Když se řekne jméno Stropnický, většina lidí si vzpomene na Vašeho otce. Vadilo Vám někdy, že jste v jeho stínu?
To si nemyslím. Naopak, když mému otci bylo tolik, jako je mně dneska, tak zdaleka nebyl tak známý veřejnou činností jako jsem já. Ten stín, to je jen otázka času. Jediné co si snad lidé pletou, je naše křestní jméno a to mě příliš nepálí.
Je pravda, že vás díky politické aktivitě je vidět dostatečně. Snažíte se hodně být na očích?
Politika by se měla dělat tak, aby u toho člověk byl vidět. Když politiku budu dělat s několika lidmi v soukromí, tak se o tom kromě nich nikdo nedozví a to na zvolení nestačí. Proto zkrátka dělám politiku tak, aby se o ní dozvěděli v té nejzapadlejší vesnici, i na kraji Prahy v paneláku, protože jinak člověk nemá šanci na úspěch.
Když však člověk vidí dohady, které lomcují stranou Zelených, tak ho hned napadne, zda vám to stojí za to?
Takhle se to nesmí brát, o tomhle je zkrátka politická strana, takhle to v ní chodí. Po těch sedmi letech mě žádný vypnutý mikrofon, jako tomu bylo na posledním sjezdu, nepřekvapí a už vůbec neodradí. Angažovanost v politické straně chce velkou trpělivost spojenou s neustálým vysedáváním na schůzích, ztracených víkendech a prázdninách, ovšem na druhou pak člověk může otevřeně bojovat s onou frustrací, která na něj působí z okolních událostí.
Jaký byl ten první impulz vstoupit do politiky?
Klíčové bylo mé pražské studium na Francouzském lyceu, kde byla skupina českých studentů, kteří byli politicky velmi orientovaní, a to mě přivedlo do Literárních novin, kde jsme často vedli debaty směřované k politice. To pro mě bylo hodně důležité a rozhodlo o tom, že do toho půjdu.
Jste teď členem strany Zelených, jak se rodil váš zájem o ekologii?
To ve mně začalo už mnohem dřív, ještě během studia v Itálii. Západ je totiž mnohem více industrializovaný než Česko, nenabízí příliš volné přírody. Střední Itálie je v tomhle ještě větší extrém, tam nejsou lesy, skoro všechno je oplocené a nejsou tam žádné označené turistické cesty. Tehdy mi bylo patnáct a hrozně mi vadilo, že se nemůžu jít volně do přírody, tak jsem o tom začal přemýšlet. Všude byly okruhy a dálnice, muselo se dopravovat jen autem a to mě otravovalo.
Díky studiu na středních západoevropských školách, můžete dobře porovnat jejich úroveň s těmi českými. V čem je podle vás ten největší?
Hlavní rozdíl vidím v tom, že středoškolští vyučující, například ve Francii, zároveň přednáší i na vysoké škole a to je pak hodně znát v kvalitě jejich výuky. Navíc při jejich vzdělání není kladen důraz na to, co se má učit, ale především, jak se to má učit, což do našich učitelů nikdo nevtlouká.
Čeští studenti jsou známí výbornou partou, která často školu zakončuje v hospodě. Jak jsou na tom zahraniční studenti?
Já to asi nesrovnám úplně optimálně, protože jsem studoval mezinárodní školu a do ní jsou studenti svážení ze všech koutů hlavního města. Těžko tak mají možnost se po večerech vídat. O víkendech to trošku šlo, ale rozhodně se tam nepije stejně, jako je to obvyklé mezi českými studenty. Vysedávání po hospodách není jejich doménou, spíše si to vynahrazují společnými aktivitami ve škole, jako byl sport nebo hra na nástroje.
Takže když jste se natrvalo vrátil do Čech, držel jste se školních aktivit nebo se nechal strhnout k posedávání u piva?
Až moc lehce jsem se přizpůsobil svým českým spolužákům a nutno říct, že na ty aktivity jsem hodně rychle zapomněl (směje se). V tomhle je obrovská výhoda domácího studenta, který může přijít domu, fláknout taškou a jít ven. V tomhle je prostředí mezinárodních škol příliš izolované.
Richard Valoušek
Foto: Kamila Polívková
