Hrál jste si jako malý často na doktora?
To víte, že jo, ale nijak častěji než ostatní děti. V tomhle jsem byl asi úplně normální kluk.
Kdy vás poprvé napadlo, že se stanete skutečným doktorem?
Protože jsem měl otce lékařem, měl jsem to trošku předurčené. Občas jsem tak o tom přemýšlel, ale když jsem dospíval, zajímaly mě i jiné obory, o kterých jsem si dlouho myslel, že u nich skončím.
Například?
Když člověk dospívá, neustále ho baví něco jiného. Vím, že mě bavila psychologie a fyzika. A i o meteorologii jsem se hodně zajímal.
Předpovídáte si někdy jen tak pro sebe počasí?
Někdy si o tom něco přečtu, ale bohužel na to není čas.
Kdy se u vás zájem o meteorologii objevil?
Asi v patnácti letech, kdy jsem si koupil knížku o mracích. Začalo mě to hodně lákat. Navíc jsem měl k mrakům hodně blízko díky své partě kamarádů, se kterou jsme často jezdili do přírody. A k té prostě ty mraky patří.
Takže jste ráno vylezl ze stanu a věštil podle nich, jaké bude počasí?
Skutečně se to takhle věštilo. Pokud máte dobrý výhled, tak se to docela odhadnout dá. I ta knížka mi radila, co chování počasí předznamenává.
Leoš Heger
Vystudovaný lékař a dlouholetý ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové. V politice působí od roku 2002, kdy byl v komunální politice jako zastupitel v Hradci Králové za ODS. Poslancem byl zvolen za stranu TOP 09 v loňských volbách v Královéhradeckém kraji z prvního místa tamní kandidátky. O dva roky dříve neúspěšně kandidoval do Senátu jako nestraník za ODS. Od července roku 2010 je ministrem zdravotnictví.
Nakonec jste i přes všechny ostatní záliby zůstal u medicíny. Hrál v tom hlavní roli váš otec?
Asi se to právě jemu nakonec povedlo, že jsem byl vmanipulován do medicíny. (smích) Já si ale vůbec nestěžuji, je to můj život.
Jaké bylo studium lékařství za socialismu?
Vlastní odborná náplň byla podobná jako dnes. Lékařské fakulty jsou dost konzervativní a schéma studia je stále stejné.
A co studenti a studentský život, ten se za desítky let změnil?
Přijde mi, že dnes je mnohem volnější, než jaký jsme prožívali my. I ty životní podmínky a možnosti jsou dnes mnohem lepší.
Jaký jste byl vůbec student?
Tak občas jsem stávkoval (smích), ale prospěch jsem měl dobrý. Když jsem však po studiích chtěl nastoupit na Ústavu biofyziky, nebylo pro mě místo, protože si tam někdo vzpomněl, že můj dědeček byl v 50. letech jako živnostník zavřen. Proto jsem skončil v klinickém oboru.
V minulosti jste byl i na zahraniční stáži ve Spojených státech. Je tam výuka hodně odlišná?
Ona je jiná asi v každé zemi. Někde se začíná klinickými obory a praxí u pacienta. A poté to teprve přechází do teorie. To u nás je to striktně dané.
A co v USA, jaké to bylo tam?
Působil jsem tam rok na výukovém pracovišti jako rentgenolog. Jednalo se o obrovskou nemocnici, tomu odpovídala i velikost míst, kde se studenti vzdělávali. Studium měli rozdělené do tří ročníků, v jednom bylo vždy tak patnáct až dvacet studentů.
To je celkem dost.
Přesně tak; a v této mase už se vyplatí organizovat formální program. K němu navíc měli velké množství seminářů, vizit. Studenti mohli neustále nahlížet do stovek chorobopisů a rentgenů. Po druhém roce studia dokonce začali sloužit večerní služby.
Takže tam vítězí praxe nad teorií?
Byl to pro ně skutečně velmi intenzivní proces, kdy dostávali velkou zodpovědnost. U nás to nebývá vůbec zvykem. Naopak, podobnou práci dělají senioři a ti mladí se k tomu dostanou až daleko po atestaci. Přišlo mi to mimořádně zdařilé.
Jaký je pak rozdíl mezi lékaři vystudovanými tam a u nás?
Co se týče teorie, jsou na velmi podobné úrovni, ale pokud jde o praxi, v ní je americký proces urychlil tak dvojnásobně.
Jaké jsou ohlasy na dnešní studium lékařství v České republice? Vím, že jeho změna byla jednou z podmínek při nedávné velké stávce lékařů.
