Máme dobu Facebooku, generace současných mladých lidí je označována jako facebookovská. O setkání s vámi soutěží muži pomocí blogů. Co si myslíte o seznamování přes internet?
Já znám několik párů, které se tak seznámily. Osobně bych ale měla strach, protože potřebuju člověka poznat i jinak než přes chatování, kde je člověk v anonymitě, může ze sebe dělat někoho jiného, pak ho člověk vidí a… Ten obraz, který si uděláme jen z psaní, je hrozně zkreslený. Proto si myslím, že je i nezdravé, když si zamilovaní píšou jen esemesky a nezavolají si. Esemesky mají být jen rychlé předání informací, člověk neslyší hlas, tón, intenzitu, spoustu věcí si může vyložit jinak. To se stává i při chatování, člověk si o druhém vytvoří nějaký obrázek, a pak je všechno jinak. K zamilování je třeba vidět obličej, výraz, slyšet tón hlasu.
Co komunitní servery? Chytly vás?
Ale jo. Já jsem si kdysi založila MySpace, ale neměla jsem nervy si to pořád udržovat a prolejzat ty lidi, koho chci za kamarády, a tak. Facebook se mi líbí stokrát víc, mám pocit, že je daleko přehlednější. Dřív mě třeba hrozně bavilo, že jsem někde něco vyfotila mobilem a hned to poslala na internet. Měla jsem tam asi tři sta přátel, z nichž 250 znám osobně a 50 jsou kamarádi kamarádů, které znám od vidění. Teď mám ale asi 1 500 žádostí o skamarádění a vůbec nevím, jak to mám vyřešit. Pro mě to byl fakt prostředek pro komunikaci s kamarády, abych jim mohla ukázat fotku: „Podívej, tady piju matonku, tady jsem v paláci…,“ a nedělat si starosti, že se pak moje fotky objeví v Blesku nebo v novinách. Takže jsem přemýšlela, že si své kamarády vymažu a udělám si pro ně druhý profil. Já už mám totiž taky jeden tajný profil (úsměv).
Je vaše současná popularita v České republice srovnatelná s popularitou v Německu?
Tady je ta popularita daleko větší. Když jste dvakrát týdně v televizi, tak vás zná každej. My jsme v Německu byli známí především v rockové generaci. Řekla bych, že ta nová generace dvanáctiletých nás už zase moc nezná.
Často o sobě prohlašujete, že jste rockerka. Co to vlastně je „rockerka“? Jak se pozná?
Nejprve řeknu, co já nejsem. Nechlastám tak hrozně… samozřejmě si občas ráda dám, třeba víno, to jsme občas s kámoškou schopné zlikvidovat i pár flašek, nefetuju, neužívám si s fanoušky. Já potřebuju harmonii, klid. Teď, jak mám hodně práce, tak obzvlášť. Přijdu domů a třeba pět hodin žehlím a koukám se na nějakej debilní americkej film. Taky mi není všechno jedno, nechodím s roztrhanýma punčocháčema a neřvu na lidi: „Héj, co chceš, jdi do prdele…!“ (smích) To ne. Rockerka jsem spíš tím, řekla bych, že si ráda obleču svetr a tenisky a jdu třeba na rande do parku s flaškou vína. Jsem nekomplikovaná. Samozřejmě jsem tedy komplikovaná jako ženská, ale pracovně třeba vůbec, jsem na všechno zvyklá. Mám jiné názory na život, 15 let jsem strávila s klukama v kapele, kde nebyla žádná jiná žena, objeli jsme všechny fesťáky ve střední Evropě. Jsem otrkaná životem, zkušenostmi, s kapelou jsme odehráli tisíc koncertů. Tím jsem rockerka. Nejsem taková ta uhlazená, krásná, věčně namalovaná slečna.
Víte, co obdivuji? Jak jste po rozchodu dokázala vydržet v kapele se svým bývalým partnerem?
