Pokud byste hledali v Ústeckém kraji prostor, ve kterém si dáte veganský hot dog, zajdete na nezávislý film a poslechnete si debatu o budoucnosti Ústecka po skončení těžby, Veřejný sál Hraničář je vaše místo. Jde o spolek deseti lidí snažích se vzdělávat a vzbudit veřejnou debatu o budoucnosti i zájem společnosti o přírodu. Jak se šíří osvěta v jednom z nejchudších a těžbou nejpoznamenanějších krajů, nám pověděli kurátorka hraničářské galerie Martina Johnová a jeden ze členů organizačního týmu Lukáš Pokorný.

Martina a Lukáš z centra Hraničář:Pro místní je jednodušší říkat, že je to tu mrtvé

Jak náročné je provozovat kulturní prostor v Ústeckém kraji?

Martina: Mít kulturní prostor v Ústí nad Labem je poměrně jednoduché, protože tu není skoro žádná konkurence. Důležitou roli ale hraje i naše alma mater - Fakulta umění a designu UJEP (FUD). Vychází z ní různí umělci, grafičtí designéři, výtvarníci a další lidé, kteří založili veřejný sál a dál se kolem něj pohybují.

A zůstávají tu pak? Nebo se angažují jen po čas studií?

Lukáš: Je to různé. Lidé z FUD si to tu díky Hraničáři oblíbí a zůstávají, ale ze zkušenosti s jinou fakultou vím, že Ústečtí z ostatních oborů odcházejí. Důvody to má různé. Jedním z nich je i nedostatek kvalifikovaných učitelů v kraji. Problém je v tom, že i kdyby se sem chtěli přestěhovat učitelé z jiného kraje, jejich většinou taky vysokoškolsky vzdělaní partneři tu v jiných oborech nenajdou uplatnění.

Je fakt těžké tady vytvořit aktivní kulturní podhoubí a motivovat místní, aby někam chodili.

Je šance, že se to změní s modernizací energetického průmyslu?

Lukáš: To asi záleží na tom, kam ta proměna povede. Pokud vzniknou jen další pracovní pozice s nízkou přidanou hodnotou, moc se toho nezmění. Ale pokud dá práci lidem, kteří jsou vědomostně a odborností na výši, tak se něco změnit může.

Je reálné, že se to změní díky projektům EU?

Lukáš: Ústečané v to do jisté míry doufají, ale převládá skepse z toho, že křivka úrovně kraje jde dolů a nic moc se nemění. Stačí se podívat na skladbu obyvatel –⁠ máme neustálý přísun sociálně slabších a odliv ambiciózních lidí.

Martina: Jsou tu zároveň ale i odborníci z energetického průmyslu, kteří se v elektrárně potkávají s dalšími třemi tisíci lidmi, kteří tam pracují. A ti tvrdí, že je potřeba se držet jasně daných rozhodnutí, ale zatím žádná taková nepadla. Podle nich by bylo dobré, kdyby například bylo k dispozici kvalitní vzdělání pro elektrikáře, kteří by se jednou v rámci transformace mohli zabývat péčí o solární panely.

Mimo jiné tu pořádáte poměrně dost aktivistických akcí, snažíte se šířit osvětu a přimět mladé lidi k tomu, aby se zajímali o stav kraje. Proč jste se začali věnovat rekultivacím uhelných oblastí?

Martina: Úplně přirozeně – neustále řešíme, co se s Ústeckým krajem stane, až skončí doba uhelná. Cílem bylo otevřít společnou diskuzi a dozvědět se, co pak bude s krajinou. Pro mě je to nejpalčivější téma, přesto se do veřejné diskuze moc nedostává.

My Češi jsme experti na to, nechat věci být a čekat, jak to dopadne.

Potom, co o této problematice víte, jaké by bylo nejlepší řešení situace Ústecka?

Lukáš: Podle mě je důležité sem přitáhnout lidi, kteří mají na trhu práce nějakou hodnotu. Celkově jde ale o takový balíček provázaných věcí, které se špatně rozmotávají… Nejde změnit jednu věc. Je tu velký problém s chudobou ve vyloučených lokalitách, taky se vzděláním, protože je tu málo kvalitních základních i středních škol, je tu téměř nulové kulturní vyžití.

A pokud jde o aktuální problém, tedy o končící doly a jejich rekultivaci, máte pocit, že projekt směřuje do nějakého dobrého konce? Na co by se při plánování nemělo zapomenout?

