Někdy se mi zdá, že Ciudad de México je opravdu živoucí tvor. I po čtyřech měsících života v tomto městě mě neustále udivuje to samé. Ulice jsou skoro pořád plné lidí v pohybu – někdo se vrací z práce domů, nebo třeba na ulici něco prodává, jiný přebíhá silnici a riskantně kličkuje mezi auty. Auta troubí a policisté pískají na píšťalky. Mně se zdá, že do toho občas i někdo střílí! Když se to ale všechno sejde v jeden moment na jednom místě, připadáte si jako uprostřed apokalypsy. Po úzkém chodníku si probíjíte cestu mezi auty a chodci, abyste se dostali k zastávce a pokusili se vtěsnat mezi masu lidí v jednom z přecpaných autobusů. Provoz na silnici může být opravdu velmi hustý, ale řidič-závodník si s ním většinou hravě poradí, pak vás čeká nezapomenutelný zážitek. Řidič stoupne na plyn, prastarý autobus vydá zvuk jako závoďák a velmi agresivní jízdou tak překonáváte dopravní zácpu. Dveře jsou většinou dokořán otevřené, takže cítíte, jak vítr pěkně sviští… můžete křičet, smát se, naříkat, ale pravděpodobně se budete modlit. I ten nejrychlejší řidič nakonec stoupne prudce na brzdu, protože na křižovatce dojde k totálnímu dopravnímu kolapsu – auta se snaží jet všemi směry a přitom se nedá jet vůbec nikam. Všichni jen zoufale troubí a z autorádia v autobuse vyhrává moje oblíbená salsa. Takhle nějak si asi představuji konec světa!
Jednou jsem zažila, jak se dvě ženy na zastávce autobusu začaly prát. Jedna asi chtěla vystoupit a ta druhá nastoupit a vzhledem k tomu, že městská doprava je jiný svět, kde stále ještě platí zákon silnějšího, ani jedna z žen nechtěla ustoupit. Nicméně to byl ojedinělý incident. Já se jim nedivím, sama mám někdy problémy chovat se slušně a musím říct, že nakonec Mexičany obdivuji, s jakou trpělivostí většinou zvládají ten neustálý těsný kontakt mezi sebou a do toho se na sebe ještě usmívají. Nic jiného jim vlastně nezbývá – město je přelidněné a jeho obyvatelé se museli naučit spolu sdílet kousek místa. Ne nadarmo bylo jedno z prvních španělských slovíček, kterým jsem se v Mexiku přiučila „la muchedumbre“ – dav, houf, zástup. Dav na trhu, zástup na autobusové zastávce, houf na chodníku…
Nejdelší frontu (asi dvoukilometrovou) jsem zažila na univerzitě při příležitosti oslav dne mrtvých, tedy našich dušiček. Jedná se totiž opravdu o unikátní podívanou. Už několik týdnů před svátkem vás z regálů v obchodech straší cukrové a čokoládové lebky. Jak se blíží den oslav, objevujete snad na všech místech (doma, ve škole, na poště, v nemocnici…) výstavní oltáře s dalšími barevnými lebkami a kostrami. Na některých z nich najdete oblíbené jídlo a pití zemřelé osoby, které je oltář zasvěcen. Potom se nevyplatí nic z oltáře konzumovat, mrtví si na dobrotách totiž nenápadně pochutnávají a jídlo, i když nezmizí, zůstává bez chuti... Po prohlídce impozantního a lehce morbidního hlavního oltáře na univerzitě, jsme se nakonec i my pustily do porcování tradičního „chleba mrtvých“. Zjistila jsem, že smrt v mexickém podání číhá s úsměvem a v pestrobarevném oblečení na každém rohu... A v hlavě mi utkvěla jedna myšlenka, která možná tak trochu vysvětluje oslavu kultu smrti, totiž: „si hay muerte, también hay vida“ – „pokud existuje smrt, existuje také život“.
