(zdroj Aktuálně.cz) Své rodiče zná jen z fotografie. Matka ho hned po narození nechala v kojeneckém ústavu, odkud v šesti letech putoval do dětského domova v České Lípě. "Ředitel děcáku mi tvrdil, že nebyli schopní se o mě postarat, což odpovídá statistikám, které říkají, že většina dětí skončí v ústavní péči kvůli nepříznivé socioekonomické situaci rodičů," říká dnes sedmadvacetiletý Radek Laci.
Navzdory nelehkému životnímu osudu vystudoval vysokou školu a dnes se živí jako osobní trenér, jehož si oblíbily i známé osobnosti včetně modelky Terezy Maxové nebo herců Dejvického divadla. K happy endu ovšem vedla trnitá cesta, při které musel vzdorovat šikaně i myšlenkám na sebevraždu.
Dopisy, které děti v domově každý čtvrtek rodičům psaly, se Radkovi vracely neotevřené. Nepřítomnost rodinného zázemí se mu ovšem nejvíc připomínala, když jezdil na letní tábory a jeho vrstevníky na rozdíl od něj po návratu čekala vřelá náruč mámy a táty. "Viděl jsem, jak si těch pár týdnů chyběli, jak se po shledání objali nebo si dali pusu. Za dětmi jako já jen přišel vychovatel s tím, ať si pospíšíme, protože nestíháme vlak. Jiné děti se mohly uvolnit a pod křídly rodičů už nic neřešit. Nás čekalo praní a žehlení, což za nás nikdo neudělal," popisuje.
Zázemí rodiny pro něj žádný vychovatel v děcáku nedokázal nahradit, protože péči o dítě brali jen jako pracovní rutinu, které chyběl emocionální rozměr. "Děti v domovech postrádají vzory chování a všechny sociální vztahy, ať už kamarádské nebo partnerské, se musí učit samy. Sám jsem si je osvojil tím, že mě odmalička bavilo pozorovat jiné lidi. Až tak jsem zjistil, že je třeba úplně normální, když dítě žadoní o čokoládu, protože pro nás z děcáku by byla podobná prosba naprosto nemyslitelná," upozorňuje Radek.
Chladné byly i vztahy s vrstevníky v domově, což si vysvětluje frustrací dětí z přísně nalinkovaného programu. "Každý den vypadal stejně. V sedm snídaně, v osm škola. Po návratu ze školy domácí práce, v šest večeře a pak jsme museli jít všichni spát. Když takhle fungujete tři sta šedesát pět dní v roce, nahromadí se ve vás pasivní agresivita a pak při sebemenší zámince vybouchnete," vysvětluje Radek.
Od útlého věku tak měl sklony k uzavřenosti, s nikým se příliš nebavil a žil si ve vlastním myšlenkovém světě. Outsiderem Radek zůstal i ve škole, protože když se ostatní žáci dověděli, že pochází z dětského domova, a navíc si všimli jeho snědé pleti, zařadili si ho do škatulky lidí, u kterých nevědí, co od nich čekat.
Spolužáci si pletli dětský domov s pasťákem
K Radkově izolaci přispívala také jeho vyučující na základce. "Spolu s dalšími dvěma kluky z děcáku jsme byli ve třídě trošku pomalejší, což učitelku štvalo, a dávala nám neférové známky. Chtěla nás dostat do zvláštní školy," doplňuje Radek. Testy u něj nakonec rozpoznaly dyslexii, a tak místo toho přestoupil na školu pro děti s poruchou čtení.
Později na střední ho však spolužáci mezi sebe opět nepřijali. "Pletli si dětský domov s pasťákem, takže se mě báli, odtáhli se a z kolektivu mě vylučovali. Nikdo mě nechtěl, a když jsme se rozdělovali do skupinek, byl jsem vždycky ten, kdo na někoho zbyl, což mi sebevědomí rozhodně nezvedalo," přiznává Radek. Až v kontaktu s vrstevníky mimo dětský domov si navíc začal uvědomovat svůj romský původ, který představoval další důvod k nedůvěře.
Ve třinácti ho pak čekalo vůbec nejtěžší období v životě, které by se přitom na první pohled mohlo zdát jako vykoupení z údělu kluka, kterého se rodiče vzdali. Radka se ujala pěstounka, starší paní, která žila s už dospělou dcerou. V ústavní péči si zvykl na tvrdý režim, ale na to, že bude spát na chodbě mezi dvěma pokoji a nebude mít žádné soukromí, připravený nebyl. Z vnějšího pohledu navíc všechno nasvědčovalo tomu, že je o něj dobře postaráno, protože do školy třeba přicházel s velkými svačinami.
"V děcáku nás učili, že bychom za pěstounskou péči měli být vděční, a já jsem přitom prožíval těžké deprese. V pěstounské rodině mi neustále předhazovali, že jsem z děcáku, a i když se tvářili, jako by to mysleli v legraci, věděl jsem, že jsem pro ně někdo méněcenný. Najednou jsem v životě nenacházel žádný smysl a vážně jsem uvažoval o sebevraždě," svěřuje se Radek.
Až když se nacházel na naprostém psychickém dně, řekl pěstounce, že chce radši zpátky do děcáku. Tato zkušenost mu ukázala, že by se měl konečně přestat bát vyjadřovat své pocity, a po návratu do domova začal svou soukromou revoltu.
