Sebedůvěra a respekt k sobě samé jsou základem kvalitního života, říká autorka Za normální holky

Kristýno, co po zveřejnění fotografie následovalo?

Pro doposud úplně neznámou holku bylo šokem, jak rychle se to rozkřiklo a kolik lidí reagovalo doslova nadšeně. Vytvořila jsem pak blog Za normální holky, na který jsem postupně začala psát články a zároveň sdílet články ambasadorek projektu. Každá z nás se svěřuje s jinou zkušeností a pohledem na sociální sítě, ženskou přirozenost, krásu nebo mediální šikanu. Projekt začal mít sdílením mezi ambasadorkami a sledujícími velké dosahy. Díky početné základně fanoušků jsme s ním vyhrály v Czech Blog Awards v kategorii COSMO OBJEV a také byl nominován na Křišťálovou Lupu v kategorii Obsahová inspirace. Následně jsem k projektu napsala knihu BEZ FILTRU.

Co ty osobně považuješ za jeho největší úspěch?

Prodej knihy mi umožnuje finančně podpořit neziskovou organizaci Anabell, která pomáhá dívkám a chlapcům s poruchami příjmu potravy, a já vím, že tak reálně pomáhám lidem a má práce má smysl.

V příspěvcích na Instagramu neskrýváš celulitidu, nenamalovanou tvář, cystické akné a další nedokonalosti, za které by se spousta holek styděla. Když jsi pomocí dvou fotografií, které od sebe dělil rok, ukázala proměnu své postavy, přiznala jsi, že je zveřejňuješ nerada.

Váhala jsem pár dní, jestli je mám zveřejnit. Není jednoduché ukázat světu ty stránky mé osobnosti, které jsou společností a médii považovány za odporné. Zvlášť pak ve světě "trolů a haterů", kde si kdekdo dovolí vás ošklivě slovně napadnout jen proto, že se mu nelíbí váš zadek.

A proč ses je nakonec zveřejnit rozhodla?

Věděla jsem, že projekt je o realitě, a proto bych byla pokrytec, kdybych fotku upravila nebo ji skrývala jen kvůli tomu, že mě najednou sleduje více lidí. Taková jsem já. I s váhovými výkyvy, s akné, s celulitidou, ale pořád upřímná k sobě i lidem, a hlavně spokojená.

Otevřeně mluvíš o tom, jak jsi spoustu let své tělo neměla ráda. Proč sis až po odstěhování do Austrálie uvědomila, že se v něm vlastně cítíš dobře? V čem konkrétně na tebe měla Austrálie v tomto směru pozitivní vliv?

Nebyla to ani tak Austrálie jako má zkušenost v nezdravém vztahu. Tři roky jsem žila s někým, kdo mi neustále dával najevo, že nejsem dost dobrá, že jsem hloupá, srážel mi sebevědomí a postupně mě izoloval od přátel a vlastně od sebe samé. Jeho psychické týrání mě srazilo na dno, ale od toho jsem se, jak se říká, odrazila a slíbila jsem si, že už si nikým nenechám takto ubližovat, protože si zasloužím víc. Když nemáme rádi sami sebe, často věříme tomu, že si nezasloužíme lepší jednání. A to je kámen úrazu.

Proč podle tebe spousta lidí neuvěří, když jim někdo poví, že jsou krásní, jakmile ale od někoho slyší nelichotivou poznámku na svou postavu, okamžitě začnou držet dietu a cvičit?

To je skvělá otázka. Ptala jsem se na ni sama sebe a musím uznat, že to bylo tím, že jsem se podceňovala a byla extrémně sebekritická. Nutila mě k tomu touha po dokonalosti, jak ji vidí společnost. Pak jsem si ale uvědomila, že krásu vidím jinde. Učila jsem se na kompliment říct obyčejné, ale magické, děkuji, což bylo na začátku téměř nemožné. Skoro ho bolelo vyslovit a chtělo se mi brečet. Časem si ale člověk uvědomí, jak směšně se chová.

Co bys poradila lidem, kteří znají někoho, kdo se trápí svým vzhledem? Jak jim mohou pomoci?

Znám desítky nádherných žen a dívek, které pevně věří, že jsou ošklivé. V takovém případě je úplně jedno, kolikrát jim řeknu, že jsou krásné. Z mé zkušenosti nejvíce pomáhá takovým dívkám říct, ať se upřímně podívají na svůj život a na to, jak ho jejich jednání se sebou ovlivňuje. Často zjistí, že jim zbytečně uteče spousta zážitků. Nedají si zmrzlinu s kamarádkou, protože kalorie. Nepůjdou do moře s přítelem, protože celulitida. Nepůjdou na rande, protože pupínek. Také jim dojde, že jsou uvězněny v nevyhovujících vztazích, dělají práci, která je vyčerpává, nesplnily si nikdy sny, jí nezdravě a necvičí. Věří totiž, že se stejně nikdy nikomu líbit nebudou. Důležité je jim vysvětlit, že sebedůvěra a respekt k sobě samé jsou základem kvalitního života.

Stala ses ambasadorkou The Color Run. Co se ti na tomto běžeckém závodě líbí?

The Color Run jsem běžela již před pěti lety v Austrálii a bylo to naprosto skvělé! Upřímně, běh moc v lásce nemám, ale právě proto běhám. Jednak takto vystupuju ze své komfortní zóny, ale také jde o úžasný způsob, jak si vyčistit hlavu i plíce. Nejdřív se sice nutím a nechce se mi, ale pak se vyplaví endorfiny a najednou mám pocit, že bych uběhla maraton. Navíc mám tyhle běžecké akce moc ráda, protože člověk uběhne několik kilometrů, ani neví jak. A to ani nemluvím o těch barvách, z toho prostě srší energie a zábava.