Dlouhá léta jsem byl zaměstnanec lékařské fakulty v Hradci Králové. Víte, u studia lékařů je po promoci strašně důležitý systém profesního vzdělávání. A my ho dříve měli na tak vysoké úrovni, že ho kopírovaly ostatní státy.
V čem byl tak výjimečný?
Jednalo se o systém atestačních zkoušek. Po třech letech jsme zavedli profesní kvalifikace, což už něco znamenalo a byl to pro lékaře takový první stupeň. Následovala druhá část atestace, opět na tři roky, tzv. nadstavbová. Dříve to nebylo zvykem, proto nám to hodně zemí závidělo a podle nás to i zavedlo.
Proč už to tak nefunguje?
Kvůli Evropské unii, která sjednocovala pravidla ve všech zemích. První stupeň se tak zrušil a posunul výš. Místo tří a tří let se atestace změnila na pět let v celku. Řada lékařů se tak ocitla bez atestace.
Takže se jim přestal ten první stupeň počítat?
Ano, přestal. Těch lékařů navíc nebylo málo. Měnit se to ale už nebude, je to již zavedený model. Navíc mladí lékaři budou vždy zkoušení lidé. Do plného pracovního procesu totiž mohou zasáhnout až s velkými zkušenostmi. Dám vám příklad: když přijde pacient do ordinace, lékař by na něm měl na první pohled vidět strašně moc věcí. To ale nezvládne, když předtím neuvidí stovky jiných pacientů, stovky rentgenových snímků. K tomu právě slouží ta dlouhá atestace. Lékař musí získat virtuální obraz normálního rozmezí, aby poznal, kdy to u pacienta není normální.
Jaké změny nakonec přišly v rámci systému vzdělávání po stávce lékařů, která si je vyžádala?
Jedním z hlavních protestů bylo vrácení stabilizačních poplatků, kterými stát přispíval na studium lékařů. Ti však měli povinnost buď tuto podporu po studiích vrátit, nebo v České republice odpracovat stejně dlouhou dobu, jako tu studovali.
Takže se zruší povinnost vrácení těchto peněz?
Ano, prochází to schvalováním vlády. Je to na dobré cestě. Nevidím důvod, proč by to nemělo projít.
Nebojíte se po zrušení tohoto pravidla masového odchodu lékařů do zahraničí?
Ne. Já si myslím, že odejdou ti, kteří by stejně odešli. Zemětřesení to nezpůsobí.
Plat lékařů se zvýšil v průměru o 20 %, co finanční podpora studujících lékařů?
Tady je výrazná změna především v tom, že peníze jdou za studentem, a ne přímo na pracoviště. V praxi to znamená, že pokud nebude lékař spokojený a půjde jinam, peníze odejdou s ním. Tak si i ty ústavy budou lékařů více vážit.
Hodně probírané téma jsou odchody lékařů. Zvyšuje se stále číslo těch, kteří mizí v cizině?
Vím, že je to velmi populární téma, zvlášť nyní, kdy začíná školní rok a blíží se výročí stávky. Naše statistiky, které jsou velmi aktuální a přesné, ukazují, že těch, kteří odchází, spíše ubývá.
Kdy nejčastěji lékaři do zahraničí za prací odcházejí? Je to hned po studiu, nebo až po atestaci?
Nejjednodušší pro ně je odejít hned po promoci. Když získají v zahraničí postgraduální vzdělávání, mnohem snáze poté hledají uplatnění. Navíc za dobrých podmínek. A buď tam ti lidé zůstanou a usadí se, nebo se po pár letech vrátí.
Což může být v konečném důsledku bráno jako výhoda, když se vrátí se zkušenostmi z ciziny.
Nepochybně, protože člověka tyto zkušenosti velmi obohatí. Rázem vidí svět z většího nadhledu. I díky pobytům v zemích třetího světa vidí, jak medicína vypadá.
Může to být pro ně užitečné, nebo je to spíše odstrašující?
V první řadě je to zkušenost. A ty jsou bezpochyby vždy užitečné, jen musíme umět rozlišovat ty, podle kterých se můžeme v budoucnu řídit.
Navíc předpokládám, že i z těchto medicín se dá nějaká pozitivní zkušenost získat.
Není nad to, když člověk vidí více pracovišť. Všude se to dělá trošku jinak, ale i když se to může lišit, výsledky bývají stejné. Z toho pak vznikají inovace, kdy si člověk uvědomí, že tento postup je možná lepší, a zkusí ho pak praktikovat u sebe doma.
Richard Valoušek
(Autor je redaktorem MF DNES)
