Co pro vás znamená svoboda, která je ústředním tématem filmu?
Svoboda je základ všeho. Alespoň pro mě. Protože když nedělám něco svobodně, velmi často mě to nebaví. A když mě to nebaví, tak mě to brzo začne štvát. Pokud je to jenom trochu možné, snažím se dělat věci, které mě baví, i když je to pak všechno třeba složitější.
Ve filmu se prolínají klipové koláže s výpověďmi pamětníků. Na které složce se vám pracovalo lépe?
Mně se pracovalo na obojím stejně dobře. Fascinovalo mě potkávat ty staré pardály a poslouchat jejich příběhy. Ovšem v samotném filmu jsme nechtěli mít příliš mluvících hlav, takže pokud respondenti nejsou v nějaké akci, ukazujeme je především tehdy, když dávají najevo emoce.
Vedle toho pro nás byla ohromně důležitá muzika, protože vás navede do konkrétního pocitu mnohem rychleji než samotný obraz. Myslím si, že se pak nemusí pořád mluvit a stačí se koukat na klipovou montáž doplněnou přiléhavou peckou. V tomhle ohledu jsme vycházeli především z toho, co skejťáci sami poslouchali. Díky tomu, že byl každý jiný, ale šlo o pestrou paletu interpretů.
Vlastní skejtovou minulost nemáte, tak proč padla volba zrovna na toto téma? V čem je jedinečné?
Inspirovala mě knížka Martiny Overstreet a Michala Nanoru Prkýnka na maso jsme uřízli, kde jsem poprvé četl ty příběhy a viděl fotografie, které si sami skejťáci tehdy pořizovali. Pro mě skejt symbolizoval pohyb, sejně jako film, emoce v pohybu, v tekoucím čase. To byl prvotní impulz. Měli jsme štěstí, že skejťáci měli spoustu hodin neviděných, archivních materiálů, že se při tom závodění a mejdanování prostě natáčeli. A pak mě zaujal ten jedinečný, obrazově zachytitelný rozdíl mezi skejtem a prostředím: skejt byl nový, dobrodružný, barevný. Doba byla šedivá, strnulá. Na druhou stranu si myslím, že doba je šedivá a těsná každému dospívajícímu, ať tehdy, nebo dneska.
Historie
I přes klipovitost a snahu pobavit předkládá King Skate prostřednictvím první generace československých skejťáků poměrně hluboký vhled do tehdejší praxe. Počátky v 70. letech plynuly, jak popisuje i Šimon Šafránek, z určité mladistvé rebelie vůči establishmentu. Parta nadšenců si podle vzoru zahraničních časopisů na koleni vyrobila provizorní skejty a začala drandit po sídlištích. Když se podařilo najít třeba nepoužívaný bazén s pozvolným vstupem, bylo o zábavu postaráno.
Na tuto etapu vzpomíná ve filmu i Petr Forman, herec a syn našeho nejslavnějšího režiséra, který byl tenkrát také součástí komunity. Díky apolitičnosti této aktivity se dařilo pod křídly Socialistického svazu mládeže rozšiřovat, koncem 70. let se pořádalo první tuzemské mistrovství a v polovině let osmdesátých dokonce naši reprezentanti vyjeli na mistrovství světa do kanadského Vancouveru, kde Luděk Váša získal titul ve skoku do výšky. A fascinující příběh o klucích ze sídliště, kteří to s minimem prostředků dotáhli až na světovou špičku, byl na světě.
Pokud se o téma chcete zajímat ještě víc, rozsáhlé paměti knihy Prkýnka na maso jsme uřízli vás spolehlivě zabaví.
Co vás při poslouchání příhod z normalizační doby nejvíce překvapilo? Ať už na tehdejších mladých, či co se týče světa skateboardingu?
Mě překvapovalo, že hodně pořádali závody. Mně skejt připadá spíš jako nezávodní zábava. Ale pak mi došlo, že pro ně ty závody byly záminkou k setkání. Konaly se vždycky někde jinde, takže se na víkend vyjelo do Varů, do Plzně, do Brna nebo do Poličky. Jezdily se závody a večer byl mejdan. Muselo to být krásné, ono je to vidět z těch archivů, ta mladická radost, bezstarostnost. Tuhle náladu jsme se pak pokusili zachovat co nejpřesněji a udělat ten film tak, abyste mohli s tou partou strávit večer
Pro mladou generaci 70. a 80. let byl skejt únikem z reality, specifickým ostrůvkem svobody. Myslíte, že současní mladí mají nějaký ekvivalent?
Myslím, že každý si něco takového hledá. Dnešek je ohromně pestrý, všeho je spousta, takže pak ty komunity mohou působit roztříštěně. Navíc je vnímáme bez odstupu.
Je něco takového dnes vůbec potřeba?
Věřím, že ano. Protože v šestnácti prostě nechceš jezdit s rodičema a chalupu a dívat se tam s nimi na televizi. Chceš bejt se svojí partou, milovat se, poslouchat muziku, mít to pivo a něco dělat. To už pak záleží na každém, co ho ovlivní, co si vybere. Ten skejt je hodně o překonávání sebe sama, o hecování, ale taky o bolesti. Někdo to dělá rád, jiný na to kouká a obdivuje, ale tu partu tvoří všichni dohromady.
Z hrdinů filmu je cítit obrovský entuziasmus, zápal pro věc. Byl způsobený jen mladistvým odporem vůči establishmentu?
Vzdor je jedna věc. Ať už proti rodičům, nebo starší generaci obecně, anebo proti systému. Myslím, že komunismus v době dospívání řešili především ti, které utlačoval. Těm ostatním mohlo spíš vadit, že neseženou originální skejty, ale musí si je vyrábět na koleni, protože tu nic nebylo. A že nemůžou jet do zahraničí, potkat skejťáky zvenčí, učit se od nich triky a podobně. Druhou věcí je nadšení pro ten samotný skejt, pro tu partu, která se kolem něj motala.
Co byste na základě provedeného generačního vhledu doporučil současným mladým? Ať už filmařům, či studentům obecně.
Aby byli sami sebou, aby našli vlastní hlas a nechali se jím vést. No a samozřejmě taky to, aby si nenechali od nikoho slepě radit.
