(zdroj Aktuálně.cz) Když byl Nizozemec Maurice Baltissen ještě malý kluk, jeho matka posílala oblečení, ze kterého už on a jeho dva bratři vyrostli, charitě. Maurice pak se svými sourozenci napjatě sledoval televizní zprávy z Afriky a doufal, že na obrazovce uvidí nějakého chlapečka ve své staré košili nebo džínách. Toho se nedočkal, ale na svůj dětský sen si vzpomněl o pár let později.
Psal se rok 2013 a Maurice právě přemýšlel nad závěrečným projektem, kterým by úspěšně završil své studium grafického designu. Místo aktuálních trendů ale vsadil na originální myšlenku, vytvořil značku Birthdaysuit a nechal si ušít trička s logem rozesmátého malého dítěte. "Každý člověk se narodil nahý, a tak jsem se rozhodl trička propagovat jen v tom, v čem jsem se dostal na svět," vysvětluje dnes jedenatřicetiletý návrhář.
Stanovil si cíl dostat svá trika do celého světa a první metu představovala cesta z Portugalska do Japonska. A tak se Maurice a jeho mladší bratr postavili v Lisabonu na ulici a hledali prvního ochotného řidiče. Nejdřív se ovšem svlékli donaha a přirození jim zakrývala jen cedulka s cílovou destinací. Pravidla, která si vymysleli, totiž říkala, že cestu musí zahájit tak, jak je pánbůh stvořil - bez peněz, bez jídla a bez oblečení. Tedy až na tisíc kusů triček Birthdaysuit, která dvojice hodlala směňovat za potraviny nebo střechu nad hlavou, díky čemuž se měla rozšířit mezi obyvatele různých kontinentů.
První den dostopovali do španělského města Casares, vzdáleného asi 700 kilometrů od startu, nocovali v garáži a večeřeli jen jablko, které si ještě k tomu museli rozdělit napůl. "Rychle jsme si ale osvojili spolehlivou strategii, jak ostatní přimět, aby nám pomohli. Řekněte jim dobrý vtip, zajímejte se o jejich kulturu, a když u nich přespáváte, dělejte s nimi všechny rituály, na které jsou zvyklí," radí Maurice.
Ze Španělska s bratrem pokračovali přes Francii do Velké Británie, projeli Dánsko, Řecko, Turecko, Blízký východ, střední Asii a nakonec úspěšně dorazili do země vycházejícího slunce. Celá výprava jim trvala čtyři a půl měsíce. Skoro před cílem si ovšem prošli docela horkými chvilkami, když se v Kyrgyzstánu pokoušeli překročit hranici s Čínou, přestože o riziku, které v těch momentech podstupovali, neměli ani ponětí.
"Přelezli jsme plot, což samozřejmě nebylo legální, ale později jsme navíc zjistili, že jsme cestou procházeli přes minové pole. Všude okolo nás stály značky, které na miny upozorňovaly. Všechny ale byly v čínštině, které ani jeden z nás nerozuměl. V čínských horách jsme pak našli starý vojenský bunkr, a protože široko daleko jsme neviděli nic, co by připomínalo civilizaci, rozhodli jsme se v něm přespat. Ještě teď cítím, jak studená byla ta betonová podlaha. Abych se jí nedotýkal, spal jsem prakticky skrčený v dřepu," vypráví Maurice.
Když se o úspěšném tažení bratrů Baltissenových dověděla nizozemská média, rozhodla se je podpořit při dalším cestování. Na jejich druhé výpravě z Chile napříč jižní Amerikou až do Panamy je tak doprovázela televizní dokumentaristka, která o misi Birthdaysuit natáčela reportáž. "Na rozdíl od nás ale byla celou dobu oblečená," usmívá se Maurice.
Přespával u ministra, nejzajímavější mu přišli obyčejní lidé
K účasti na jihoamerické výpravě v roce 2015 přemluvil i svého staršího bratra, který prý zprvu nebyl z punkových podmínek zrovna nadšený, ale po chvíli už si na prázdné břicho a bolavá záda stěžovat přestal. "Mezi Paraguayí a Bolívií jsme se museli pět dnů protloukat džunglí a k jídlu jsme si všichni tři dohromady museli vystačit s jednou plechovkou rajčatového protlaku a paklem toustového chleba," líčí Maurice. Podobné situace podle něj cestovatele štvou, když je zažívá, ale později se z nich stávají skvělé historky k pobavení společnosti.
Další taková situace bratry potkala v Uruguayi. "Neměli jsme kde přespat a jeden chlapík nás zavedl do noclehárny pro bezdomovce. Přístřeší pro lidi bez domova ovšem vypadá jinak v Nizozemsku a jinak v Uruguayi. Bezmála stovka bezdomovců se tísnila v jedné místnosti o 200 metrech čtverečních, takže to tam děsně smrdělo. Navíc jsem měl podezření, že bezdomovci mezi sebou komunikují pomocí prdů, protože jakmile si ufoukl jeden, okamžitě se ozval pšouk z opačné strany pokoje," směje se Maurice.
O uruguayských bezdomovcích však rozhodně nechce mluvit s neúctou. Když si s nimi po bezesné noci povídal, uvědomil si, jaké má štěstí, když může stísněnou ubytovnu jen tak opustit, protože na ní není existenčně závislý. Díky projektu Birthdaysuit poznal dokonce kazašského ministra, který ho ubytoval u sebe doma a zahrál mu na banjo, a stejně vstřícně ho přivítal také prezident Ekvádoru. Daleko zajímavější mu nicméně přišli právě zdánlivě obyčejní lidé s neobyčejným životním příběhem.
"Narazili jsme na jednoho stopaře, který se potřeboval dostat domů potom, co ho po sedmnácti letech propustili z vězení. Na rovinu nám přiznal, že byl kdysi členem pouličního gangu a po jedné potyčce ho zavřeli za pokus o vraždu. Později nám ukázal svůj dům, kde byl děsivý nepořádek, protože jeho rodina vařila metamfetamin. Nic podobného jsem nikdy neviděl, ale i tenhle člověk se k nám choval velmi mile. Bylo to někde na jihu USA," vzpomíná cestovatel.
Před třemi měsíci se totiž tři bratři vrátili z Mexika, kde zakončili své zatím poslední dobrodružství. Během něj letos navštívili všechny severoamerické státy kromě Aljašky a Havaje. Ze startovní čáry v kanadském Calgary však tentokrát vyráželi pronajatým automobilem, na který si prodejem triček vydělali, a naložili do něj také onoho osvobozeného vězně. K půjčení auta ale Nizozemce nevedla touha po větším komfortu, nýbrž skutečnost, že Mauriceův mladší sourozenec Laurence v době mezi druhou a třetí cestou vážně onemocněl.
Lékaři u něj diagnostikovali sklerodermii, chorobu, která se projevuje tuhnutím kůže i vnitřních orgánů a pacientovi způsobuje otoky a bolesti. Laurence podstoupil chemoterapii, ale sklerodermii nelze účinně vyléčit a její projevy jdou jen zmírnit. Přesto chtěl s bratry cestu podstoupit, a tak mu ji ulehčili alespoň vypůjčeným vozidlem. "Jsem na něj hrdý, že ty tři měsíce nepohodlí nevzdal. Spousta z nás by se v jeho stavu zavřela doma, a i když se pak cítil úplně vyčerpaný, myslím, že po psychické stránce mu výlet spíš pomohl," uvažuje Maurice.
Nejpohostinnější byli obyvatelé Blízkého východu
V USA se bratři Baltissenové střetli mimo jiné s členy Ku-klux-klanu. "Říkali nám, že bůh stvořil různé druhy zvířat a různé lidské rasy z dobrých důvodů, a proto si nemyslí, že by se měly míchat. Pochopit jejich uvažování pro mě není snadné, protože sám jsem ateista. Když jsem měl pocit, že se bavím s někým, kdo je hodně konzervativní a lpí na svém vidění světa, snažil jsem se rozhovor odlehčit a přejít k méně konfliktním tématům," upozorňuje cestovatel.
Přestože na hodného člověka, který dobrodruhovi podá pomocnou ruku, lze podle něj narazit všude na světě, za suverénně nejpohostinnější považuje obyvatele Blízkého východu. "V západních zemích je mnoho lidí zaneprázdněných vlastními starostmi a nechtějí, aby jim nějaký cizinec narušil plány, ale na Blízkém východě se domorodci doslova přetahovali o to, kdo nás u sebe ubytuje. Asi to souvisí s nomádskými kořeny jejich kultury. Chápu, že mnoho Evropanů má z těchto lidí strach, ale garantuji jim, že pokud je sami poznají, jejich zkušenost bude jiná," zdůrazňuje Maurice.
Jediné, co se mu v oblasti Blízkého východu opravdu nezamlouvalo, byla místní specialita kumys, alkoholický nápoj vyrobený z koňského mléka. "Do té doby jsem ani netušil, že koně můžete dojit. Místní do kumysu vždycky plivnou, aby ho prý udrželi čerstvý, ale moc to nepomáhá. Znáte tu chuť, která vám zůstane v ústech, když se zrovna vyzvracíte? Tak přesně tak chutná kumys. A když ho vypijete hodně rychle, abyste se ho zbavili, domorodci jsou tak pohostinní, že vám okamžitě dolijí další. Proto jsme si vymysleli výmluvu, že jsme na koňské mléko alergičtí," přibližuje Maurice.
Dodává ale, že většinu času byli tak hladoví, že na svou vybíravost museli zapomenout a nepohrdli ani hmyzem či nejrůznějšími vnitřnostmi.
Skutečné nebezpečí pocítil se svými bratry snad jen v peruánské Limě, kde trojici doprovázenou tehdy i televizní reportérkou okradli. V té chvíli si bratři určitě říkali, jak skvělé je, když u sebe skoro nic nenosí.
Dokumentaristka, která přišla o svou kameru, ovšem radost neměla. "Přespávali jsme u diplomata, který nám objednal taxík, abychom se z města dopravili k němu domů. Řidič během cesty otevřel dokořán okýnka a někam telefonoval. Když jsme vystoupili, z auta za námi vylezli tři chlapi se zbraněmi a přikázali nám, ať se postavíme ke zdi a dáme ruce vzhůru. Až když nás pustili, došlo mi, proč taxikář v takové zimě otevíral okýnka a komu asi volal," popisuje Maurice.
Nezasáhla ho a jeho spolucestovatele ještě ponorková nemoc? "Jasně že se s bratry při cestování hádám. To už se stává, když spolu trávíte 24 hodin denně, ale protože jsme na sebe zvyklí od dětství, usmiřujeme se snadněji, než kdybych stopoval například se svými kamarády," říká.
Trika Birthdaysuit už rozvezl do 63 zemí světa a v budoucnu je konečně hodlá dostat i do zmiňované Afriky, kterou dosud nenavštívil. "V televizi jsem tričko zatím neviděl, ale mnoho lidí se s ním fotí a pak nám to posílá na sociálních sítích," uzavírá.
Podívejte se na rozhovor s cestovatelem, který dojel z Bangkoku do Česka v tuk-tuku