Lukáš: Je třeba si vytyčit jasné vize. My Češi jsme totiž experti na to, nechat věci být a čekat, jak to dopadne. Nehledal bych jedno plošné řešení pro všechny tři vodní plochy. Líbí se mi třeba plánované řešení situace s jezerem Milada. Má jak ekonomický záměr, v rámci kterého se část vyhradí pro stánky, půjčovny sportovních potřeb a stage na koncerty, tak tu bude část ponechaná jenom přírodě.

Martina: Řešení je právě v kombinaci několika faktorů. Je potřeba se věnovat obnovitelným zdrojům, energetice, zároveň vrátit do krajiny lokální zemědělce a vracet se zpátky k soběstačnosti, třetí díl skládačky je drobný turismus. Neměli bychom zapomínat na to, že přírodu je potřeba chránit.

Je v Česku reálné něco takového prosadit?

Martina: Zásadní rozhodnutí o rekultivacích padla někdy v 70. letech, protože jakmile se někde začne těžit, musí paralelně s tím začít i rekultivace. Stanislav Štýs na to vytvořil metodiku, ze které vycházíme dodnes. Největší problém je v tom, že rozhodovací procesy neřídí stát, ale uhelné společnosti, které do jisté míry spadají do privátního sektoru, takže jsou to právě ony, kdo na začátku těžby rozhodl o podobě rekultivací.

Uvědomují si situaci mladí lidé z kraje?

Martina: Ti mladí, kteří znají reálie a historii vyuhlení, mají ponětí o zničení vesnic a vykořenění vztahů a zároveň mají k tomuto kraji vztah, s těžbou nesouhlasí. Ale upřímně, zase tolik jich není, většině vůbec nedochází komplexnost celého problému. Ztrácejí vztah k přírodě i krajině a jsou apatičtí k tomu, co se kolem nich děje. Ale když si spojí všechny problémy Ústecka dohromady, dá jim smysl, proč je kraj chudý a lidé tu nezůstávají. Jenže ve škole se s tím nesetkají a samotným jim to nedojde.

Lukáš: Další problém je skepse a otrávenost z místního politického života, předávaná z generace na generaci. Jsem členem zastupitelstva a aktivně se snažím s naší situací něco dělat, ale neustále se setkávám se dvěma reakcemi. První je, že jsem tam proto, abych si nahrabal, druhá ta, že mi říkají, ať se ani nesnažím, protože stejně nic nezměním.

Není dobré se vymezovat, protože se pak uzavřete ve skupině lidí, kde se všichni plácáte po zádech, jak to děláte a myslíte dobře, ale reálně se nic nezmění.

A co kulturní akce? Podporují je mladí?

Martina: I když Hraničář funguje jako spolek a všichni to děláme jenom na nějaký zkrácený úvazek, dáváme tomu hrozně moc a snažíme se na sebe nabalovat co nejvíce lidí. Témat a věcí, do kterých se dá pustit, je tu spoustu a taky někdy nepadnou na úrodnou půdu, občas je člověk unavený, frustrovaný a vyhořelý, ale stejně máme chuť dávat lidem z fakulty umění a designu, životního prostředí nebo pedagogiky prostor a volnou ruku. Vždycky se jeden nebo dva zapojí.

Lukáš: Hraničář je zároveň multižánrový a prolínají se tady různé cílovky –⁠ ty hodně aktivistické i ty hodně mainstreamové, zároveň se sem lidé chodí podívat na film. Všechny ty skupiny se navzájem ovlivňují. A to dává smysl. Není dobré se vymezovat, protože se pak uzavřete ve skupině lidí, kde se všichni plácáte po zádech, jak to děláte a myslíte dobře, ale reálně se nic nezmění. Ale když se tu sejdou lidé s jiným pohledem na svět a dokážou se pochopit, pak je možná změna.

Chybí vám tady něco?

Martina: Chybí tu spoustu věcí! Veganské nebo vegetariánské bistro, hudební scéna. Navíc by to pomohlo zaměstnat další lidi a nám by se ulevilo, kdybychom nemuseli pořádat koncerty a další akce, a někdo by si tu tak zároveň mohl splnit svůj sen. Jenomže nikdo po škole tady nemá tak velký kapitál.

Lukáš: Rád bych vyvrátil, že Ústí je mrtvé –⁠ říkají to obzvláště místní, což je nejhorší, protože pak se můžete snažit propagovat všemi možnými kanály, a i tak jsou vám někteří schopní říct: „Já vůbec nevím, co tady mám dělat.“

Přitom tu máme kino, činoherák, přednášky. Nevím, co dřív! Ale místní tak zpohodlněli, že je pro ně jednodušší říkat, že je to tu mrtvé. Je fakt těžké tady vytvořit aktivní kulturní podhoubí a motivovat místní, aby někam chodili.