysly. Na druhou stranu si nemůžu stěžovat – na každém rohu máte příležitost koupit si něco dobrého k jídlu (varování Mexičanů ohledně hygieny se týká hlavně stánků u stanic metra) – v blízkosti univerzity jsem dokonce viděla prodávat občerstvení z kufru auta!
Mexický ráj je dnes tam, kde se vás u oběda zeptají, jaké barvy si přejete vaši tortillu. Kromě klasické žluté najdete totiž na stole i tortillu modrou. Mexická kuchyně je plná překvapení, Mexičané vás budou povzbuzovat, když se budete odhodlávat sníst pečenou kobylku. Jindy dostanete ke kuřecímu řízku jako přílohu kaktus. Českou kuchyni pak velmi vzdáleně připomínají plněné papriky na sladko – kromě masa jsou totiž dalšími ingrediencemi rozinky, ananas a granátové jablko, vše zalito sladkou smetanovou omáčkou. Čokoládová omáčka mole s kuřecím masem, kukuřičnými tortillami a avokádem představují dokonalý ohňostroj chutí – při každém soustu budete děkovat za to, že jste právě v Mexiku. Jestli láska opravdu prochází žaludkem, tak Mexiko miluji.
Kombinace chutí je pro Mexiko stejně příznačná jako kombinace barev. Všude, kam se podíváte, to hraje barvami. Fasády domů jsou málokdy bíle, květiny v parcích jsou exotické a pestrobarevné a opravdovým lákadlem se stanou vyšívané látky, tašky a blůzy. Vyšívání a tkaní bylo jednou z hlavních náplní všech indiánských žen, výšivky mají údajně skrytý význam - vyšíváním prý ženy zaznamenávají nevyslovitelné.
Nicméně já mám se svoji obohacenou španělskou slovní zásobou po několika měsících v Mexiku pocit, že slovy vyjádřím všechno. Jako studovaná Hispanistka jsem se od prvního dne bez problému domluvila, ale některé výrazy se na pražskou akademickou půdu zřejmě nedostaly. Jedním z nejpoužívanějších slovíček je určitě „padre“ – otec – a velmi klasickou frází, kterou uslyšíte několikrát za den je „está padre“ – je otec. Když ale o něčem řeknete, že je otec, tak to vlastně znamená, že je to skvělý. Později jsem zjistila, že významovým ekvivalentem k „je to super“, tedy „je to otec“, je: „está de poca madre“ - je to málo matka. Ať vás Mexičané pouští sednout, otevírají vám dveře, vypadají, že by vám snesli modré z nebe, určitý machismus má v Mexiku asi hluboké kořeny.
Latinskoamerické rytmy, především salsa a kumbie jsou v Mexiku všudypřítomné a nakažlivé. Nejeden sobotní večer jsem protancovala v jednom z mnoha salsa barů, které se během noci naplní k prasknutí. Každý tancuje, někdo na parketu, jiný u stolu, sám nebo s partnerem. Salsa má kouzlo, které vás přivede k šílenství - ztrácíte totiž soudnost a zůstáváte dlouho do noci, v rytmu salsy jako kdyby pulzoval život někde na karibském pobřeží a charizmatický zpěvák na jevišti byl Bůh! Druhý den ráno si pustím salsu alespoň do sluchátek – moje diplomová práce se začne ztrácet v její melodii a španělská kniha z 16. století mi najednou přijde docela fajn. Při čtení ale přeskočím jistě nejeden řádek.
Bohužel to není jen hudba, tanec a veselí, které vás všude po Mexiku provází. Dalším rysem Mexika je všudypřítomná chudoba - kráčí vám v patách neustále jako nějaký tmavý stín, který zatemní i ten nejhezčí den. Přináší s sebou nepříjemný pocit viny – třeba když si kupujete zmrzlinu a vedle vás žebrá dítě nebo si fotíte ulice a místa, které jsou domovem chudých. V některých domech se odehrává boj o holé přežití, v jiných domácnostech se bojuje o splnění „American dream“, v kterém si konečně můžete koupit všechno, co nepotřebujete, trávit dlouhé hodiny u velké plazmové televize a řídit velké auto. Dáváte si drahou kávu ve Starbucksu a nakupujete ve Walmartu – obchodním řetězci ze Spojených států – který jako skladiště všeho představuje moderní pozemský ráj. Na druhou stranu ale Mexičané k severu vzhlížejí mnohdy s odporem a stěžují si: „tak daleko od Boha a tak blízko Spojeným státům“. Fyzická hranice mezi těmito dvěma diametrálně odlišnými zeměmi je ale tak tenká, že i samotní Mexičané někdy mohou ztrácet přehled o tom, co je součástí jejich kultury a co jim bylo od „velkého bratra“ importováno.
Mexiko je také známé jako země, kde je násilí na denním pořádku. Bohužel současné dění to potvrzuje. Letos v září bylo v mexickém státu Guerrero zabito šest studentů a dalších 43 uneseno. Mezi Mexičany se zvedla vlna odporu proti iracionálnímu a absurdnímu násilí (údajně už se našla mrtvá těla studentů) a mnoho z nich vyšlo do ulic. I hlavní město, a především univerzita, se stala dějištěm protestů, pochodů, shromáždění a zbytečně vyhrocených akcí studentů-anarchistů, při kterých nějaká skupinka maskovaných, mimo jiné, podpálila autobusovou zastávku a autobus, kterým jezdím denně domů. Jindy zase někdo na univerzitě střílel a postřelil jednoho studenta. Pak jsou tu stále ti pohřešovaní studenti, které někdo unesl… Mexiko se zdá být ovládané narkomafií, zkorumpovanou státní moci a anarchistickými studenty, kteří jsou nekontrolovatelní, ale zároveň je možná někdo až moc dobře kontroluje a ovládá. Otázka, kdo z nich je skutečný viník násilných událostí z posledních dnů, zůstává nezodpovězená.
Mexičané žádají spravedlnost, někteří na protest zapalují svíčky v ulicích, které ovšem zhasnou, jakmile kolem projede několik aut. Doufejme, že jejich naděje odolají velkému „kamiónu“ mexických vládních i nevládních mocenských sil a splní se jejich sen o bezpečnějším a lepším Mexiku. Jistě by si to zasloužili.
Text a foto: Helena Trčková
