Máte dlouholeté zkušenosti na vysokých manažerských pozicích, po celou tu dobu se také setkáváte s čerstvě nastupujícími zaměstnanci. Nastal u nich v posledních letech nějaký posun?
Spíš posun k horšímu. Myslím si, že dnešní absolventi nejsou připraveni na tvrdou práci. Je to taková generační záležitost. Tito lidé chtějí všechno. Chtějí peníze, ale i volný čas. Je tedy velmi těžké je motivovat.
To znamená, že se nechce dnešním absolventům pracovat po dokončení školy tak intenzivně?
Generace po revoluci byly rády, že měly příležitost. Tito lidé byli odhodlání se práci věnovat a něco jí obětovat, zatímco tato generace si chce život užít.
Je to globální záležitost? A pokud ano, má nějaká regionální specifika?
Ano, je to globální záležitost. Ale třeba mladí Poláci to mají nastavené stále ještě jinak. Jim stále na kariéře, uznání a finančním ohodnocení hodně záleží, takže tam se s tímto fenoménem nepotýkají.
Magdalena Souček
Magdalena Souček je vedoucí partnerkou EY v České republice. Dva a půl roku byla prezidentkou Americké obchodní komory v České republice. V roce 2007 získala titul Nejvlivnější žena českého byznysu, který udělují Hospodářské noviny. V roce 1980 emigrovala do USA, kde vystudovala University of Massachusetts. Svou kariéru začala jako asistent v pobočce firmy Arthur Andersen v Bostonu. Po revoluci se vrátila do Československa, kde založila pobočku této firmy.
Jak jsou na tom absolventi s jazyky?
Špatná jazyková vybavenost je velmi znát. Po revoluci lidé více jezdili do světa – na různé stáže, pracovat jako au-pair a podobně, takže ta generace má třeba angličtinu lépe zažitou. Ta aktuálně nastupující generace nikoli.
Jak je to možné?
Tehdejší generace byla zvědavá, lidé chtěli vědět, jak to vypadá a funguje někde jinde. Teď už jsme tu takoví západní. Je to tu v podstatě stejné, jako kdekoli jinde, takže ta chuť někde pobývat delší dobu a něco tam dělat asi není tak veliká.
Jak tedy můžete s touto generací pracovat a motivovat ji?
U nás je silným motivačním impulsem rychlý start kariéry. Každý rok bereme asi 80 – 100 absolventů a jejich kariérní postup je dopředu daný. Intenzivně je zaškolíme, ihned poté začínají plnohodnotně a zodpovědně pracovat. Po dvou letech už řídí práci u klienta a mají tam přístup k vrcholovému managementu.
Velký vliv na výslednou kvalitu absolventů má samozřejmě škola. Vidíte v tomto případě nějaké mezery či naopak klady, které školy přináší?
Mezi českým a západním vzděláváním byl vždy velký rozdíl. Já jsem tu kdysi studovala první ročník medicíny, pak jsem odjela do zahraničí a tam jsem se věnovala studiu managementu. Tady bych se k tomu asi v životě nedostala, protože se tu souvislosti „biflujou“. Tímto způsobem jsem se já neučila, v zahraničí je vše prakticky odvozené. To vzdělání je praktičtěji zaměřené. Jako příklad uvedu to, že jsem třeba pokulhávala v chemii či fyzice, protože odsud jsme sice měla naučené vzorečky, ale nedovedla jsem tyto znalosti aplikovat v praxi, třeba při provádění pokusů. A myslím si, že ve školách je to tu stále podobné.
Jak se od tohoto směru mohou školy odpoutat? Pomůže spolupráce s firemní sférou?
Spolupráce s firmami je určitě dobrá. Hodně se o ní mluví především v technických oborech.
Ovlivňuje nedostatek techniků nějak váš byznys?
Myslím, že ne. My jdeme spíš po absolventech ekonomických oborů. Ale musím přiznat, že dle mých historických zkušeností, jsou ti techničtí velmi dobří. Mají logické uvažování a selský rozum, takže jakmile máte technika, který je trochu komunikativní, tak bývá většinou v této práci velmi úspěšný.
Takže to prvotní ekonomické vzdělání u vás není podmínkou?
