Proč ses rozhodl vyrazit na svou první cestu?
Vždycky jsem snil o tom, že po maturitě vyrazím někam, kde budu úplně sám a zažiji velké dobrodružství. Pak jsem se jednou v časopise ONA Dnes (nečtu ho pravidelně, ale teď tam píšu fejetony) dočetl o pouti do Santiago de Compostela. Chodí tam spousta lidí z celého světa, má úžasnou historickou tradici a projít pěšky celé Španělsko zabere spoustu času, během kterého se toho dá spousta zažít. Tak jsem se tehdy rozhodl, že to prostě musím mít. Bylo mi asi 15 let.
Co bylo na tvé první cestě nejtěžší? Jaké překážky jsi musel překonat?
Nejtěžší byl první den. Dvě noci jsem nespal a čekal mě přechod Pyrenejí. Celý den propršel, nepotkal jsem moc lidí a hlavou se mi honila jenom otázka, proč to proboha dělám. Od druhého dne už to ale šlo samo. Dodnes na pouť do Santiaga vzpomínám jako na nejkrásnější okamžiky svého života. Otevřel se mi svět, užíval jsem si nádhernou krajinu, poznal ohromnou spoustu lidí a dokázal si, že zvládnu být sám a postarat se o sebe.
Jaké všechny cesty jsi potom vlastně podnikl?
V roce 2011 jsem šel 900 kilometrů ze Saint Jean Pied de Port do Santiago de Compostela. V roce 2012 jsem po vzoru středověkých poutníků od prahu svého domu vyrazil do Říma. V roce 2013 jsem na kole z Českých Budějovic dojel k Baltskému moři, projel část Německa a vrátil se domů. Na tachometru jsem měl asi 3000 kilometrů. No a vloni jsem prošel Turecko z Edirne do Antalye, pak jsem letadlem přeletěl do Izraele, a tam došel z Nazaretu do Jeruzaléma. To bylo asi 1400 kilometrů a 40 dní cesty.
Mohl bys popsat své nejslabší chvilky, kdy ti bylo vážně "ouzko"?
Takových momentů se samozřejmě najde spousta. Když mám vybrat ty, kdy jsem se fakt bál o život, jsou to následující:
- Poblíž Bologni jsem spal mezi vysokozdvižnými vozíky a paletami u supermarketu, prošel jsem tam otevřenou brankou. V noci jsem se vzbudil a zjistil, že je branka zavřená a objekt hlídá německý ovčák. Naštěstí mě nechal být.
- Před Římem mě srazilo auto, které mi nedalo přednost. Řidič naštěstí nejel moc rychle, takže mě jen nabral na kapotu a nic se mi nestalo.
- První den pouti do Jeruzaléma mě napadla smečka asi 20 psů. Myslel jsem, že to je můj konec, ale nakonec mě ani nepokousali.
- V odlehlém středu Turecka jsme se ocitl v malé vesničce, kde slavili konec ramadánu. Tancoval jsem ve středu kolečka, kde muži stříleli z pistolí, pušek a brokovnic. Odnesl jsem si z toho tinitus (chronické pískání v uchu).
- Na letišti v Tel-Avivu jsem večer před odletem utíkal do krytu, protože na něj teroristi vystřelili dvě rakety. Měli jsme 90 sekund na to dostat se do krytu, Izraelci ale rakety nakonec sestřelili.
I když se to v tomhle výčtu nezdá, poutnictví považuji za bezpečnou zálibu. Do většiny problémů jsem se dostal vlastní hloupostí. V drtivé většině případů jsem si připadal mnohem bezpečněji než doma.
Určitě jsi na své cestě našel jakousi duševní rovnováhu. Které okamžiky pro tebe byly obzvlášť silné?
Je to taková věc, která se od poutníka očekává. Já to ale tak nemám. Rád si ze všeho dělám srandu, jsem sarkastický a snažím se zachovat si nadhled. Na rovnováhu mám dost času a rád si ji užiji v důchodu. Každopádně vrcholem dne pro mě vždycky byla setkání s lidmi. Rozhodně to je lepší než jít pěšky po silnici ve 40° vedru. Vlastně chodím celkem nerad – dělám to jen pro všechno ostatní, co na pouti zažívám.
V jakých situacích a na jakých cestách jsi měl chuť to vzdát a vrátit se domů?