Já jsem s ním tehdy pracovala už pět let na budování naší kapely a už se všechno začínalo rýsovat. Konečně jen rok poté jsme podepsali naši největší smlouvu. A já si tenkrát říkala: a to mám teď z žalu odejít, vrátit se zpátky do Čech a zahodit pět let práce. To jsem zbytečně chodila uklízet a mýt záchody cizím lidem. Řekla jsem si: „Ne!“ To přežiju. Bylo to hodně těžký, ale asi se projevil beran ve mně. Když se mi něco nelíbí, tak si třeba odejdu na záchod poplakat, ale pak se vrátím a „Jedem!“ On si ji vodil s sebou na všechny naše koncerty, pak s námi dokonce jezdila a prodávala trička. Tak jsem za ní po třech měsících zašla, podala jí ruku a řekla: „Pojď si sednout, nemá to smysl.“ My jsme tehdy byli mladí. Možná bych to dnes řešila trochu jinak, možná bych víc bojovala, ale já jsem tehdy řekla, že víc bojovat nemůžu, protože my jsme spolu zažili pět nejhorších let, kdy jsme tvrdě bojovali, hráli za pizzu, kdy jsme v pěti spali ve starým mercedesu. Hlavní kapela koncertu přijela luxusním autobusem a ráno se na nás chodila koukat, jestli vůbec ještě žijeme. Ale samozřejmě nás přes zapařený okna ani neviděli. Byli jsme pořád spolu, dennodenně. A on se najednou zamiloval do holky, kterou málo vídá, která ho nějak nově okouzlila. Bylo mi jasný, že mám málo šancí, aby se ke mně vrátil. On jí samozřejmě řekl, že se už rozvádíme, proto do toho šla. Teď s ní už dávno nechodí a my jsme pořád kamarádky.
Říkáte, že Thorsten potřeboval už někoho nového. Cítila jste to taky tak, nebo to ženy mají jinak?
Ale ano, mají. Já jsem se během vztahu s Thorstenem taky zamilovala platonicky do jednoho člověka, nějakého Angličana, kterého jsem viděla jednu hodinu, a pak už ho nikdy nespatřila. Byla jsem na nějakém koncertu, kde on dělal zvuk… Takové věci se prostě stávají, že si člověk řekne: Ježiš, ten je zajímavej. Ale na tom nejde postavit nový vztah. To se stane každému, že občas ujede, většinou ale jenom v mysli. Pak si uvědomí, že doma to má tisíckrát lepší. Jsme lidi a bohužel nejsme monogamní.
A v tom je nějaký rozdíl mezi muži a ženami?
No řekla bych, že emancipace už docela pokročila (úsměv). Záleží také, jaká je situace doma, pokud má žena dvě děti, nepracuje, vydělává manžel, tak je samozřejmě těžké ho opustit, být vyhozená na ulici se dvěma dětmi a malými alimenty. Kdo rodinu nemá, opouští jednodušeji a rychleji. Já si myslím, že muži se většinou rozvádět nechtějí. Když se zamiluje žena, tak je průser, pálí mosty. Když se muž zamiluje, tak se to bojí říct manželce a po nějaké době nový vztah skončí, a ten muž se pokorně vrátí k manželce, která si toho třeba ani nevšimla. Tak je to aspoň ve většině případů, které já zažila ve svém okolí. Kluci si chodili za jinýma a ve chvíli, kdy jim ta milenka řekla: „Kdy se konečně rozvedeš?“, tak to ukončili, protože jim ta holka začala lézt na nervy. Ženy jsou radikálnější, muži jsou v tomto víc srabi. Což je možná dobře, protože se díky tomu tolik rodin neodlučuje.
Jste nejznámější česká žena, o kterou muži veřejně soutěží. Čím vás muži dokážou okouzlit?
Určitě mě neokouzlí tím, že začne vypočítávat, kolik má domů, jaké má auta, kolik mi koupí briliantů a že mu musím říct tisíckrát „Miluji tě!“ To mě neokouzlí vůbec. Ani nemám vyhraněný typ muže. Chodila jsem s různými, měla jsem blonďatýho, tmavýho, hubenýho, tlustýho, měla jsem mladýho i staršího. Musím si s ním dobře popovídat, ráda se dívat do jeho očí a cítit se jistě. Když mě ten člověk vezme do náručí, tak by vedle mě mohla explodovat atomová bomba, a mně se nic nestane. Takový pocit to musí být. A musí mi vonět, to je strašně důležitý. Každý člověk má svou vůni.
Je ve svádění nějaký rozdíl mezi Čechy a Němci?
Češi na to jdou rychleji, ale jsou přeci jen romantičtější. Já jsem nikdy nedostala tolik kytek jako tady. Jsou romantičtější, ale hrubší. Němci jsou míň romantičtí, ale jdou na to pomaleji.
A jak je to s tou láskou k Martinu Chodúrovi?
On je strašný introvert, člověk s ním nemůže vést žádné dlouhé rozhovory. Já ho ale miluju za to, jak celkově vystupuje.
Josef Šachta
foto: Pavel Kadlec
Duet Marty Jandové s jejím otcem Petrem Jandou:
