Odlet jsme si zvolili na začátek března, to je to nejlepší období pro pozorování polární záře. Její výskyt je totiž hodně častý a zima již není tak krutá, jako v lednu a únoru.
Na konci léta, při nákupu letenek, se všechno zdálo zalité sluncem a nás ani ve snu nenapadlo, že bychom snad během následujících měsíců zapochybovali, zda do Laponska, subarktické oblasti ve Finsku, v zimě odjedeme. Nicméně od začátku listopadu jsme začínali mít takové zvláštní pocity. Najednou jsme potřebovali sluníčko, pláže a palmy. Bohužel vysněnou změnu našich plánů překazily aerolinky, které nám - nechápeme proč - nechtěly vyměnit letenky do Laponska za letenky na Bali. Přitom jsme chtěli měnit čtyři letenky za čtyři letenky, nic složitého. Dnes již víme, že cesta do Laponska bylo to nejlepší rozhodnutí a noc ve srubu uprostřed skandinávských lesů je milionkrát (dobře tak stokrát, ať nepřeháníme) lepším zážitkem než válení se někde na exotické pláži.
Teď už je ale čas připnout si na nohy sněžnice a jít se s námi podívat do Laponska. To láká především na panenskou přírodu, polární záři, tisíce jezer a miliony saun. A na Santa Clause. Ten v Laponsku žije již od roku 1927, kdy reportér finského rozhlasu pořadu pro děti poprvé zmínil, že Santa sídlí na hoře Korvatunturi. Ale v těch nekonečných lesích, pláních a kopcích bydlí kromě Santy i lidé a nejvíce jich žije v Rovaniemi. Město Rovaniemi je vstupní branou do polárního kraje a nabízí všechno z Laponska pěkně koncentrovaně na jednom místě. V tom je unikátní především Hotel Santa Claus. Ten má Santu v názvu, saunu na střeše a to rovnou s výhledem na polární záři. Ve městě je i Santa Claus Village, vyhlášená Santova vesnička, kde se můžete chovat jako děti a nikdo vám nebude vyčítat, že se chováte jako děti.
Jenže my jsme si za polární kruh nepřijeli rozbalovat dárky od vousatého dědy. Rovaniemi pro nás byla jen základna pro další objevování Laponska. A z této základny se dá vyrážet do národních parků v okolí. My jsme stihli tři, Risintunturi, Pallas-Yllästunturi a Pyhä-Luosto. Každý je v něčem jiný, ale jedno mojí společné. Přetékají dobrodružstvím. V jejich panenské přírodě totiž můžete uprostřed divočiny strávit tolik času, kolik budete chtít a rozhodně se nebudete nudit. Tisíce smrků se střídají s březovými háji a z království subarktického lesa můžete vystoupat na holé kopce - tunturi a z nich si užívat výhledy na nekonečnou a také nekonečně pohádkovou pustinu.
Jenže příroda Laponsko není to jediné, co vám připomene pohádku. Noci totiž budete trávit daleko od civilizace v malebně zasněžených chaloupkách, ve kterých se dokonale odpojíte od okolního světa. Ve srubech se svítí svíčkami a usíná se při pohledu do hřejícího krbu. To je vše, co v tu chvíli potřebujete a bohatě vám to stačí. Putování mezi jednotlivými sruby jsme si nejdříve představovali jako nekonečnou nudu jednotvárnou krajinou. Jenže to nás jen někdo naočkoval, že Laponsko jsou jen lesy.
Bylo to přesně naopak. Stezky jsme volili v podstatě až na místě a to naprosto náhodným výběrem a o každém jsme si po jeho skončení říkali, že to byl snad ten nejlepší trail na sever od Liberce. Užívali jsme si každý metr v prašanu. Hřála nás okolní krajina, kvalitní výplň našich bund a také radost radost z toho, že jsme si už z Česka vzali vlastní sněžnice. Nemuseli jsme totiž ztrácet čas jejich sháněním ve Finsku. Půjčoven v lesích navíc ani moc nebylo, vlastně tam nebyla žádná.
Je tedy také dobré zmínit, že jsme si opět vzali karty, do kterých nám opět hrály okolnosti. A to především přírodní vlivy. Počasí bylo relativně přívětivé, zažily jsme slunečné dny i vánice, ale to nejdůležitější bylo to, že měsíc si to po celou dobu našeho pobytu připravoval na úplněk. Den tak měl díky měsíčnímu svitu odhadem takových 24 hodin. Za běžných okolností bychom tedy nebyli úplně nadšeni, pokud bychom stáli o půlnoci ztraceni (ano, ztratili jsme se) na bílých pláních v -15C. Jenže tady jsme si vychutnávali každou minutu plnými doušky a hřála nás hvězdná obloha a polární záře nad námi.
Dlouho jsme nezažili něco více magického. Vlastně jsme byli rádi, že bloudíme a nechtěli jsme, aby to skončilo. Jenže vše má svůj čas a srub, ve kterém jsme měli přespat, jsme nakonec našli. Zde je na místě říci, jak vlastně došlo k tomu, že se tak zkušený oddíl polárníků mohl ztratit. Ano, tušíte správně, nebylo to naší vinnou. Poprvé v historii našich poutí jsme se totiž setkali s činností nepřátelských turistů. Někdo otočil ukazatel. Opakujeme, někdo opravdu otočil ukazatel. Situace známá jen z animovaných groteskních příběhů se může stát i uprostřed finské divočiny. Vskutku povedená taškařice. Představa, že si někdo takto střílí z lidí v místech, kde by teoreticky mohlo jít během arktické vánice i o život, nás vede k myšlence, zda ten dotyčný nebyl uličník nebo dokonce darebák. Ukazatel jsme tedy otočili zpět o 90 stupňů a nám bylo zase o několik stupňů veseleji.