První otázka už padla, bude to tak, Ali?
Ali: To bych neřekl, já budu dál skládat texty a starat se o to, aby kapela zůstala taková, jaká je, a naši fanoušci nepocítili mnoho změn.
To bude ale hodně těžké bez Kubovy tváře.
Ali: Uznávám, na druhou stranu styl hudby i textů zůstane. Já s Kubou Jakubcem alias Kubkou a Petrem Balášem alias Balim běžíme dál. Výrazná změna a možná problém to bude pro ty, kteří chodili na naše koncerty na hezké tvářičky. O jednu teď přijdou.
Nabízí se otázka, byl to rozchod ve zlém?
Ali: Naopak, bylo to něco nevyhnutelného. Ale případný Jakubův sólový projekt bude, doufáme, dál propojený s kapelou. Jak jsme si vždycky vozili na našem náklaďáčku, „Hudba spojuje“, a to my chceme dodržovat dál. Není to tedy tak, že Jakuba už nikdy. Snad propojíme naše dvě cesty a Jakuba občas přibereme na koncert jako hosta. Láska, kterou jsme do naší hudby všichni čtyři dávali, tam musí zůstat.
Kubka: Navíc musím říct, že to přišlo v pravou chvíli. Rozjíždí se před jarem spousta projektů a je dobře, že všichni víme, na čem jsme.
Nahradí v kapele někdo Jakuba?
Kubka: Zkoušíme zkoušet s kamarádem kytaristou. Pojede s námi jarní tour. Sžíváme se, na zkouškách je to fajn, mělo by to klapnout.
Lola běží vznikla v roce 2012, tedy před třemi lety. Co jste dělali předtím? Je o vás známo, že jste všichni tři mimopražští.
Bali: Všichni jsme žili život hudebníků už předtím. Já třeba už od 12 let. Prošel jsem pár menších kapel, v jedné z nich potkal Aliho a už jsme spolu zůstali.
Ali: Dalo by se říct, že nás v té poslední nechtěli, tak jsme si udělali vlastní a lepší. (smích)
Kubka: Každý z nás se věnoval svým projektům, které se točily kolem hudby. Lola je aktuálně náš společný projekt a tak to zůstane.
Je to dosavadní vrchol?
Ali: Zcela určitě, je to nejvíc! Pokud se pletu, někdo mě přerušte, ale náš běh s Lolou je pro nás všechny srdcová záležitost.
S tím názvem si hezky hrajete, ono se to nabízí. Jak vznikl název Lola běží? Mně se nabízí pohled na sympatickou zrzku, co běží o život.
Kubka: Přesně, ta asociace totální energie. I soundtrack k filmu byl nabušenej. Ten film se stal kultem, jeho režisér je dodneška úspěšný. To všechno jsme v tom jméně viděli.
Ali: Tehdy jsme někde seděli pohromadě, pár piv v sobě. Do toho přišel kamarád, že včera viděl film Lola běží o život. Někdo nadhodil, že bychom se tak mohli jmenovat, když je to tak dobrý. A najednou to všem začalo šrotovat a vymýšlet k tomu různý souvislosti. Bylo jasný, že ten název se ujme.
Kubka: Navíc díky úspěšnému filmu můžeme využít podprahové reklamy. Někdo slyší náš název a říká si: „To už jsem někde slyšel.“
Ještě předtím, než vznikla Lola, všichni tři jste se vydali svými cestami do Prahy. Jaký jste měli důvod?
Kubka: Hudbu. Osud to tak zařídil, že moje hudební tělesa byly vždycky v Praze.
Bali: A taky otevřenější možnosti v práci.
Ali: Já říkám, že Praha je skvělá na to, že mě neustále kope do zadku, nutí mě něco dělat. Vždycky zůstanu věrný rodnému místu, ale teď jsme všichni v Praze, a tak nás tak trošku spojuje.
Za tři roky existence jste se stali celkem populární kapelou, lidé vás znají, koncerty máte plné. Je těžké šplhat na vrchol?
Ali: Pokud má někdo v rukách dobrou věc, prosadí se, lidi na něj chodí a mají o něj zájem. Pokud z jeho tvorby ale smrdí jen čistý byznys, lidé to poznají a neuvěří.