V Mexiko City jsem se postupně začínala cítit jako doma. Ráda jsem chodila do kavárny a na trh v centru své čtvrti, často jsem obědvala v restauraci nedaleko od svého domu nebo jsme si večer vyrazili s kamarády na pivo do jednoho z přilehlých barů. Nicméně při výpravách do jiných částí města, jsem nepřestávala být obezřetná. Uvědomila jsem si paradox celé situace – chvílemi jsem se cítila, že žiji na maloměstě, ve skutečnosti jsem ale byla v jedné z největších metropolí na světě. Možná existují i tací, pro které jejich svět končí hranicemi města… Ciudad de México tvoří opravdu určitý mikrokosmos – luxusní moderní třídy, koloniální pestrobarevné čtvrti a upravené lesoparky s tropickou flórou kontrastují s obyčejnými přelidněnými ulicemi se stánky všech vůní a smradů. Někdy může být opravdu těžké uvěřit, že tento podivuhodný svět-město někde opravdu končí…
Pro svůj dlouho plánovaný únik z Mexico City jsem zvolila raději letadlo. Společně s mojí mamkou a kamarádkou Terezkou, které za mnou přijely na dovolenou, jsme tak přelétly všechny ucpané ulice, demonstrace, zavřené mýtné brány a jiné nástrahy, které by nám v našem plánu opustit město mohly zabránit. Brzy jsme přistály v jiném světě ale ve stejné zemi – v Karibiku na Yucatánu. Čtyři dny na karibském pobřeží mi připadaly jako sen – hotel v zátoce, kterou jsme po většinu dne měly jen pro sebe, tyrkysové moře (tam, kde byl na dně bílý karibský písek), tmavě modré moře (tam, kde byly na dně korálové útesy), pláže, palmy, mayské pyramidy uprostřed zeleně… Unesení studenti v mexickém státě Guerrero a nedávné střílení na univerzitě mi najednou přišly velmi vzdálené. Došlo mi, že Mexiko může být jak peklo, tak ráj.
Kromě jednoho zmiňovaného přeletu jsme cestovaly autobusy, jen výjimečně taxíky. To byl konkrétně případ výletu do Ek Balam. Stačila půl hodina jízdy taxíkem z města Valladolid a octly jsme se mezi kamennými stavbami mayského města bez houfů a davů, kteří v zástupech proudí do známějšího Chichén Itzá (bez slovíčka „muchedumbre“ se v Mexiku neobejdete). S trochou nadsázky zde můžu uvést, že město Ek Balam postupně pohlcuje džungle, alespoň z mého pohledu – všude okolo byla spousta stromů a z ptačí perspektivy jistě není mayské město v džungli k rozeznání. Nejimpozantnější byla ale sochařská práce, která zdobila jednu část pyramidy. Jednalo se v podstatě o vstup do místnosti, který byl orámován tesáky a připomínal tak otevřenou tlamu nějakého zvířete… Vzpomněla jsem si na svoji přednášku o mayském náboženství a představovala jsem si, jak budoucí šaman během iniciačního procesu vchází do takové místnosti a tím rituálně umírá – vstupuje totiž do chřtánu dravého zvířete. Uvnitř zůstává několik dalších dní, než dojde k jeho znovuzrození, až tehdy se z něj stává opravdový šaman se schopností komunikovat s posvátnými silami.
Autobusem jsme se přesunuly na pobřeží Mexického zálivu, do města Campeche, a tím jsme přeskočily o několik století dopředu, z předkolumbovských časů do španělských koloniálních dob. V ulicích města, které tvoří barevné domky s velkými okny a chladivými patii jsem propadla romantickému snění o svých minulých životech. Jistě jsem někdy žila v koloniálním paláci jako žena bohatého Španěla a každé ráno jsem otvírala obrovská okenice a sledovala čilý ruch na ulici. Z městského opevnění jsem tehdy s jistým strachem ale i vzrušením hleděla k moři a vyhlížela pirátské lodě, které pro Campeche představovaly dlouho dobu jistou hrozbu… Studené pivo mě uvrhlo zpět do reality a bylo načase opět nasednout na autobus a vydat se na dlouhou cestu do deštného pralesa, který uchovává další mayskou minulost.