Sledujte Radka Laciho při práci: Calisthenics a Street workout freestyle:
Ze dne na den mohl skončit na ulici
"V děcáku nás vždycky nabádali, abychom byli poslušné ovečky, které vždycky sklopí uši, a já jsem nechtěl být součástí tohohle systému. Postupně jsem se začal ptát, proč nás tímhle způsobem vychovávají, a odporoval jsem vychovatelům, což se jim pochopitelně nelíbilo. Kladli důraz na uniformitu. Nikdo v domově nesměl mít například výstřední účes a ani holky si nemohly barvit vlasy," přibližuje Radek.
V propukající pubertě si sám nechal narůst dlouhou patku, nosil schválně jen tmavé oblečení a do uší si dal tunely. Tělesně zdatného Radka v dospívání lákala gymnastika a breakdance, ale šance rozvíjet svůj talent byly pro svěřence dětského domova vždy omezené. Volný čas se dal vyplnit jen hraním fotbalu nebo vybíjené, případně zpěvem.
"I v době, kdy jsem měl nastoupit na střední školu, jsem si nemohl vybírat. Řediteli děcáku jsem říkal, že by mě bavil třeba design, ale o tom vůbec nechtěl slyšet a očekával, že půjdu na zemědělskou školu. Mě přitom zemědělství vůbec nic neříkalo, a tak jsem si na té škole našel aspoň zaměření na ekonomii a cestovní ruch," vrací se o několik let zpátky.
Po maturitě stál Radek před dvěma možnostmi. Buď půjde dál studovat, nebo se po dosažení dospělosti sbalí a bude se muset postavit na vlastní nohy. "Dostal bych batoh a zavřeli by za mnou dveře, které už bych nemohl nikdy znovu otevřít. Ze dne na den bych mohl skončit na ulici, a tak, když se mi do rukou dostal letáček od Vysoké školy finanční a správní v Praze, která nabízela, že lidem z dětských domovů studium zaplatí, ani chvíli jsem neváhal," vzpomíná Radek, jak se dostal na obor marketingové komunikace, jehož bakalářský program úspěšně dokončil.
Stal se tak jedním z pouhých tří lidí, kteří za sedmdesát let fungování dětského domova v České Lípě vysokoškolského vzdělání dosáhli. I celorepublikové statistiky ukazují, že na vysoké škole uspěje méně než jedno procento dětí z ústavní péče. Radek při studiu sice zjistil, jak se ve světě založeném na povrchních dojmech úspěšně prodat, ale v další kariéře se rozhodl ubírat méně komerčním směrem a vrátit se k tomu, co jej přitahovalo už dávno.
Herci si při jeho tréninku na nic nehrají
Když ve čtyřiadvaceti útočiště dětského domova opustil, řekl si, že začne konečně žít, a ne jen přežívat. V té době si přivydělával jako produkční v taneční agentuře, kde viděl tanečníky při tréninku pod vedením bývalého olympionika, a řekl si, že podobné cviky by zvládl učit levou zadní. A tak absolvoval trenérské kurzy a dnes vede v pražském Žižkově největší evropské středisko streetworkoutu ERS Workout, specializující se na cvičení jen s vlastní vahou bez klasických posilovacích strojů.
Jako osobního trenéra si ho oblíbila i řada celebrit a aktuálně s ním cvičí mimo jiné herečky Jana Plodková, Klára Melíšková a Lenka Krobotová či herci Václav Neužil a Jaroslav Plesl. Část osazenstva Dejvického divadla nedávno připravoval na představení Honey ve spolupráci s Cirkem La Putyka, v němž nechyběly prvky akrobacie.
"Nejsem typický trenér, který se něco naučil z manuálu a postupuje přesně podle něj. Klienty učím s tělem improvizovat a vracím je do dětských let, kdy netušili, jak správně vylézt na strom, ale přesto se na něj úplně přirozeně vyšplhali. Myslím, že jsem si herce získal hlavně svou empatií a asertivitou, kdy jim při přípravě i pohybu hodně naslouchám. U mě si na nic nehrají a cítí se přirozeně," vyzdvihuje.
O tom, že i kluci a holky, kterým hvězdy tolik nepřály, mohou ke hvězdám přesto mířit, se Radek snaží přesvědčovat také na workshopech neziskové organizace Vteřina poté. Tu založil spolu s dalšími mladými lidmi, kteří si ústavní péčí sami prošli. Dobrovolníci tak při přednáškách v dětských domovech, kam pravidelně jezdí, vycházejí z vlastních zkušeností.
"Každý potřebuje vzor. My sami jsme vzory neměli, a tak jimi chceme být pro další generace dětí z domovů, které najednou vidí, že i lidé jako jsou oni, mohou v životě dělat to, co je baví. Jedna slečna například vůbec netušila, na jakou výšku jít, tak jsem to s ní probral, poradil jí a ona teď jde do třeťáku a za rok ji čekají státnice. I kdybych s organizací pomohl jen téhle jediné slečně, dává mi to smysl," uzavírá.
Video: Podívejte se, co si herečka Ha Thanh Špetlíková myslí o vztazích mezi Čechy a Vietnamci:
