Když se mluví o poruchách příjmu potravy, většinou si každý vybaví vyhublou puberťačku, podle nutriční terapeutky Šárky Jakešové z psychologického centra Anděl se ale není co divit. "Nejviditelnější z poruch je mentální anorexie. Ta se týká častěji žen než mužů. Asi z toho důvodu ve společnosti panuje názor, že poruchy příjmu potravy jsou výhradně ženská záležitost. Mužské a ženské tělo však funguje velmi podobně." Asi právě proto žije tolik lidí v domněnce, že mužů se týkají tyto poruchy jen okrajově, nebo dokonce vůbec.
Není to však jediný důvod. Další nabízí Klára Gelnarová, která léta pracovala s lidmi nemocnými některou z poruch a nyní vede své vlastní terapeutické centrum. "Muži se často za své potíže s potravou nebo vzhledem stydí a s nikým o nich nemluví. Mezi ženami je naopak populární se bavit o zdravém životním stylu, o hubnutí nebo třeba o tom, co která vaří. Pokud navíc žena začne trpět některou z poruch příjmu potravy, dřív nebo později se svěří kamarádkám." A to podle Gelnarové muži neumějí. Typická chlapská debata se netočí okolo jídla a diet, protože diety jsou přece pro ženské. "Muž, který začne trpět například anorexií, má pocit, že tím ztrácí svoje mužství. Nesvěřuje se svému kamarádovi. Jakákoli debata na toto téma je pro něj tabu," dodává psychoterapeutka.
"Když si muži uvědomí, že je potřeba s nemocí něco dělat, většinou se snaží problém řešit svépomocí. Hledají na internetu, píší anonymně do různých poraden. Termín na terapii si ve srovnání s ženami domlouvají daleko méně. Raději hledají informace, které jim můžou pomoci, a u toho zůstávají v bezpečí anonymity. V rámci své praxe se sice setkávám s muži, kteří se s poruchami příjmu potravy potýkají, oproti ženám jich je ale minimum," vysvětluje Klára Gelnarová. Myslí si taky, že u mužů nejsou největším problémem změny, které jejich nemoc s tělem dělá, daleko horší je prý přijmout fakt, že nějaká nemoc vůbec existuje.
Přehnaná forma sebelásky
Poruchy příjmu potravy ale nejsou jen o nekontrolovatelném hubnutí. Existuje i nemoc zvaná bigorexie, která nutí lidi do zbláznění budovat svalovou hmotu. Ta už je, na rozdíl od anorexie, častěji mužskou nemocí. "Vezměte si třeba takového kulturistu, ten trpí opravdu přehnanou formou sebelásky. Většinou se jeho závislost na cvičení a látkách podporujících růst svalové hmoty projevuje dost podobně jako závislost na drogách. Když takový člověk například vynechá cvičení, je opravdu hodně podrážděný, nervózní a má výčitky svědomí. Bigorektici většinou nekomunikují ani se svými rodinami, protože rodinná oslava, dovolená nebo jiné akce jim neumožňují držet přesný cvičební plán," objasňuje Klára Gelnarová.
Ač se to může zdát s podivem, lidé trpící bigorexií často nejsou žádní svalovci. Jejich stravu totiž z velké části netvoří nic jiného než chemické koktejly na bázi bílkovin, aminokyselin nebo anabolických steroidů. Tím trpí nejen jejich tělo, které si tvoří velké tukové zásoby, ale hlavně oni sami. Fakt, že místo nabírání svalů tloustnou, v nich vyvolává deprese a to vede k dalšímu cvičení a nejedení. Nejen bigorexie, ale všechny poruchy příjmu potravy jsou zamotaný kolotoč, ze kterého se hodně špatně dostává.
Čím lehčí, tím rychlejší
Když se vrátíme k poruchám všeobecně, dá se říct, že mnohem častěji postihují muže s homosexuální orientací - a to hlavně proto, že homosexuálové jsou velmi citliví na tlak okolí. V hlavách mnohých z nich je navíc neustále zapnutý majáček "normálnosti", který se za každou cenu snaží přibližovat ke společenským vzorům a usiluje o to, aby je okolí vnímalo pozitivně.
Další ohroženou skupinou jsou možná trochu překvapivě sportovci. Ale tentokrát se nebavíme o namakaných chlapech z posilovny, jako spíš o vrcholových závodnících. Většina jich často drží různé diety, které jim před závody pomáhají k lepším výkonům nebo k požadované váze. Když pak zjistí, že s méně kily se skáče nebo třeba plave daleko rychleji, diety se můžou stát normálním stavem. A od diet už je to k anorexii docela kousek.
"Když muži začínají řešit svou váhu, není dieta to první, po čem sahají. Muži milují jídlo, dokonce existují situace, kdy oslavují své pivní pupky nebo břicha z dobrého jídla. Raději proto na sebe začnou být tvrdí a cvičit," osvětluje Klára Gelnarová mužský přístup k redukci hmotnosti. Spousta lidí si myslí, že když bude tři čtvrtiny roku kašlat na správnou výživu, pár měsíců diety to změní. V tom by se ženy od mužů měly učit. A nejen v tom. Spousta žen má pocit, že muži svůj vzhled neřeší, a podle Šárky Jakešové je na tom něco pravdy. "Muži často kila navíc neřeší. Obvykle je napadne, že by s tím měli začít něco dělat, až když se u nich objeví zdravotní potíže," vysvětluje terapeutka.
Smířit se se svým tělem
Největším problémem lidí trpících poruchami příjmu potravy je neschopnost smířit se se svým tělem. Trochu paradoxně pak může jejich přemýšlení napravit právě těžká nemoc. Lidé, kteří prošli třeba anorexií, mají podle Kláry Gelnarové zvláštní druh sebelásky. "Je to přirozený vývoj událostí. Honba za dokonalostí ženy i muže vysiluje, unavuje, východiskem je rozvolnit, přijmout se, mít rád své tělo, ať je jakékoli." A má pravdu, skoro všechny ženy, které mají na Instagramu záplavu fotek svých nedokonale dokonalých těl, dříve trpěly například anorexií. Otázkou je, jestli jejich fotky znamenají, že opravdu přijaly samy sebe.
U mužů nejsou podobné příklady ani zdaleka tak časté. Možná je to tím, že opravdu neradi mluví o svých problémech nebo to nemají zapotřebí. A hlavně - muži sebelásku vnímají úplně jinak než ženy. U jemnějšího pohlaví často dominuje vzhled. U mužů je to však jinak. "Zdrojem sebehodnoty je pro ně to, jak se jim daří zajistit jejich rodinu. Muži se oceňují a mají rádi na základě zdolaných met a výzev," popisuje Klára Gelnarová.
Obě terapeutky se shodují na tom, že nejzásadnější spouštěč všech problémů tkví ve výchově, a to u obou pohlaví. Dívky jsou podle nich vedeny k tomu, aby byly krásné a chytré, chlapci naopak musejí být silní. Právě v dětství začínají všechny psychické nemoci zapouštět kořeny. Proto chlapci, kteří se musejí před společností překonávat, často trpí bigorexií. Mají pocit, že když budou mít svaly, všechno zvládnou. U dívek to ale u vzhledu funguje podobně - krásná, chytrá a hubená holka je přece vždycky úspěšná. A svůj díl viny na tom jistě mají i klasičtí dětští hrdinové. Malé holčičky vyrůstají vedle panenky Barbie, která je nezdravě hubená a s opravdovou ženou nemá mnoho společného. Malí kluci zase berou jako své vzory akční superhrdiny, vojáky a další namakané týpky.
