Před třemi lety jsi začala pracovat na výzkumu leukémie. Proč?
Na střední škole jsme dostali za úkol vypracovat odbornou práci. Rozhodla jsem se tomu dát něco víc, než si jen splnit povinnost. Tak jsem se přes jednoho z mých profesorů vyhledala organizaci na Masarykově univerzitě a začala se zabývat leukémií.
Napomohl tvůj výzkum nějak léčbě?
U chronické lymfocytární leukémie je problém v tom, že nevíme, kvůli čemu vzniká. A taky nejde zcela vyléčit. A proto se všechny výzkumy snaží o této chorobě zjistit víc informací. Každý z nich je velkým přínosem pro léčbu a zvyšuje o leukémii povědomí. Výzkum, na kterém jsem pracovala v laboratoři já, řešil hypotetickou souvislost leukémie s proteiny. Analyzovala jsem vzorky reálých pacientů s chronickou lymfocitární leukémií a zjistila, že u pacientů, které mají vysokou míru produkce těchto proteinů, má nemoc horší průběh a umírají dříve.
Jak to může pacientům do budoucna reálně pomoci?
Informace se dá využít pro tvorbu toho, čemu se říká prognostický marker. Využívá se pro kvalitnější diagnostiku a umožňuje lépe nastavit léčbu pacientovi na míru tak, aby pro něj byla co možná nejprospěšnější. Další výsledky vedly k odhalení toto, že pokud vyvoláme vysokou produkci těchto proteinů u samotné buňky, tak umírají, nejsou schopné se dělit a je negativně ovlivněna schopnost jejich komunikace. K pochopení této problematiky je ale potřeba ještě hlubší průzkum.
Plánuješ vypravit se do kvůli dalšímu průzkumu do zahraničí? Nebo ti ČR prozatím stačí?
Jsem tu spokojená a myslím si, že je na začátku studia lepší zůstat tady a až pak odjet do zahraničí. Odejít do zahraničí studovat už v prvním ročníku je podle mě hrozný šok a strašně náročný krok. Lepší je získat základy tady a pak na nich v zahraničí začít stavět.
Kromě toho, že se snažíš přispívat k léčbě leukémie, pořádáš taky Konferenci českých nadějí. Proč ses do toho pustila?
S kolegou jsme se zúčastnili celostátního kola soutěže Středočeská odborná činnost (SOČ) a uvědomili si, jak moc nás obohatila práce na různých odborných projektech. Tak jsme si říkali, že je hrozná škoda, že o tom spousta středoškoláků neví. Že si třeba myslí, že jediné, co pro sebe mohou během studia na střední udělat, je splnit si povinnou školní docházku a nějak zabít čas, než odejdou na vysokou školu. Ale místo toho mohou už na střední začít pracovat na vědeckém projektu nebo třeba začít podnikat. Tak jsme se rozhodli šířit informace o tom, jaké mají další možnosti. Nejprve jsme začali přednášet na středních školách. Pak jsme k sobě přibrali pár dalších kolegů a začali pracovat na Konferenci českých nadějí.
Co všechno už Kateřina Kudličková stihla:
- Od prvního ročníku střední školy přispívá k výzkumu léčby leukémie.
- Se svým výzkumem vyhrála soutěž České hlavičky 2017.
- Účast na celosvětové vědecké soutěži v Pekingu, kde získala zlatou medaili.
- Učí vědecké kurzy pro děti v organizaci Bioskop.
- Založila neziskovku, se kterou pořádá přednášky pro studenty středních škol.
- Organizuje studentskou Konferenci českých nadějí.
Jsem student střední školy a mám velmi zajímavý projekt. Čtu tenhle rozhovor a říkám si: Jak se k té holce dostat? Jak se dostat na tu konferenci? Co mám udělat?
Můžeš nás kontaktovat osobně nebo se zaregistrovat na stránkách. Pokud nám chceš představit svůj projekt, můžeš se přihlásit na našich stránkách ceske-nadeje.cz až do konce dubna. A jestli se chceš přijít jen podívat a poslechnout si o projektech ostatních, máš čas až do konce května.
Jak se k takové příležitosti staví české školství?
To je různé, liší se to škola od školy. Ale většina škol, které kontaktujeme, to ignorují. Jen málo z nich má zájem podporovat nadané studenty.
Čím to podle tebe je?
Řekla bych, že je to pro ně pohodlnější. Spousta učitelů bere učení jako povinnost a snaží se za vším, co dělají, hledat osobní benefit. Nechtějí pro studenty dělat něco navíc. Ale je tu taky dost těch, kteří nás sami kontaktují a mají zájem studenty podporovat. Bohužel převažují ti, pro které je učení jen práce a neuvědomují si, že staví základ života svých žáků a čas, který tráví ve škole, by je měl rozvíjet a připravovat na život.
Tak trochu předpokládám, že tě dost podpořili rodiče a vedli tě k vědě odmalička. Nebo ne?
Rodiče se mě asi dvakrát na začátku zeptali, o čem můj projekt je, a pak se to přestali snažit pochopit. Rodiče nejsou vědci. Máma vystudovala konzervatoř a táta vede firmu.
V Česku se úspěch neodpouští. Setkala ses se závistí?
Myslím, že tak úplně není co závidět. Jde sice o výhru v pár soutěžích, ale nepřipadá mi, že dělám díru do světa. Sama bych to navíc nedokázala, nemám k tomu vystudovanou ani potřebnou školu. Práce v laboratoři mě ale moc baví. Snad jen u Českých nadějí jsme se setkali s jednou takovou negativní reakcí. Nenapadlo nás, že když tu akci pojmenujeme Konference českých nadějí, budou to někteří vnímat tak, že se my pořadatelé považujeme za ty české naděje a děláme z toho konferenci určenou jen pro elitu.
Čím bys mě nalákala k účasti?
Asi tím, že bych ti řekla, že žádný projekt není hloupý. Všechno, čemu se student věnuje mimo školu, a není to sledování seriálů a podobně, a snaží se tím rozvíjet a třeba vyřešit nějaký problém, má smysl. A naše konference tě může posunout jen dál. Můžeš se tam spojit s různými organizacemi, které podporují aktivitu studentů nebo s dalšími studenty s podobným zájmem. Účast může přinést jen pozitiva. Rozhodně to není krok zpátky.
