O fenoménu zvaném larp (live action role playing, tedy hra s hraním rolí na živo) u nás v posledních letech začíná být slyšet i mimo uzavřené komunity hráčů. Larp má mnoho podob: od monstrózních bitev, při kterých se stovky účastníků mydlí vyměkčenými zbraněmi, přes složité několikadenní hry, odehrávající se ve fiktivních, pečlivě propracovaných světech, až po náročné městské larpy, které se prolínají s bežným životem hráče. Formátem, který se u nás v posledních letech velmi dynamicky rozvíjí, je tzv. komorní larp – několikahodinová hra, která na hráče neklade téměř žádné nároky na přípravu, umožní mu ale prožít zajímavý příběh v koncentrované podobě.
Ten lump nejsem já!
„Parlament Aliance jedná v zájmu vaší vlastní bezpečnosti. Ať vaše ozbrojená moc neprodleně složí zbraně. Lodě, které opustí svá stanoviště, budou sestřeleny. Povstalecké oddíly, které se postaví na odpor, zničíme. Očekáváme, že do devadesáti minut vydá guvernér prohlášení, ve kterém potvrdí akceptaci naší pomoci.“
Skupina deseti lidí poslouchá praskající a šumící rádiové vysílání jako uhranutá. Nevěřícně se po sobě dívají. Co teď? Pustit se do beznadějného boje, nebo kapitulovat a přežít? Každý hráč jedná podle charakteru své postavy, podle jejího vývoje a motivace. Člověku ale musí hlavou proletět myšlenka na ty, kteří podobné dilema řešili natvrdo, ne jen při hře. Když se vnímavý hráč do role opravdu ponoří a situace se vyhrotí, může být emocionální zážitek silný a doznívat ještě řadu dní. Přesto však nejde o dramaterapii, takové ambice larp nemá (rolové hry se někdy v terapii využívají, ale vždy pod odborným vedením). Cílem není vhled do vlastního života, ale co nejlepší ztvárnění postavy. Role slouží jako obranná hráz mezi psychikou hráče a příběhem. Mám zahrát lumpa, lhát a podrážet? Ok, zajímavý zážitek, ale pořád jen role. Nejsem to já.
Obléknout cizí kůži
Kdo by chtěl něco takového provádět? Třeba ten, kdo by si rád zkusil zahrát divadlo, ale nemá čas chodit na zkoušky nebo si netroufá předvádět se cizím lidem na jevišti. Ten, kdo chce prožít něco zvláštního, rozšířit svoji osobní zkušenost a podívat se na svět z nového úhlu - očima své postavy. A samozřejmě i ten, kdo se chce odreagovat a vyřádit. Náměty her jsou totiž pestré: můžete sehrát drsné psychologické drama, ale taky se na dvě hodiny vrátit do lavice 5.A a v roli třídního sígra si užít vyrušování při hodině a první cigaretu, tajně zapálenou na záchodě.
K tomu, abyste se mohli komorního larpu zúčastnit, nepotřebujete žádné předchozí herecké zkušenosti a nemusíte se ani učit text. Podobá se spíš improvizačnímu divadlu, ovšem bez publika; hráči jsou současně i diváky, hrají sami pro sebe. Daná je pouze výchozí situace a charaktery postav. Dál hráči příběh rozvíjejí podle vlastních představ a záleží jen na nich, jak skončí.
Larp u nás a ve světě
Larp není žádná novinka. Jeho kořínky sahají do sedmdesátých let minulého století, především do Spojených států a Velké Británie; první inspirací byla většinou fantasy, sci-fi a horror. Dnes je „zaslíbenou zemí“ larpu Skandinávie. V Norsku, Švédsku a Finsku se těší zcela výlučnému postavení, je začleněn do výchovného systému, má širokou popularitu a mocnou oficiální podporu. Je tématem magisterských a doktorandských prací, a to z nejrůznějších hledisek - psychologického, pedagogického, sociologického, gender.
U nás larpy představují specifický typ nekonzumní společenské zábavy. Pořádá je celá řada zájmových skupin a sdružení po celé republice (více na www.larp.cz). Pro člověka, který si chce něco takového vyzkoušet poprvé, je právě komorní larp ideální příležitost. Třeba prostřednictvím festivalu HRAJ LARP, který během podzimu poběží v Praze. Od začátku října do poloviny prosince se budou na různých místech (klubovny, čajovny apod.) pravidelně hrát larpy, vhodné i pro úplné nováčky. Nabídku her, termíny a možnost přihlášení najdete na www.hraj.larp.cz.
Eva Jedelská
foto: Jan Povýšil