Kubka: Někdo tvrdí, že je moc velká konkurence. Já na to, že je dnes více prostředků, jak mezi ní vystřelit výš. Když je někdo neumí využívat, šlape si po štěstí sám.
Ali: Já na tom všem vidím nejdůležitější lásku k hudbě. Každý chce být slavný, ale pak se mu to povede, sedí doma a říká si: „To je jako ono?“ Já potřebuju, aby mě to bavilo, pak už tolik nezáleží na tom, zda sláva přijde nebo ne. Chci být šťastnej a díky tomu i v pohodě.
Na webu kapely píšete, že si chcete fanoušky vyjezdit. Je to hodně náročná cesta?
Bali: Lehká není, ale jak už zmínil Ali, když vás to baví, jde to lehce. Kolikrát přijdeme z práce unavení, ale i tak sedneme do dodávky a jedeme hrát. Nejsme otrávení, naopak se těšíme, protože hudba nás baví a živé koncerty nám dodávají energii.
Začínající kapely si musí projít vším včetně nošení bagáže po koncertech nejen své, ale i hlavní kapely. Jak vnímáte vy koncertní začátky?
Ali: Vždycky je to o tom, jací jsou lidi z hlavní kapely. Nikdy nedělá dobrotu, když se někdo povyšuje, ale to je o lidech. Nám rozhodně nedělá problém vzít věci a tahat je ještě hodinu po koncertě. (smích)
Kubka: Každý jsme nějak začínali, takže víme, jak důležitý je dostat šanci. Rádi se dáme dohromady s nějakýma nadějnýma začínajícíma klukama, kteří za sebou mají v životě dva koncerty, a podělit se s nima o ten zaplněnej klub.
Ali: Když pak přijdou a děkují, že to byl pro ně životní zážitek. Jo, tak to je přesně to, co vás žene dál. A nepovyšujeme se, bereme je jako naše parťáky. O tom hudba je.
Nakousli jsme téma koncertů, co děláte poslední půlhodinku před vystoupením?
Ali: Na to se nás neptej.(smích)
Kubka: Každý dělá to, co má rád.(smích všech)
Nervozita u vás nemá šanci?
Bali: Já ji necítím posledních osm let.
Kubka: V cateringu dáme dvě piva a je líp.
Říká se jiný kraj, jiný mrav. Vy cestujete za koncerty hodně, není zvláštní, jak jsou tam nebo tam fanoušci rozdílní?
Ali: Jak říkáš. Přijedeš někam a lidé tancují, hází poga, baví se. Druhý den změníš lokaci a lidi pod tebou stojí a koukají. Pak se ve mně probudí dušička a říká si:„Ty vole, co se děje. Jak z toho ven.“ Prostě to jen vnímaj po svém, třebas pozorněji. Většina koncertů je ale tak parádních, že utečou jak pět minut.
Máte představu, jak vypadá váš typický fanoušek?
Kubka: Díky YouTube, kde hodně naší hudby propagujeme, máme možnosti, jak to sledovat. Mysleli jsme si, že nejakčnější skupina jsou dívky ze středních škol.
A je to tak?
Kubka: Překvapivě nás ještě více vyhledávají lidi v našem věku, tedy mezi 20 a 30 lety.
Ali: Ono to je možná spojené s tím, že děláme věci přirozeně, ne podle aktuálního trendu, že je to právě moderní. My nezačneme rapovat jen proto, že je to v módě. Tím získáváme jasnou cílovku, která hledá náš styl.
Bali: My budeme rapovat až ve chvíli, kdy se bude zpívat.
Stalo se vám někdy, že jste měli na koncertě nějakého úplného mimozemšťana, důchodce, někoho, kdo v publiku naprosto vynikal?
Kubka: No jasně, není to tak dlouho. Zase se musím usmívat při té pěkné vzpomínce.
Ali: Možná to máme ještě někde na videu. V Krnově přišel starší pán, nekouřil, nepil, přišel si vyloženě zatrsat.
Kubka: Fotili jsme se s ním a on měl vedle opřenou hůlku, byl výborný.
Milujete klubovou scénu, nebo se už těšíte na slávu a vyprodané koncertní sály?
Ali: Já upřímně doufám, že nikdy nebudeme tak úspěšní, že nám budou kluby málo. Přijde mi totiž strašně důležitý hrát na malých městech v malých klubech. Sbližuje nás to s fanoušky, je to něco, co by nám chybělo.
Kubka: Přijedete do malého města a ty lidi za vámi přijdou. Když se jim líbíte, jezdí za vámi na další koncerty do okolí, přijedou na fesťák, dají s vámi pivo. Je to pohoda, tak to má být.
Mezi kapelami jsou dva zásadní názorové rozdíly: ty, které by nikdy nešly do komerce, a ty, které nemají problém zahrát na objednávku. Kam se řadíte vy?
Kubka: Proč se nesnažit napsat něco na míru, když je to dobrý? Navíc to často pomáhá na dobrou věc.
Bali: Třeba Víno od Chinaski podporuje český produkt, jde o oslavu vína, které Češi milují.
Ali: Ona to může být zajímavá výzva, motivace k tomu, že napíšeš něco, co bys normálně nenapsal.
Brzy budete hrát na Light show, na brněnských kolejích. Jaké máte z kolejí zážitky?
Bali: To je na knížku. (smích)
Kubka: Já si dal šest let Strahov. Nejsilnější zážitek bylo, když jsme udělali mezi barákama bázen-grill party. Osmdesát centimetrů hladinku pro dvacet lidí, živý koncert. Jen byl trošku průser, když jsme to pak vypustili do posilovny.
Co pro vás znamenají koleje?
Kubka: Město ve městě.
Bali: Místo, kde se člověk naučí žít bez rodičů, začne se starat sám o sebe, chytne trochu té zodpovědnosti a soběstačnosti. Někdo to ustojí, někdo ne.
Ali: Já bych to každému doporučil, je to dobrá zkušenost.
Jací jste byli studenti?
Bali: Studoval jsem úplně v pohodě. Už na střední jsem cestoval do Prahy na zkoušky. Učitelé byli úplně v klidu, podporovali mě. Možná i proto, že jsem neměl problém se známkami.
Kubka: Byla to zábava i dřina. Ale hlavně neskutečná party. Architektura byla náročná časově, než že bych se musel drtit. Tehdy se ale společenský život neskutečně rozrostl.
Stále se věnuješ architektuře?
Kubka: Hudba je koníček, architektura mě živí. Ale vypadá to, že by se to jednou mohlo otočit. Obě činnosti mě ale těší a nechci se jich vzdát.
Ali, co tvá studentská léta?
Ali: Já jsem nikdy nebyl sígr, spíš sráč. Sígři se na mě hrozně lepili, strávil jsem mezi nimi celá studia. Já jim vymyslel sígrovinu, oni ji udělali a já jsem se tím bavil.
Vídáte se v podstatě denně, už jste zažili mezi sebou pořádnou ponorku?
Ali: Jasně, i když teda dlouho nevydrží. Na chat někdo hodí nějaký vtip, všichni se zasmějí a už jede konverzace znova.
Jak probíhal rozhovor
U stolu v klubu Retro nedaleko Náměstí míru s pivem v ruce a úsměvem na rtech. Tyhle kluci jsou zkrátka pohodáři. Hudbu milují, baví je, je jejich koníčkem. I když přes den chodí do práce, nechybí jim po ní energie na koncert, zkoušku, rozhovor. S tímhle přístupem to mohou dotáhnout daleko, ať už budou tři nebo čtyři. Brněnští studenti, těšte se, až vás tihle kluci roztancují.
Medailonek kapely
Lola běží vznikla v roce 2012 z mimopražských kluků, kteří se usadili v Praze a začali dělat společnou věc – kapelu, se kterou se potloukají po českých a slovenských klubech, festivalech a vlastně úplně všude. Lola je jednou z kapel, která si chce své fanoušky „vyjezdit“ a osobně poznat na koncertech. „Koncerty a živý hraní je vlastně to, co nás nejvíc baví, a je to vlastně důvod, proč hudbu společně děláme.“
Text: Richard Valoušek