Tyhle myšlenky si člověk musí zakázat. Nemá smysl se jimi zaobírat, protože by se stejně nikdy nevrátil. Naopak jsem ale vždycky byl připravený to zabalit, kdybych si nepřipadal bezpečně nebo měl vážné zdravotní problémy (tím nemyslím puchýře, které mám vždycky). Vloni to vypadalo, že kvůli válce nebude bezpečné podniknout tu část pouti v Izraeli – ale nakonec mi lidé z ambasády potvrdili, že to je v pohodě.
Jak se změnilo tvé myšlení od první cesty do současnosti?
To je celkem těžké soudit, protože na poutě chodím celý svůj dospělý život. Myslím ale, že jsem se naučil hlavně tři věci. První je nedělat si starost z věcí, které nejsou skutečně zásadní. Drobných problémů zažije na pouti člověk tolik, že se je naučí prostě házet za hlavu. A tuhle schopnost si přenese i do běžného života. Druhá věc je, že jsem začal opravdu hodně mít rád lidi. Ve všech zemích jsem se setkal s nesmírně vřelým přivítáním – a vůbec nikdy se nestalo, že bych se někoho musel bát. Úplný extrém to byl u muslimů v Turecku a muslimů a židů v Izraeli. Polovinu nocí jsem strávil v úplně cizích rodinách, celou cestu jsem si prakticky nemusel kupovat jídlo. No a taky jsem zjistil, že být sám je docela fajn. Člověk zjistí, jak je svět kolem něho fascinující a odnaučí se nudit. To ve mně taky zůstává dodnes.
Jaký dopad mělo tvé cestování na tvůj nynější život?
On se člověk zase hodně rychle vrátí do běžných kolejí. Zůstanou mu především krásné vzpomínky a taky takový zvláštní duševní klid. Zároveň jsem hodně rád, že vím, že kdyby se mi přihodilo cokoli zlého, mám kam před problémy prchnout – stačí kamkoli jít. Na pouti toho totiž zažijete a musíte dělat tolik, že na problémy prostě nemáte čas. No a samozřejmě také to, že jsem teď 3 měsíce jezdil po celé republice a seznámil se s úžasnými lidmi. Turné projekcí bude pokračovat na podzim – dokonce i na Slovensku. Na jaře znovu někam půjdu. Mám rozjednaných několik médií, pro která bych z cesty mohl psát články – pro studenta žurnalistiky je to výborná příležitost. A pak znovu objedu všechna místa, kde jsem měl projekce, tentokrát s novými zážitky. Moc se na to všechno těším.
Léto trávíš psaním knihy o pouti do Jeruzaléma. Už máš vydavatele? A jak přesně bude vypadat?
Zcela nepochopitelně se mi vydavatelů ozvalo hned několik. Nakonec vyhrál Albatros, protože to je pro mě srdcovka. Nebýt jejich dobrodružných knížek, nikdy by putovat po světě nebylo mým snem. Teď mám napsanou asi 1/4. Dokopat se v létě k psaní je pořádná fuška. Každopádně to zatím vypadá, že rozvržení bude zhruba následující – 20 % humor, 20 % myšlenky a 60 % zážitky. Chci, aby čtenář pochopil, že na pouť směle může vyrazit i on sám. I proto se zabývám věcmi, o kterých cestovatelé obvykle mlčí – co všechno jsem pokazil, jak jsem chtěl sbalit holku, kam jsem chodil na záchod a čeho jsem se bál. Bez patosu, stručně a s nadhledem. Chci ukázat, že taková pouť je pořádná jízda.
Říkáš, že na jaře vyrážíš znovu. Už víš kam?
Nemám ponětí. Před časem mě napadlo, že by bylo fajn vyjít na jaře zpoza polárního kruhu a jít pořád na jih až na Gibraltar. Podobně jako ptáci, kteří odlétají na zimu do teplých krajin. Taky mě hodně láká Afrika. Podobně jako mě vloni všichni varovali před muslimy, mě teď varují před Afrikou. Rád bych ukázal, že tam žijí lidé, kteří jsou úplně stejní jako my. To je pro mě stejně nakonec nejdůležitější věc na pěším putování – poznat krajinu a lidi takové, jací opravdu jsou. A nově také zprostředkovat to ostatním.
Text: Matěj Kotrba
