Teprve pár dní před odjezdem jsem se podívala na webové stránky Ministerstva zahraničních věcí. Po přečtení všech varování ohledně zhoršující se bezpečnostní situace v hlavním městě Mexika, které se mělo stát mým domovem na následující měsíce, jsem se začala cítit jako odvážný dobrodruh. Nastudovala jsem si složitá jména všech nebezpečných čtvrtí a rozhodla se nevycházet po setmění. Třetího srpna jsme tedy statečně nastoupily (společně s kolegyní Katkou z Karlovy univerzity) do letadla směr Ciudad de México, kde nám za dva dny začínal semestr na Národní autonomní mexické univerzitě.
Mexiko – přílet v pět hodin ráno. Vše probíhalo docela hladce – na letišti nás čekala rodina, u které měla Katka domluvené ubytování. Naložili nás do auta a já jsem poprvé spatřila ulice té obrovské metropole. Ještě za tmy jsme projížděli městem, několikaproudová silnice už byla ucpaná a světla aut ozařovala cedule s názvy městských čtvrtí: Iztapalapa, Itztacalco… Všechna ta jména se mi zdála až příliš povědomá z varovných stránek Ministerstva zahraničí. Z rádia bylo právě slyšet ranní zpravodajství: „Las diez personas siguen desaparecidas“…Deset lidí je nadále pohřešovaných! S Katkou jsme si vyměnily jen rezignované pohledy. Mexico City jsem si teď představovala jako obrovské monstrum ztělesněné v temných uličkách, kde se denně okrádá, unáší a vraždí.
První nepříjemné pocity ale brzy vystřídalo nadšení z poznávání nové země. Hned v prvních dnech jsem také potkala několik opravdu milých a vstřícných Mexičanů a zjistila jsem, že jsou to vlastně stejní lidé jako my – chodí do školy, z práce se vrací pozdě večer, nakupují v supermarketu, mají rodinu, na které jim záleží. Pokud tady zvládají žít oni, zvládnu to já také. Zároveň mě čekal nelehký úkol – najít si bydlení, nejlépe studentský byt nedaleko univerzity.
Prošla jsem bezpočet hezkých i smradlavých ulic, došla jsem až na samotnou hranici bezpečného Mexika a v nejubožejším pokoji k pronájmu jsem viděla tu největší plazmovou televizi! Asi po týdnu hledání jsem se díky kontaktu od kamarádky Pauliny nastěhovala ke dvěma mexickým studentům do velkého a hezkého bytu na hlídaném „sídlišti“ na jihu města. Nutno dodat, že bez pomoci mexických přátel a Katky, bych možná hledala ještě teď. Katka je teď v podstatě moje sousedka a občas se společně zasmějeme tomu, že stejně nakonec bydlíme v Tlalpanu, v jedné z těch čtvrtí ze stránek Ministerstva zahraničních věcí, kterou jsem si ještě před příletem raději škrtla v mapě. Tlalpan je ale obrovský, jsou zde jak bezpečná, tak nebezpečná místa a já jsem se spolehla na doporučení svých mexických přátel, kteří mi moji novou adresu schválili. Brzy jsem zjistila, že Tlalpan má krásné historické centrum vzdálené hlavnímu turistickému ruchu. Do míst, která se nacházejí směrem na západ (a v podstatě přes ulici od centra čtvrti) není údajně radno chodit, a tak pouze z dálky pozoruji kopec plný světýlek a jen si domýšlím.
Konečně jsem měla svůj mexický domov a přestala jsem si připadat jako obyčejný turista. Přibyly mi studijní povinnosti a ze školy jsem se mnohdy vracela za tmy přeplněným autobusem. Mexické tortilly, které jsou úplně všude – od stánků na ulici po luxusní restaurace - mi pomalu začaly lézt i ušima. Záhy po příletu jsem také zjistila, že burrito se tady skoro vůbec nejí a příliš mě nepřekvapilo, že středem gastronomické kultury je čili. Tortilly v čili pálivé omáčce, ovoce s čily, pivo a čili, kuře v čili-čokoládové omáčce… Podobně si stojí v mexickém jídelníčku limetka, kterou si Mexičané dochucují polévku a všechno ostatní. Dnes už jsem si zvykla, po burritu se mi nestýská a i doma si často připravuji tortilly s fazolemi a… s čili.
Jedním z prvních míst, kam se vydá asi každý turista (i já jsem se tam vypravila), je hlavní náměstí Zócalo. Chaoticky se tady mísí tři světy – dnešní Mexiko s tím koloniálním, které je postaveno na ruinách předkolumbovského města. O přízeň turistu tak soupeří velkolepá katedrála s ruinami aztéckého chrámu Templo Mayor. I pod samotnou katedrálou se nacházejí zbytky aztécké metropole Tenochtitlan. Možná proto se dnešní křesťanský svatostánek pomalu propadá - jako kdyby předkolumbovská minulost stále pulsovala někde v podzemí moderního města. Zvuky, které se údajně za nocí linou z aztéckých ruin, jsou přičítány armádě posledního aztéckého panovníka, který dává pozor na mexický lid a v úkrytu čeká na vhodný okamžik svého návratu. Češi májí své Blanické rytíře, Mexičany ochraňuje Montezumova armáda.
Mexiko vnímáte všemi smysly. Tolik pestrých barev na jednom místě! Hospůdky mají barevné ubrusy, domy barevné omítky a stánky jsou přeplněné krásnými vyšívanými látkami. Ciudad de México v sobě skrývá také spoustu zvuků, vůní i smradů. Pouliční prodavači, kteří melodicky vykřikují ceny, jsou přehlušeni troubením aut. Nevyhnete se ani smradlavým zákoutím, kde vás děti a babičky prosí o almužnu… Den zakončíte v přeplněném autobusu bojem o kousek prostoru. V dopravních prostředcích mívají Mexičané ostré lokty a vycházka do města se tak může proměnit ve velmi vyčerpávající podnik. Po podobném dni mě nedávno napadlo: „Neměla jsem jet raději do Kanady?“
Z chvilkové skepse mě ale brzy probraly mírné otřesy země. Stála jsem právě uprostřed velkého sálu v Antropologickém muzeu v centru města a obdivovala pozoruhodné artefakty indiánských kultur. Nikdo z ostatních návštěvníků kolem mě si zřejmě zemětřesení nevšimnul a když jsem to později líčila Katce, řekla mi na to, že jsem pravděpodobně jen propadla cestovatelské hysterii. Ten den v antropologickém muzeu jsem si ale uvědomila, že Mexiko je výjimečné místo, kde dlouho před příchodem Španělů stála monumentální města, jejichž stavitele neznáme, posvátné pyramidy zde kopírují obrysy hor a Slunce na noc mizí do podsvětí. Na většině území dnešního Mexico City se kdysi rozkládalo jezero, velká část města je proto tektonicky nestabilní a drobná i větší zemětřesení jsou docela častá. Já mám po večerech také občas pocit, že se se mnou hýbe postel, ale možná se jen otřásá můj dosavadní život a pobyt v Mexiku se tak pro mě stává i životním zemětřesením. Semestr v Mexiku teď vnímám jako dobrodružství za poznáním jiného a výjimečného konce světa… A Kanada? Tu jsem pustila z hlavy.
Text: Helena Trčková