Ještě před tím se nám ale stala drobná příhoda, která velmi dobře ilustruje určitou mexickou realitu, možná by se lépe hodilo říct – magický realismus. Udělaly jsme tu osudovou chybu, že jsme chtěly jízdenky na autobus zaplatit kartou, koupit si rovnou tři a zároveň si koupit jízdenky dopředu na další přejezd. U přepážky jsme nadiktovaly všechny časy a místa a chtěly jsme zaplatit… Platba kartou ovšem selhala (to nám alespoň sdělila paní za okýnkem, žádná stvrzenka o zamítnuté platbě nevyjela) a pravděpodobně se zhroutil celý systém (paní si zavolala na pomoc pána a na počítač se spolu dlouho dívali), relativně dlouho se nic nedělo… takže platba kartou nebude. Budou jízdenky? Ujmul se nás pán (paní nad počítačem vzdychala) a my mu opět vysvětlujeme náš komplikovaný požadavek (chceme si koupit jízdenky na autobus), ještě jednou zkoušíme platit kartou (na jiném terminálu), platba opět selhala, všechno ještě jednou (datum odjezdu, čas, naše jména, sedadla. A ze San Cristóbalu do Huatulca, datum odjezdu, čas, naše jména, sedadla… a všechno třikrát prosím). Všem nám teče pot po čele, nakonec platíme hotově a zhruba po půl hodině od okýnka odcházíme. Detaily si možná trochu domýšlím, každopádně si dobře pamatuji, že se mi beznadějí chtělo brečet nebo se hystericky smát. Nemělo cenu se pracovníky za přepážkou snažit popohánět nebo jim nadávat. V Mexiku totiž panuje trochu jiná realita a i čas jinak ubíhá… Jak poznamenala moje kolegyně z univerzity Katka - Mexičané žijí v mytickém cyklickém čase. Tady neexistuje žádný progres, postup někam dál, čas se otáčí pořád dokola a všechno se jenom postupně zamotává tak, abychom konec už nikdy nevymotali a řešení nenašli. Děsí mě představa, že u té přepážky stojíme dodnes a ty lístky na autobus si kupujeme po zbytek života… Možná by ale dřív přišla ničivá bouře, která by všechno smetla, tak jako kdysi srovnala se zemí Macondo.
Kde jinde než v Mexiku, nutno dodat s trochou trpělivosti (na přepážkách a během zdlouhavých cest autobusem), uvidíte tolik různorodých míst v tak krátkém čase! Po nezapomenutelném dni v pralese (navštívily jsme už zmíněné mayské ruiny Palenque v srdci džungle a koupaly se ve vodopádech) nás čekala cesta do hor, kde jsme se v domorodé vesnici Chamula v kostele připletly k indiánskému rituálu obětování slepic. Následně jsme vyrazily opět k moři, tentokrát na Pacifické pobřeží, abychom oslavily Štědrý den. Čekalo tam na nás dusné vedro, tropická vegetace a nafukovací sněhuláci se svítícími rampouchy, kteří se nám dost agresivním způsobem (a vytrvale) snažily vnutit vánoční náladu. Nicméně vůně opalovacího krému a večerní koupání pod tropickou oblohou mě od vánočních myšlenek spíše odváděly. Štědrovečerní večeře byla dietní (zrovna jsme se potýkaly se střevní chřipkou) ale slavnostní. Podávala se kukuřičná polévka a jako druhý chod krevety, při jídle jsme měly nohy zabořené v písku (večeřely jsme na pláži) a na místo koled jsme poslouchaly šumění moře.
Na Štěpána jsme se přemístily o kousek na sever do surfařského ráje Puerto Escondido, kde panuje sympatická uvolněné atmosféra a centrum dění je široká a nekonečná pláž. Když jsme si na druhý den půjčovaly surfařská prkna a domlouvaly se s instruktorem na lekci, bylo definitivě po Vánocích. O chvíli později už jsme seděly na prknech a houpaly se na vlnách daleko od davů na pláži. Jak jsem tak sledovala horizont oceánu a vyhlížela tsunami (pokaždé, když jsem v moři, mám tušení, že nějaká přijde… obzvlášť v Mexiku, kde je možné všechno), na okamžik mě přepadla kacířská myšlenka v Mexiku zůstat.
Cesta do vnitrozemí do hor a do města Oaxaca se zdála být nekonečná. Jen těžce jsem se loučila s mořem a během dvanácti hodin v autobuse jsem se opakovaně ujišťovala, že se jednoho dne do Puerta Escondida vrátím. Zároveň jsem si uvědomovala, že můj pětiměsíční pobyt v Mexiku se blíží ke svému konci. Mexiko se se mnou začínalo loučit svým asi nejpřirozenějším způsobem – na jedné z posledních fotek z Oaxaky jsem zachytila osamocený kaktus v polopoušti ve světle zapadajícího Slunce. Chvíli na to jsme si v rámci exkurze do destilérky daly panáka mexické pálenky mezcal a já jsem měla pocit, že přesně tyto poslední zážitky zapadají do představy, kterou jsem měla o Mexiku před svým odjezdem. Kruh se uzavřel a mexický čas se zase jednou vrátil na svůj začátek…
Text: Helena Trčková
