Do svého osudného dne jsem spatřil, ať už sám, nebo se svými nadrženými spolužáky, desítky amerických filmů o téhle cílové stanici, které se přezdívá maturiťák. Právě tady měly podle našich filmových návodů ty nejkrásnější holky ze školy odevzdat dobrovolně svou nevinnost a my se už nemohli dočkat, až budeme u toho. Byl to ale skutečně nakonec den, který změnil naše životy nebo jen další prokalená noc, po které zůstala místo krásné vzpomínky jen ranní bolest hlavy?
Odpověď měla přijít brzy, mezitím se ale u vchodu štosovali naaranžovaní členové rodiny, sourozenci, kteří dorazili jen pod výhružkami rodičů a kamarádi, předem upozorněni na ranní odtažení mého těla domu. Se svými spolužáky jsme nepovažovali za důležitý nákup lístku na svůj vlastní ples, a tak prvním dobrodružstvím bylo uplácení „sekuriťáků“. Kdy jindy si vyzkoušet dospělácké praktiky než na akci, která měla být branou do naší vlastní dospělosti.
U baru ještě poslední panáček na kuráž a hybaj za vzteklými spolužačkami, které dokončovaly přípravu našeho předtančení. „Hlavně si pamatuj, že se začíná krokem doprava,“ zněl příkaz mé tanečnice a spolužačky Saši v jedné osobě. Krokem vlevo před zaplněnou Lucernou jsem poté dal Saše důvod, aby semnou už v životě nepromluvila.
Jak večer utíkal, já, obohacen o maturitní šerpu s výstižným heslem: „Co je v lihu, to se nezkazí“, jsem neustále končíval na baru. Bohužel, ani jednou to nebylo s mými rodiči, kteří se tak svého, ve svých očích stále malého, synáčka dočkali až v notně upraveném stavu. I tak semnou mamka zkusila jeden tanec, který sklidil úsměv snad jen o patro výš u stejně naladěných spolužáků.
Pak už to šlo ráz na ráz, panák, tanec, panák, spadlá roztrhnutá šerpa, panák, nějaký řeči mé třídní o mravní výchově mládeže, panák, odchod divně se tvářících rodičů, panák, babičky udivený výraz v obličeji, který doprovodila slovy: „Ríšánku, proč máš tak malé oči?“ a zase panák. Ale kde ksakru byly ty krásný holky, který nám všem měly dát? Kde byly ty zážitky, na který budeme celý život vzpomínat?
Na nadávky a zklamání jsme teď měli času dost, když jsme se totiž se spolužáky probrali s ukrutnou bolestí hlavy před znečištěnou zdí non-stopu, už tam nečekali rodiče, učitelé, ani nezapomenutelné zážitky, byli jsme tam pouze my a náš dospělácký život.
Richard Valoušek
