Jen 11 % studentů, kteří se zúčastnili našeho prázdninového průzkumu (za což jim ještě jednou moc děkujeme!), se nějakým způsobem aktivně účastní veřejného života. Ať už sedí ve volebních komisích, pomáhají s kampaněmi, účastní se jednání zastupitelstev, kde požadují informace, nebo jsou členy politických organizací či stran, rozhodně jim patří náš obdiv. A to zejména dvěma konkrétním respondentům: jednomu odvážlivci, který ve své obci sám založil politickou stranu a jednomu aktivkovi, který záměrně prudí na volebních mítincích kladením zcela konkrétních otázek. „Politiky to rozhodí, přihlížející civilisty pobaví a pánové se třeba nakonec i zamyslí nad reálností svých slibů,“ popisuje student svou motivaci a každý z nás by nakonec měl být vlastně rád, že to dělá. Čas od času je totiž politiky potřeba utvrdit v tom, že celou populaci rohlíkem neopijí.
Přetvářka, nekoncepčnost, rigidita
Když se podíváme na celosvětové statistiky, Česko na tom vlastně není zase tak špatně – na rozdíl od řady jiných států má mládežnické organizace i propracovanou legislativu týkající se mládeže. Přimět ovšem mládež, aby se nějak zásadněji angažovala, je těžší. Podle studie „Mladí lidé a veřejná politika v ČR“ mezinárodní skupiny Youth Policy Labs je velkým problémem nekoncepčnost politických změn. Vlády se střídají jak na běžícím pásu, a co jedna schválí, to druhá zase zamítne, o nějaké kontinuitě zákonů či pozic ve státní správě se nám může leda tak zdát (což samozřejmě neplatí pro všechny, že).
Kromě toho je politika obecně považována za negativní prostředí plné přetvářky a nutnosti hájit názory, s nimiž se jedinec neztotožňuje – mluví o tom třeba diplomová práce Jana Šereka z Masarykovy univerzity z roku 2008. Průzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění reputaci politiků také dlouhodobě nelepší – podle výsledků z roku 2013 si víc vážíme uklízeček než poslanců. Poslanci přitom jsou přinejmenším stejně důležití, ne-li důležitější než uklízečky.
Mladé tváře na scéně
Letos v březnu se na půdě pražské Vysoké školy ekonomické konala debata na téma mládí v politice. Účastnili se jí mimo jiné i předseda Strany zelených Matěj Stropnický a teplický radní Dominik Feri, o kterém jsme shodou okolností psali hned v dubnové Studentě. Tito dva pánové patří mezi nejvýraznější mladé tváře v české politice a dvojka je zoufale malé číslo. Každý z nich je jiný – Stropnického cesta do vysoké politiky vedla léta přes občanské iniciativy a zájem o okolí, Feri je oproti němu politický benjamínek, ale zase má na svém facebookovém profilu pomalu víc fanoušků než dvě nejsilnější porevoluční strany ODS a ČSSD dohromady, protože ví, jak oslovit mladou generaci, což zavedené strany zkrátka tak dobře neumějí.
Však si vezměte i náš průzkum – skoro půlka z nás netuší, koho bude v příštích parlamentních volbách volit, protože si ze stávajících stran jen těžko vybírá, a 12 % chce volit Českou pirátskou stranu, protože je nejhlasitější z hrstky stran, které cílí na mladé lidi.
Proud se ale postupně obrací a Matějem a Dominikem to už rozhodně nekončí. V politice se totiž v poslední době objevuje stále více nových mladých tváří a o některých z nich si v tomto vydání Studenty můžete i něco přečíst. Ale pozor. Než budeme pokračovat, rádi bychom zdůraznili, že nehodnotíme, jací tito lidé jsou, a nebudeme mluvit ani o stranách, kde působí. Nedozvíte se tu nic o jejich volebních programech nebo politických názorech. Přečíst si ale můžete o jejich motivaci, o tom, proč se rozhodli vstoupit do politiky, a co je udržuje nad vodou, když se na ně občas sype kritika veřejnosti nebo kamarádů. Politika přece jen není tím nejpopulárnějším hobby dneška.
A začneme s Pavlem, dvaadvacetiletým politikem KDU-ČSL, který se uvolil odpovědět nám na pár otázek:
Jak ses dostal do politiky?
Můj děda působil jako starosta, a jako malého kluka mě brával do své pracovny na obecním úřadě. Už tehdy jsem viděl, že politici mění svět, jak přijímají rozhodnutí a určují, jakým směrem se bude jejich obec nebo město ubírat. O politiku jsem se proto vlastně začal zajímat od dětství. Když jsem potom na střední škole působil jako předseda studentského parlamentu, viděl jsem, že věci skutečně jdou měnit k lepšímu, že spoustu věcí můžeme posunout dopředu a napravit.
Pavel Horáček (*1994)
Pochází z Letovic a od roku 2014 je předsedou Mladých křesťanských demokratů v Jihomoravském kraji. O politiku se zajímal odmala, už od dvanácti let třeba docházel na schůze zastupitelstva a ve veřejném životě se angažoval tak moc, jak mu jen nízký věk umožňoval. Od svých 18 let je členem KDU-ČSL a vedle politické dráhy pracuje v pojišťovně.
Jak na tvoji politickou dráhu reaguje okolí?
Rodina i kamarádi vědí, že se zajímám o politiku, takže to berou tak, že to ke mně prostě patří. Pavel – blonďák a politik, tak mě v jedné hře mí spolužáci na střední dokonce charakterizovali. Občas se ale samozřejmě setkám i s nepochopením. Jednou jsem třeba pozval na kávu jednu dívku, která se mi líbila, a když přišla řeč na koníčky a já jí řekl, že mě zajímá politika, koukala na mě dost vyděšeně. Další setkání už neproběhlo. :-)
Jaký je tvůj osobní politický cíl?
Cíle mají být vysoké a takový je i ten můj. Chci být předsedou KDU-ČSL, vyhrát volby a sestavit vládu.
Co říkáš na to, že mají mladí obecně špatný vztah k politice?
Začíná to bohužel už v rodinách a ve škole. Já osobně jsem vždycky bytostně nesnášel řeči typu, že věci nejdou změnit, že si ti nahoře stejně udělají, co chtějí, a podobně. To jsou prostě lži, které mají za cíl odradit lidi od toho, aby se zajímali o své okolí, o svou obec nebo město a něco tam změnili. V naší zemi to byli v minulosti právě mladí, kdo se nebál promluvit, vyjít do ulic, bránit své hodnoty a budoucnost naší země. A já jsem přesvědčen o tom, že přijde doba, kdy mladí opět vyjdou do ulic a budou určovat budoucnost naší země. Protože to, jak bude naše společnost vypadat, záleží přece především na nás mladých. Musíme si vytvořit takovou společnost s takovými podmínkami, ve které budeme spokojeně žít a vychovávat děti.
Co by podle tebe přivedlo k politice víc mladých lidí?
Největším problémem jsou školy. Myslím, že na základních a středních školách se obecně na politické povědomí, na vztah mladých lidí k naší zemi a národu obecně zapomíná. Přitom já jsem přesvědčen o tom, že školy jsou právě to místo, kde by se mladí lidé o těchto oblastech měli dozvědět potřebné informace. Protože když je nedostanou, nemají žádnou motivaci se o politiku zajímat, a pak se nelze divit, kolik mladých lidí ani nechodí k volbám.
Text: Mojmír Sedláček