Není, protože si zaměstnance umíme vyškolit. Já jsem vždy říkala, že ekonomické vzdělání není podmínkou, důležitá je Angličtina.
Co mohou školy dělat v oblasti jazykové vybavenosti?
Ona je otázka, jaká je vůbec kvalita učitelů. Slyšela jsem velmi špatné reference, ale bude to samozřejmě hodně individuální. Nicméně kvalita přednášejících je klíčová. A pak samozřejmě praxe – studenti by měli tím jazykem mluvit.
Pracujete třeba v české pobočce i se zahraničními absolventy?
Částečně, ale už moc ne. Jazyk je tu velká bariéra, oni by totiž vlastně zase museli umět česky. Ze začátku to bývalo tak, že ty vyšší pozice zastávali zahraniční zaměstnanci a na nižších pozicích začínali našinci. Tím, jak ale tito lidé kariérně vyrostli, tak už máme české lidi na všech úrovních. Zahraničních zaměstnanců moc nemáme a když, tak jde o velmi úzké specializace.
Jak se vůbec změnily nároky firmy na lidi, které nabíráte?
Hodně zajímavé jsou dnes třeba znalosti z oblasti IT. Data a rozbor dat jsou velmi důležitá disciplína, kterou IT prostupuje. Jinak se domnívám, že se naše nároky nezměnily. To, co odděluje toho dobrého uchazeče, od toho méně dobrého, je většinou zapálení pro věc. Práci musí člověk dělat s vervou a musí ho to bavit. Když si to jen tak odbude, od osmi do pěti, tak nebude mít výsledky.
Hlásilo se k vám dříve víc absolventů, než teď?
Lidí se hlásí zhruba stejně, ale bohužel v průměru s nižší kvalitou.
Co ještě krom jazyků a chuti k práci absolventům podle vás chybí?
Možná ještě správný mix komunikačních dovedností. Ty jsou totiž moc důležité. Když posadíte auditora s klientem na oběd a on není schopen se s tím klientem bavit, tak je to samozřejmě špatně.
Může se tohle uchazeč nějak naučit?
To se mě skoro ptáte, jestli se dá naučit emoční inteligence. Ale ne, kurzy na komunikaci s klientem nemáme. Ale to, jestli si tyto schopnosti naši zaměstnanci přinesou už sebou nebo jestli je časem okoukají, to je ona emoční inteligence, kterou po nich vyžadujeme. Ale na některých pozicích se u nás samozřejmě prosadí i méně komunikativní lidé.
Často hovoříte také o vyvážení pohlaví, ve firmě dáváte rovné příležitosti mužům i ženám? V čem jsou absolventky lepší než absolventi a naopak?
Holky jsou při výběrových řízeních lepší. Většinou to mají ve svém věku v hlavě lépe srovnané než ti kluci, většinou se dobře učí, starají se o sebe a chtějí dobře vypadat. Celkově platí, že ženy jsou preciznější, detailnější a spolehlivější, muži mají strategičtější myšlení, vize. I podle toho můžeme volit, kam koho ke klientovi pošleme.
V minulém rozhovoru jste říkala, že Česká republika už není pro USA žádný divoký východ. Nemění se to zase trochu k horšímu?
Máte pravdu, trochu se to mění. Vliv na to má třeba ukrajinská krize, ale také samozřejmě chování čelních představitelů našeho státu. Nejsme zrovna miláčkem USA.
Má to vliv na vaši práci?
Zatím ne, ale otázkou je, co to udělá dlouhodobě s investicemi.
Na závěr dovolte jednu osobní otázku. Jak trávíte svůj volný čas?
Před lety bych vám řekla, že se věnuji dceři. Ale ta teď studuje v Anglii, takže každodenní péči už se nevěnuji. Mám ráda kulturu, jsem mecenáška Národního divadla, takže divadlo navštěvuji často. Jsem ráda s přáteli, nabíjí mě být s lidmi. Den má pro mě 24 hodin a já neřeším, kdy jsem v práci a kdy mám volno. Zařizuji věci tak, jak je potřeba je zařizovat. Maily mohu psát ve 12 v noci, ale střechu u domu mi o půlnoci neopraví.
Text: Luděk Vokáč
