Vzpomenete si, při jaké příležitosti jste poprvé v životě použil energii?
To bylo určitě spojeno s dětskou hračkou. Sice už nevím, zda to byla energie mechanická, kdy jsem tu hračku natáhl klíčkem, nebo zda už tehdy byly hračky na dálkové ovládání, ale rozhodně šlo o hračku.
O čem jste jako dítě snil?
V první třídě jsem chtěl být veterinářem. Poté se mé sny začaly ubírat za české hranice, možná právě proto, že se za ně nesmělo. Chtěl jsem studovat Zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické, ale nakonec i na základě maminčiny rady jsem skončil na nově otevřeném oboru Právnické fakulty, na Mezinárodních vztazích.
Říkáte, že jste dal na maminčinu radu. Takže i ona stála za tím rozhodnutím, že jste na VŠE nikdy nestudoval?
Maminka mi říkala: „Nechoď na tu ekonomiku, nemáme žádnou protekci. Tatínek byl vyloučen ze strany, budeš dělat nějakého referenta v kanceláři. Běž raději na práva, tam máš větší možnosti.“ A já poslechl.
Co vaše první vydělané peníze, za co byly?
Na to asi nikdy nezapomenu. Bylo to padesát korun za osm hodin úklidu po stavebnicích. To byly ty první oficiální a zdaněné.
A ty neoficiální a nezdaněné?
To když jsem v rámci základní školy, někdy v páté šesté třídě, chodil do fotokroužku, dostal jsem se k negativům hudebních skupin jako Kiss, Beatles a další. Vyvolával jsem je s nákladem do jedné koruny za fotografii a ve třídě je pak prodával za trojnásobek.
Každý student si projde během studia řadou brigád, na jaké jste chodil vy?
Tou první asi bylo mytí oken. Pak jsem v zahraničí například rozvážel z obchodu s potravinami bohatým dámám nákupy, dělal zahradníka, frézaře, pracoval v cementárně či pomáhal v pojišťovně. Nakonec mi možná ty brigády daly více než samotné studium.
O pobytech studentů na zahraničních školách se vedou nekonečné debaty. Jak velké je to podle vás plus pro ty, kteří si vyzkouší v zahraničí studovat?
Především je to vynikající zkušenost. Je to strašně důležité, aby člověk uměl před pobytem jazyk, zvlášť když studuje práva. Na druhou stranu ten samotný pobyt každému jazykovou úroveň strašně zvedne. Už například jen to, že je denně na pokoji s cizincem.
Vám zahraniční studium změnilo život. Vaše práce o maloobchodním trhu se uchytila v řadě firem.
Psát dneska práci o maloobchodním trhu by bylo bláhové, když se dá sehnat všude, jenže v době, kdy jsem ji psal ve Švýcarsku já, tak tu nic takového nebylo. Toho jsem využil a uchytil se s ní.
Vědomosti k podobné práci jste mohl získat na začátku devadesátých let jen v zahraničí, že?
Přesně tak. Pro mě bylo nejdůležitější to samotné uvedení do problematiky fungování podniků v tržním prostředí. Proto jsem už nestudoval druhý rok v zahraničí práva, ale řízení podniku, což se u nás učit nedalo. Navíc výhodou bylo, že v cizině jsem mohl poznávat, jak funguje tržní prostředí, zatímco v České republice se stále dva roky po revoluci přemýšlelo socialisticky.
Říká se o vás, že jste hodně demokratický šéf, že nemáte problém přiznat chybu a dát na rady podřízených. Vštěpovali do vás něco podobného už rodiče, nebo jste se to naučil až během profesního života?
Od každého trochu. Já měl výchovu poměrně přísnou, kdy se rodiče snažili, aby mi to sebevědomí nevyrostlo příliš vysoko. Především maminka mě pravidelně srovnávala, ať jsem nohama na zemi. A dneska už je to sedmnáct let, co jsem zodpovědný za vedení nějakého podniku, a to mě rovněž změnilo. Rozhodně jsem byl ve třiadvaceti letech jiný manažer než dnes. Spoustu věcí jsem se naučil. A právě tou klíčovou bylo naslouchání lidí a umění přiznat chybu, protože žádný člověk není neomylný.
Prý se nikdy nerozhodujete bez předchozího detailního rozboru. Jste tedy spíš pro čísla, nebo věříte i na manažerský šestý smysl?
Já jsem určitě pro čísla. Jsem velký zastánce matematiky jako základní vědy. Proto mi například nepřijde správné, že by matematika měla být jen volitelným maturitním předmětem. Nejlepší je, když člověk umí strašně rychle počítat a zároveň u toho dokáže využít dobrou intuici.
Co jste měl ve škole z matematiky?
Já měl poměrně hodně nudné vysvědčení. Vždycky jsem tam měl ze všeho samé jedničky (směje se).
I z chování?
Tam byla dvakrát ředitelská důtka. Jinak co si ještě pamatuji, tak na vysoké jsem dostal jednu dvojku u státnic. Proto říkám svým dětem, že ty známky mohou mít pořád lepší než já (směje se).
To jsou pěkné nároky na děti. Jaký jste na své podřízené? Připadáte si spíš jako přísný šéf, nebo kamarádský?
K těm, co mají dobré výsledky, jsem bezpochyby kamarádský šéf. Snažím se být takový i k těm, kteří je nemají. Ovšem s těmi se stejně dřív nebo později musíte rozejít. Je potřeba jim dát druhou šanci, to bezpochyby. Nerozcházím se s nimi po prvním zaváhání, ale když se opakuje, tak musím. Celkově si myslím, že hned poznám podle nějaké zkušenosti, zda se dá s tím člověkem pracovat či ne. Jde o kompetence, které se někdy nedají naučit, všichni máme část dánu geneticky a část výchovou a školou.
Plánujete dopředu, tvoříte si například plán, jak byste chtěl v životě postupovat, nebo to necháváte na osudu?
Já jsem byl vždy totálně vyhraněný k první variantě. Dokonce si dnes vzpomínám na svůj plán: Když jsem nastoupil ve třiadvaceti do Janky Radotín, říkal jsem si, že budu potřebovat šest let, abych to dal všechno do pořádku. Poté jsem měl v plánu řídit Vítkovické železárny, možná i proto, že jsem byl z Ostravska. V té době bych byl už zkušenější, dal bych to za dva roky dohromady. A v jednatřiceti by bylo fajn řídit Škodu Auto. Po pěti letech bych si vzal pod křídla celý Volkswagen Group a ve čtyřiceti General Motors. To tehdy byla největší firma na světě. Vidíte, že jsem trochu za rozvrhem (smích). I když, dnes mají GM paradoxně menší hodnotu než ČEZ.
Takže když se zeptám, zda jste někdy nepřemýšlel o dráze podnikatele, odpověď si asi můžu sám, že?
(směje se) Člověk tohle má asi v sobě. Někdo je sólový hráč a nevadí mu rozjíždět podnikání zcela od nuly. Já jsem byl ale vždycky týmový hráč, nejlépe jsem se cítil v kolektivu. Mé zaměření tak bylo určeno především povahou.
Když vás tak poslouchám. Vy pocházíte z Havířova. Dobírá si vás někdy někdo kvůli přízvuku?
Dneska už narážky necítím. Jen občas někdo řekne, že mluvím spisovně, ale protože mám ženu z Prahy, tak ani ta spisovnost už není to, co bývala.
Umíte rozlišit volný a pracovní čas?
Je to lepší než dříve. Když mi bylo třiadvacet, tak pro mě existovala jen práce. To jsem skutečně pracoval šestnáct hodin denně. To se ale nedá dělat dvacet let v kuse, zvlášť když máte děti. Ten výkon se však nijak nezhoršoval, protože člověk se časem naučí pracovat efektivněji.
Pojďme se bavit o studentech. Jaký obor by si měli vybrat, aby měli v životě co největší šanci se uplatnit?
Student by se neměl v první řadě rozhodovat jen podle toho, co ho baví, ale také podle možnosti právě toho uplatnění. Já jsem tady chtěl původně studovat MATFYZ, jenže v té době to nebylo jako dnes. Teď můžete z MATFYZu jít dělat do ekonomiky, ovšem tehdy z něj vycházeli pouze učitelé matematiky nebo vědci. Proto jsem si to rozmyslel, i když mě matematika moc bavila.
Takže jaký obor je podle vás tím nejvyužitelnějším a proč?
Nejmenší problém s hledáním dobrého místa budou mít absolventi technik. Zatímco zaměstnanost v jiných oborech klesá, poptávka po technicích roste. V české energetice se chystají mnohamiliardové projekty a musí proběhnout i velké omlazení personálu. Jenom Skupina ČEZ bude v blízkém budoucnu potřebovat minimálně dvanáct tisíc absolventů technických oborů. Z toho důvodu bych já šel dneska studovat techniku. Do energetiky navíc přichází řada revolučních, inovativních technologií a absolventi v ní mohou najít velmi zajímavou práci.
Jak se všeobecně díváte na současné české studenty?
Poměrně často se s nimi stýkám. Do vzdělání se snažím angažovat, byť jen zatím do základního a středního. Sponzoruji PORG. U studentů mám rád jejich neotřelé názory, kdy jim život ještě nedal klapky na oči. Oni si díky tomu dovolí říct víc než mnozí dospělí. Pro mě to pak může být inspirace i velmi dobrá zpětná vazba.
Jsou podle vás hodně jiní než ti před dvaceti lety?
Jsou ambicióznější, než byli například za socialismu, protože vědí, že mohou více ovlivnit svůj život. To dříve bylo jasné, že svůj život tolik neovlivní, proto jich dříve tolik nepracovalo. Celkově si nemyslím, že jsou čeští studenti hloupější než ti v Německu nebo ve Švýcarsku. Čímž zároveň musím říct, že české školství má velmi dobrou úroveň, ačkoli se o tom pochybuje.
Na závěr malé přísloví, souhlasíte se rčením, kdo má více peněz, má méně snů?
Samotné peníze neudělají nikoho šťastným. Můj kamarád psycholog mi to demonstroval na příkladu, že když se bezdomovec dostane k lahvi čůča, tak z toho šťastnější, než když si Bill Gates objedná lahev toho nejluxusnějšího vína. Jde zkrátka o tu vzácnost situace. Takže asi opravdu jak se člověk posouvá v hmotných statcích, tak mu ty sny ubývají.
Text: Richard Valoušek
foto: Marie Bauerová
